Začalo to graffiti, odkud vedla cesta k tetování. A v tom patří Martin Rájek k nejlepším. Oceňovaný umělec, známý jak Erko art, má už skvělé renomé i v zahraničí. Jeho progres je zkrátka úžasný. A jen tak mimochodem… právě on je autorem oblíbených křídel v IGY Centru.
 
Jak začala vaše umělecká cesta?
 
Na začátku byly graffiti. Odmala mě zajímal grafický design, webové stránky, návrhy oblečení, zkrátka kreativnější věci. Začal jsem dělat plakáty, loga a pomaličku chodil do podchodu ve Vimperku, kde se nacházel takzvaný legál, tedy místo, kde se může tvořit na zeď. Byl jsem na základce a koukal na starší, jak to dělají. Uchvátilo mě to. V osmé nebo deváté třídě jsem se poprvé odhodlal jít na stěnu. No, bylo to hrozné, vydrželo to tam jen zhruba čtyři hodiny, než to někdo přemaloval. Ale nakoplo mě to k tomu, že jsem si řekl, že musím víc máknout. Dát do toho víc. Chodil jsem častěji, skamarádil se se staršími, kteří nejdřív nemohli zkousnout, že jim tam nějaký mladý blbec čmárá. Přesto mě mezi sebe vzali. Je třeba dodat, že jsou v tomto nepsaná pravidla, která by se měla dodržovat, a ta jsem jako nezkušený kluk neznal.
 
Třeba?
 
Neměl byste přemalovat lepší věc horší. Měl byste mít větší úctu k umělci, který má na scéně už nějaké jméno. Graffiti takových umělců vydrží na legálu klidně i několik let. 

Martin Rájek
 
Tím pádem ale musí být pro začínajícího autora těžké najít místo, kde se realizovat…
 
Jsou místa, která jsou takzvaně mrtvá, a kde ten prostor najdou. Zkrátka… pokud chcete začít, mějte trochu soudnost a neodstartujte to tím, že přemalujete někoho, kdo se tomu věnuje dlouho a má už renomé.
 
Tvoří sprejeři komunitu?
 
Ano, a to mě na tom lákalo. Stejně tak svoboda, kterou jsem cítil. Byl jsem jen já a stěna. Bylo to jen na mně, co udělám. Mohl jsem vytvořit cokoliv. Vše, co mě trápilo, v tu chvíli zmizelo.
  
Řada lidí si vás spojuje s křídly v IGY…
 
Spíš bych řekl, že znají křídla, ale neví, kdo je jejich autorem. Kolikrát se mí klienti diví, že jsem je dělal já. Že to netušili. Platilo to hlavně o těch prvních křídlech, která jsem stvořil před pěti lety. Letos jsem vytvořil nová a díky reklamní kampani IGY mě lidé poznávají už i na ulici.

Vám je vaše tvář na reklamních plochách nepříjemná?

Jsem spíše introvert. Část mě by proto byla radši, kdybych zůstával v pozadí. Ale bylo důležité to podstoupit, protože nová křídla pro mne byla jednak tak trochu terapie, a zároveň jsem chtěl poslat nějaký impulz všem váhavým a jednou nohou k lepšímu životu nakročeným lidem – aby se odvážili roztáhnout svá křídla a ten krok udělat. I kdyby má „křídla“ pomohla pouze jednomu člověku, budu to považovat za obrovský úspěch a odškrtnu si splněnou misi. 

Umělecké jméno MArtina Rájka je Erko art.
 
Jde kreslení graffiti dohromady s vaší hlavní profesí tatéra?

Záleží, jak si to nastavíte. Jsem v takové bublině, kdy pro mě existuje jen já a tělo jako plátno. Mám problém se lidem otevřít, trvá mi i několik návštěv, než zjistím, že s klientem máme ledacos společného. Nakonec se z nás třeba i stanou kamarádi. Ale samozřejmě je to tak, že ne každý vám sedne. 
 
Určitě si budujete stálou klientelu. Je těžké se k vám dostat?
 
Mám klientů a žádostí tolik, že jsem nucený si vybírat. Už takhle je čekačka až jeden rok. Vytvořil jsem si webovky, kde je formulář, který musí každý, kdo se chce objednat, vyplnit. Procházím si pak maily a posuzuju, jak je pro mě daný projekt zajímavý a jak zapadá do mého stylu práce. Když si tím nejsem jistý, pozvu klienta na osobní konzultaci, kde se snažíme najít společnou myšlenku. Nebo rovnou doporučím někoho jiného. Od začátku mé kariéry jsem si nastavil, že nebudu dělat nic, co mě nebaví, jen kvůli penězům. Už v raných časech jsem proto řadu klientů odmítal. Bylo to kolikrát i z technických důvodů, kdy jsem si prostě nevěřil, že to zvládnu. Než bych to udělal špatně, tak raději vůbec.
 
Nebojíte se negativních reakcí, když některého klienta odmítnete?
 
S tím nic nenadělám. Snažím se jim to slušně vysvětlit a dál se tím už nemůžu stresovat. Nemůžu se zavděčit všem. Svou energii raději vkládám do práce, která mě baví a naplňuje. Doufám, že o to víc je to vidět na konečném výsledku. 
 
Kdy jste začal tetovat?
 
První kontakt se strojkem jsem měl v roce 2018, kdy vznikla i má první kérka – vytetoval jsem ji sobě. Pak jsem tetoval třeba jednou za měsíc. Aktivněji jsem začal fungovat v roce 2019 a o rok později jsem přišel z Vimperka do Českých Budějovic.

 
Poměrně rychle jste získal skvělé renomé. Čím to?
 
Nikdy jsem to nedělal pro peníze. Peníze beru jako nástroj k tomu, abych mohl dělat něco, co mě baví. Samozřejmě je dobrým základem talent, ale musíte tomu jít hodně naproti.  Bral jsem jako jedno z vítězství moment, kdy jsem se už tetováním dokázal uživit.

To „jít tomu naproti“ u vás znamenalo co?
 
Kilometry pokreslených papírů, hodiny psaní jednoho písmena pořád dokola pro zdokonalení v oblasti písmomalířství. Veškeré vydělané peníze utracené za spreje atd. Poté za mnou přišel Kuba, tehdy pro mě cizí pokérovaný týpek, ze kterého šel respekt. Že mě už nějakou dobu sleduje na graffiti scéně, a že si všiml, že na to koukám trošku jinak než ostatní. Ptal se, zda nepřemýšlím o tetování? Že bych měl dobré vlohy. Odpověděl jsem, že ano! Ale netuším, jak začít. Vzal mě k sobě a dal mi krabici, kde byly nejzákladnější věci k tetování. Jeho slova byla: „Ná, vole, a tetuj! Nemám rád, když má někdo talent a zahrabe se někde na ulici.“ To mě nakoplo nejvíc. Hodně mi pomohl začít na sobě pořádně makat.

 A když se vrátíme ještě dál, do školních let, nabízí se otázka, proč jste nevychodil nějakou uměleckou školu, když vás to tímto směrem táhlo?
 
Chtěl jsem na uměleckou školu, chtěl jsem dělat něco tvůrčího, ale rodiče říkali, že je těžké se tím uživit. Že bude lepší, když půjdu na elektrotechniku do Písku. Na té škole jsem byl asi jen půl roku, bylo to pro mě dost úzkostlivé, nic mi to neříkalo, i si tam lidi ze mě dělali srandu. Přešel jsem tedy na obor automechanik a zůstal na intru. Tam jsem ale nevycházel moc dobře s učiteli. Místo školy jsem od rána chodil s deskami a skicákem k řece, kde jsem kreslil a dělil se o svačinu s labutěmi. (úsměv)
Po několika měsících jsem se vrátil zpět do Vimperka na obor pokrývač, ale hned první rok jsem měl asi 400 neomluvených hodin, takže jsem opakoval. Raději jsem dělal graffiti a jezdil na skejtu. Uvědomil jsem si ale, že bych školu dodělat měl, abych měl alespoň něco. To se povedlo. Dokonce jsem měl i troufalý nápad zkusit nástavbu, ale opět jsem měl problémy s učiteli, kdy obě strany usoudily, že bude lepší, když se na to vykašlu. Takže jsem šel do fabriky, pracoval jsem ve skladu, kde jsem měl zase problém s nadřízenými. Něco podobného se následně opakovalo i v dalších zaměstnáních.
 
Máte evidentně problém s autoritami.
 
Maličko. (úsměv) Dodám ale ještě, že jsem za celou tu anabázi rád. Vlastně je nejspíš dobře, že jsem nebyl na umělecké škole, všechno jsem se naučil sám. Možná to trvalo déle, ale o to lepší to je. A každá ta zkušenost pro mě byla důležitá, něco jsem si z toho odnesl. I práce ve fabrice, kde je jasný řád, měla význam. 
 
Řekl bych, že nejvíce vynikáte v realistickém tetování. Cítím to správně?
 
Je to tak, byl to můj cíl od začátku. Je to ale náročné fyzicky i psychicky, protože se musíte maximálně soustředit. Realistika patří i časově k nejnáročnějším stylům. 
 
Kolik hodin v kuse je možné se věnovat takovému tetování?
 
Hraničních je osm hodin jak pro mě, tak pro klienta. Dá se ale i dvanáct, jako na mé první konvenci. 

Co to znamená – konvence?
 
Tak se nazývají soutěže v tetování. Přivedete si klienta, něco mu tam vytetujete, přihlásíte se do kategorie a hodnotí vás porota složená z lidí, kteří jsou v tetování na vysoké úrovni.

Získal jste vy nějaké ocenění, kterými se chcete pochlubit?
 

V roce 2021 jsem hostoval v pražském studiu Woodhill, kde mi Woody nabídl, že bychom mohli jet na Tattoo Expo Haná v Olomouci, největší konvenci u nás. Získal jsem tam třetí místo v kategorii Realistic. Vzhledem k tomu, že jsem tetoval opravdu krátce, mě cena nakopla správným směrem. Zároveň jsem ale hned viděl své chyby a to, co by šlo udělat líp. Za rok jsem proto do Olomouce přijel znovu a podařilo se mi získat první místo. To samé i vloni. Letos se několik stránek z mé tvorby objevilo i v knize s názvem Top tattoo artist of the world, která vyšla v Americe.  
 
Naše povídání jsme začali povídáním o komunitě kolem graffiti. Ale co tatéři? Sledujete se navzájem? Pomáháte si?
 
Určitě. Přijde mi super, že můžete tetovat kdekoliv na světě a všechny nás spojuje stejná láska a vášeň k řemeslu. Každý tatér na vyšší úrovni je pro mě obrovskou inspirací. Nyní hostuji na Slovensku, v Německu a Lichtenštejnsku. Mám nabídky i jinde v Evropě i v Americe.
 
Je tedy možné, že tetování po světě je vaše budoucnost?
 
Beru to spíše jako důležitou zkušenost. V každém studiu práce funguje jinak, poznáváte jiné lidi, jinou mentalitu, jinou zemi a krajinu. Momentálně dodělávám vlastní studio pod názvem „Kriminál” v centru Českých Budějovic, které bude mou základnou. A občas budu jezdit hostovat do světa, třeba na zahraniční konvence, které jsou zase na o něco vyšší úrovni.

Proč název Kriminál?

Každý, kdo má tetování, se nejspíš setkal s narážkami, že tetování mají jen kriminálníci. Nebo ne? Takže až se mých klientů příště někdo zeptá, odkud mají to tetovaní, můžou těm narážkám jít přímo naproti a s čistým svědomím říct, že z Kriminálu. 

Kdo tetuje vás?
 
Vybírám si tatéry, kteří mě nějakým způsobem obohatili, nebo ke kterým mám úctu a respekt.