Patří mezi lidi, na které si uděláte názor během první minuty. Buď vás nadchne, protože je hodně spontánní. Anebo si ho rychle zařadíte do škatulky nafoukaný sprostý primitiv. Jiří Hebík (51), českobudějovický muzikant, podnikatel a šéf skupin HE Band a Bobesh. A právě v hudbě se jeho srdce odráží nejvíc: zajděte přes léto na některý jeho koncert ve městě. Hraje mu to parádně.

Proč jste v začátcích kariéry hráli na některých koncertech v pyžamu?

To byl hlavně antibolševický protest hrát v čemkoli, aby to vypadalo jinak a abychom provokovali estébáky, kteří na nás byli nasazení. Měli jsme pořád problém: když jsem jel třeba do Velešína, tak mě stavěli policajti už za Budějovicemi. Když jsem studoval v Plzni, každý víkend jsem tam jezdil vlakem a byl jsem vyhlášený tím, že jsem ve vlaku dělal dost bordel. Nosil jsem rádiovku jako Jiří Sovák v Chalupářích, nosilo ji taky pár pankáčů a rockerů a říkali jí hebík. Měl bych vlastně z Fezko Strakonice dostat nějaký prachy za reklamu. Tím, jak jsem byl neklidný, jsem byl výrazná osobnost asi vždycky.

A jak se hraje v pyžamu?

Pohoda, jen si musíš správně zvolit barvu pyžama, protože když se v něm vyčůráš a špatně vyklepeš, je to vidět.

Loni v březnu při oslavách 750 let Českých Budějovic jste troubil z Černé věže. Jaký to byl zážitek?

Já to považuji za svou velkou čest. Je hrdost hrát pro plné náměstí Budějčáků, protože Budějčáci jsou sví, a bylo hezké, že tam byli pohromadě a neřešili své žabomyší války. Pak mi říkal syn Štěpánek: „Taťko, byl jsem na tebe hrozně hrdý, když jsem tě viděl před těmi tisíci lidí, bylo to dojemné…“ Se syny máme skvělé vztahy, byť je v jejich kapele Pub Animals nijak neovlivňuju, to už jsem udělal geneticky. Do ničeho jim nekecám, ale je milé, když jsou na mě hrdí.

Zároveň jste ale tehdy jemně kritizoval zvuk při hlavním koncertu oslav.

Já ho nekritizoval jemně, já ho kritizoval dost. Na laserovou show měli reprobedny v každém rohu náměstí, ale protože se chvátalo a nestačilo se to propojit, tak kapely byly slyšet jen z beden u pódia. To jsem byl nas…: když někdo dělá takový program, musí vědět, jak ozvučit velké náměstí.

Letních akcí a festivalů v Českých Budějovicích za poslední roky přibylo. Na který z nich chodíte rád?

Jsem patriot, jsem hrdý, když tady vystoupí budějcký kapely. Když mi to jméno něco říká, jdu se podívat na jazz, na vážnou muziku, na bigbít. Muzika nemá limity a hranice, ani jazykové, ani náboženské, ani žádné jiné.

Určitě chodíte na Jihočeský jazzový festival.

Jihočeský jazzový festival je akce, při níž jsem měl možnost, aniž bych kamkoli cestoval, vidět světové kapely. To je jedna pravda. Druhá pravda jsou nabubřelí, zamindrákovaní muzikanti i rádoby kritici, bohužel i v Budějovicích, kteří celý rok v hospodě nadávají, že se tu nic neděje, ale když se něco děje, budou radši sedět doma u Růžový zahrady nebo jak se jmenují ty debilní seriály a je jim líto dát 150 korun za někoho, na koho by ve světě stál lístek sto eur. Několikrát jsem přišel do klubu Highway 61 a byl jsem tam sám plus pár intošů, kteří vypili za celý večer jedno pivo. Je jasný, že nikde na světě se na jazzu nevydělává. A jsme u toho: o balík peněz na kulturu se tady přetahuje divadlo s filharmonií. Uvědom si, co peněz by mohlo jít na folkový, bigbítový, punkový kapely, na jazz, na skejťáky, na sochařské kurzy. To mě s… Vůči umělcům v Budějcích je to nefér. Samozřejmě se najdou sponzoři a podnikatelé, kteří jsou ochotni do toho „za něco“ jít, ale to mě právě s…, že „za něco“. Já bych chtěl, aby do toho šli sami. Proč nedá nějakej sponzor plánovaně prachy na celoroční provoz nějakého klubu? Teď jsem ale spíš nas…, že lidi na akce nechodí, radši sedí doma a honí si ocasy.

Jaký festival byste v Budějovicích uspořádal vy?

Já bych ho asi udělal stylem jako Mighty Sounds, kde je několik pódií, a určitě vícežánrový. K tomu, aby tady byl dobrý festival, musí být hlavně nápomocno město a obyvatelé, aby se nepos… z toho, že tři dni bude hluk, což je ve světě normální, jen někteří strejdové tady s tím mají problém. Jedna scéna na Sokoláku, druhá klidnější na náměstí, dalších pár malých po klubech. A multižánrově, spojil bych reggae a fusion na jedné scéně, na druhé kytarové věci od folku až po hard rock a malé multižánrovky v klubech.

Kdo by byl na plakátu největším písmem?

Stevie Wonder. To je poslední žijící bůh.

Na facebooku jste při udílení cen Český slavík napsal o kapele Jelen: „Hovna pro hovna.“ Jste velký kritik, tak se chci zeptat: neužírá vás někdy zevnitř ta věčná nespokojenost?

Já jsem pořád spokojený, ale nejsem spokojený s tím, kam se vydává česká pop music a tahle moje nespokojenost trvá 30 let. Strašně mi vadí, že Jelen je umělý výplod. Mám pocit, že ten kdo vládne rádiím, vládne pop music.

To tak asi je.

A mě to prostě uráží, z hudebního hlediska. Máme tady mraky, mraky skvělých muzikantů, kteří vůbec nemají šanci prolomit hradbu těch postkomoušských vlezdoprdelistů. Na všech festivalech hraje Divokej Debill, Kryštof a Chinaski, kteří mi z toho ještě připadají nejmíň bolestní.

To byste ale musel vyměnit národ, protože ten na ně chodí.

Já si myslím, že národ ne. Národ je ovlivněný mašinérií rádií, to jsou největší zločinci na hudebním vkusu. Kvalitní muzika si najde cestu sama, ale: slyšíš Monkey Business v rádiích? Neslyšíš. Slyšíš Kryštof, Chinaski, Divokej Bill… Tak už chápeš: hovna pro hovna.

Ten, kdo vás nezná, ale může mít z vašich komentářů dojem: Kde se v Hebíkovi bere to sebevědomí?

Asi to tak je, ale trošku na to prdím. Mám svůj malý okruh známých, kterým věřím, a ostatní ať mě přesvědčí svým umem nebo povahou. Nesnáším typické české vlastnosti jako je závist, která je tady ukrutná, pak blekotání a vymlouvání se na všechno možné – nic nejde a všechno je problém. Hovno! V New Yorku hrají šestiletí kluci na trumpety tak, že by nás tady všechny nakopali do pr… A všechny tyhle věci začínají výchovou v rodině.

Vyvěrá vaše důvěra v sebe samého z rodiny?

Možná tě překvapím, sám o sobě zase moc vysoké mínění, co se hudby týká, nemám, protože se srovnávám s těmi nejlepšími na světě, a tudíž jsem úplný hovno. Jinak já pocházím z hudební rodiny: děda hrál na lesní roh, teta hrála na lesní roh, fotr hrál na lesní roh. Tak já jsem šel co? Studovat lesní roh na konzervatoř.

Podporovali vás.

Podporovali a dovolovali mi velmi brzo zlobit s bigbítem, už od 14 let. Dokonce maminka, která už není naživu, si to velmi užívala, jezdila se mnou, bavilo ji kontrolovat mě, protože jsme si spolu mohli dát panáka. Mé děti jsem nikdy k ničemu nenutil, ale je vidno, že jsem asi doma poslouchal dobrou muziku: dodnes milují Coverdalea, Stevieho Wondera, Jacksona, Browna, Marleyho a je to i vidět a slyšet.

Soudě podle zdviženého prostředníčku vaší 94leté babičky z nedávné fotografie vás asi podporovala i ona.

Jasně. Možná můžu někomu připadat, že jsem nabob, ale všechno to vyvěrá z mojí upřímnosti. Nemám daleko pro to poslat někoho do pr… Spíš je to upřímnost než namachrovanost. Kdo mě zná, tak to ví, a kdo mě nezná… (zdvihne prostředníčky obou rukou - pozn. red.).

Jako muzikant máte v jižních Čechách dost ojedinělou zkušenost: hrál jste v roce 1991 na italskoamerické lodi plující v Karibiku. Jak to zpětně hodnotíte?

Bylo to pro mě okno do světa a první velké zklamání, které jsem ale potřeboval. Miloval jsem reggae, měl možnost jet do Karibiku a to bylo asi nejvíc, co mě mohlo potkat. Měl jsem romantické představy z fotek a z hulení špatné české trávy – která ale byla oproti dnešní zlatá – a až na té lodi jsem si uvědomil, jak jsou Američani tupí. Na druhou stranu jsem byl strašně překvapený z národů jako je Argentina, Mexiko, všichni tihle lidé byli miláčkové, byli mi blíž než nafunění rozmachaní Američani, protože byli srdeční jako jsme my Češi. Okamžitě jsme si mezi touhle „svoločí“ našli kamarády, se kterými byla sranda: kouřili jsme s nimi trávu, chodili chlastat, sice měli větší péra a byli černí, ale byli jsme jako bratři. A má to jedno pokračování.

Jaké?

Před dvěma lety jsem byl na těch samých místech. A z ostrovů se bohužel stalo jedno velké vybetenované molo, aby ti tlustí Američani nemuseli udělat pár kroků. K velkému molu přijede ohromná loď – ne jako tenkrát, kdy nás vozili na břeh ve člunech – oni na lodi celý den žerou, pak je naloží do aut a odvezou 300 metrů do hospody, kde zase žerou. To krásné v Karibiku, to špinavé, co známe z fotek, je pryč. Ale tenkrát to pro mě byla ohromná zkušenost. Netušili jsme, že tam jedeme jako show kapela. Hráli jsme sice česky hebandovky, což bylo super, dokonce jedna kapela z Barbadosu, co hrála na horní palubě, od nás nějaké věci převzala, pak jsme ale doprovázeli zpěváky, a s tím jsme neměli zkušenosti. Byli jsme nuly, první měsíc pro nás byl hrozně tvrdý, ale pak to bylo krásné: celý den jsme se toulali po ostrově a večer čtyři hodinky hráli.

Nakopává vás dnes, když hrajete se svými syny?

Nakopává mě, když hraju s mladými lidmi. Že jsou moji synové, je ohromný rodinný bonus, přeci jen jsou to moje miminka. Máme zvláštní vztah. Jelikož jsem je měl v mladém věku, rozdíl není tak ohromný, chodíme spolu na pivo, kouříme spolu trávu, jsme kámoši. Určitě je jako fotr s…, protože občas jim řeknu nějaké věci, na které mám ale jako fotr právo. Kuba se mnou hraje v Bobeshi, Štěpánek v HE bandu a je to prima.

Projeví se i taťkovský přístup?

Já bych rád řekl, že ne, ale protože jsem normální člověk, nějaké prudy v sobě mám a dávám je najevo. Někdy bych asi měl napočítat do pěti, než něco řeknu, ale já si hrozně vážím upřímnosti, i mezi nepřáteli: když někdo někoho zavčasu pošle do pr…, ušetří se spousta času. Pan Werich to říká krásně: S blbejma nikdy nediskutujte, jednak je to ztráta času a jednak jim tím prokazujete laskavost, že je vůbec berete na vědomí. Kluci jsou mladí, jejich energie mě baví, myslím si, že i já bavím je, kolikrát je překvapuju, kolik mám ještě páry, ale to mě nevidí druhý den. Jedu pořád nadoraz.

Asi i při jídle: co všechno se dá probrat během osmihodinového oběda s bráchou?

Hodně věcí. Bráchu mám rád, je velmi vytížený a každých deset let se nám povede, že se spolu sekneme. V 90. letech jsem si hrál na důležitého kokota, chodil jsem v kvádru, manažer, i když jsem byl díra do pr… Dělal jsem obchodního ředitele v rádiu Faktor, a protože to byl hrozný punk, tak jsem zažil pár podobných obědů s klienty – kamarády, že jsme šli na obchodní oběd, který končil v klubu Velbloud, kde jsem v kvádru vypadal jako někdo z České obchodní inspekce… Dokonce jsem v 90. letech zažil, že jsme šli na jeden stříček v deset dopoledne k Havranovi a poté, co jsem vypil 64 malých střiků, jsem se přesunul do Krajinské 27, a tam jsem byl asi do čtyř ráno. Nádherné! Nebo jsme s kytaristou Jirkou Podlešáků zašli na jedno malé do Ginu a seděli tam asi deset hodin. To byla krásná doba.

Byla?

Je to pryč, ale pořád ve mně. Jen málokdy seženu parťáka, abych s ním mohl takhle dlouho chlastat, aniž by se z něj postupně stal idiot. Kamarádi dnes míň vydrží a někdo má blbé opice. Ale když se zadaří, tak se dokážu seknout den dva, ještě když třeba jedu na lodičku na moře, takový večírek je pak týdenní.

Pomohlo vám tohle všechno, abyste lépe řídil vlastní firmu?

Já teď už nic neřídím, na všechno dost kašlu. Nejdražší a nejdůležitější, co člověk má, je čas a zdraví. A žádný čas se nedá vykoupit tím, že si koupím nový model auta nebo dražší boty. Času si vážím čím dál víc, obzvlášť když kolem sebe vidím odchody kamarádů. Podnikání mě už neuspokojuje, protože já nic důležitého nepotřebuju.

Nepotřebujete vydělávat peníze?

Potřebuju je vydělávat, jako každý, ale nepotřebuju si něco nadmírečně dokazovat. Teď na to kašlu plánovitě, protože kromě podnikání se věnuji ještě svým pozemkům. Na důchod mít budu. Pracovní nasazení u mě vyvanulo i z důvodu, že mě opět přepadla múza, zamiloval jsem se do křídlovky. Přijdu do práce a cvičím na ni, do toho se občas věnuji klientům, ale nepřeháním to. Navíc klienti jsou dnes většinou přemotivovaní manažeříčci, kteří si myslí, že sežrali šalamounovo hovno. A můj čas je moc drahý na to, abych poslouchal nesmyslné fráze z amerických nebo japonských příruček. To radši půjdu na pivo s nějakým starým dechovkářem, to mi dá daleko víc.

Tak to bych od vás nečekal. Stejně jako vaše slova „první ranní pohled patří mému pejskovi.“

Já jsem jemný a hodný člověk, i když moje upřímnost může některé věci potlačit. Ale zrovna bytostné spojení se zvířetem je věc, která nejde nahradit. Je jí 14 let, jmenuje se Aida a už si nemusíme nic říkat, jenom se na sebe podíváme a víme přesně. Psi jsou nejlepší lidi. Je to můj miláček, dala mi moc hezkých chvil, a pomohla, když mi bylo nejhůř.

Nejvíc možná překvapí, že drsný fanfarón Hebík děkuje na facebooku strážným andělům…

Věřím na posmrtné životy. Teď jsem měl hodně vážný zdravotní problém, který se včas úspěšně vyřešil. Jsem přesvědčen, že jsem dostal varování od strážného anděla. Jestli to byla maminka, se kterou jsme byli hodně spojeni… Mně se tyhle věci nestaly poprvé a člověk by měl být na podobné signály připravený. Je důležité se z toho nepos…, ale poslechnout tyto hlasy. A když je člověk dost pokorný, není samožer, nabob, tak život dostane jiný mrd. Než mi před 14 lety zemřela maminka, pořád jsem chvátal a potřeboval stihnout co nejvíc schůzek. Potom jsem se na to vyprdnul a díky tomu přišly nové múzy. Napsal jsem pár dobrých věcí, mám hezkého pejska, fajn rodinu a kamarády... Všechno do sebe zapadlo a připadá mi to jako odměna.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06. 2016