Jedné věci si člověk všimne hned: skoro pořád se směje. I když herečka Dana Verzichová, známá třeba ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, vypráví o dramatickém porodu, poslední větu říká s úsměvem. Tříletá dcera Berenika se v dobrém slova smyslu stala středobodem jejího vesmíru, přesto v něm ale najde čas na romantickou lásku. „Je to jiné, než když s někým randíte. Jsou to vzácné chvilky, ale jsou,“ říká 38letá herečka Jihočeského divadla.

Fascinuje mě, kolik máte doma květin.

Já kytky miluju, ale teď to přebíjejí hračky: buď dětské, nebo psí.

Před čtyřmi lety jste mi říkala, že těhotenství je nová role. Jak jste ji nazkoušela?

To se nedá nazkoušet! Člověk je hozený do vody a musí plavat. Je to dobrý adrenalin. Je to opravdu největší role, na doživotí a zjišťuji, že malé děti malé starosti, větší děti větší starosti. Je to fajn, jsme moc rádi, že Bereniku máme. Je to druh lásky, kterou vám nikdy nikdo nedá, strašně dojemné, krásné a nepřenosné momenty.

Například?

Má teď moc krásné období, kdy nám pořád říká, jak nás miluje a má nás ráda. Třeba v noci se vzbudí, obejme mě a řekne: maminko, ty jsi ale hodná holka… Má samozřejmě i záseky, je tvrdohlavá, ale zničehonic nás třeba začne hladit, prostě máme období lásky. Je to ale také zrcadlo, člověk vidí, co dělá špatně, a hned se mu to vrací. Děti jsou v tomhle strašně čisté, upřímné, a to je pěkné.

Co děláte špatně?

Vidím, když vyměknu a nejsem důsledná, že formou pláče nebo jiných vydíracích prostředků se snaží docílit svého a občas bojujeme. Vyhraňuje se její osobnost, ale v dobrém. Máme úžasnou, šikovnou, hodnou holčičku, a kdyby tyto věci nebyly, říkala bych si, že je to až nenormální.

Platí o mateřské dovolené slova z písně Jana Buriana, že se máma „opaluje nad sporákem a surfuje na žehlicím prkně“? Vy se pořád usmíváte, až mám pocit, že ve vašem případě je mateřská opravdu dovolená.

Není to dovolená, někdy je to velká dřina. Jsem ráda, že mi to občas zpestří práce, i když Berenika je už ve věku, že je parťák a dá se s ní domluvit. Ale mateřská je těžká, protože děláte milion věcí, které nejsou vidět a které vás můžou deptat. Chápu, že pro někoho to není a někdo se v tom zhlédne. Já to mám půl na půl, potřebuji ve všem rovnováhu, jak v práci, tak doma. Občas taky padám na hubu, pak je dobré říci: a dost, prostě nebude vyžehleno, pojďme radši všichni na zmrzlinu.

Položil někdy večer váš muž ten klasický dotaz: miláčku, cos tu celý den dělala?

Ne, naštěstí ne, ví, co to obnáší. Mám skvělého muže, když je potřeba, tak se zapojí a zjistí, že rána nejsou tak jednoduchá, jak se zdají. Ví, že i když je dítě připravené, tak si najednou vzpomene, že chce kakat, a všechno je jinak. Berenika je v dobrém slova smyslu náš středobod vesmíru.

Když kamarád, který vás neznal, zadal vaše jméno do vyhledávače, nabídl mu jako tři první odkazy: těhotenství, porodila, Ordinace. První jsme probrali, co druhý: jak jste porodila?

Těhotenství jsem snášela dobře, i když jsem si musela píchat Fraxiparin (lék na ředění krve – pozn. red.), ke konci i dvakrát denně. Porod jsem měla trošku dramatický. Začal normálně, jevil se krásně, věci, kterých jsem se bála, byly v pohodě, ale pak se to trošku zkomplikovalo, tak jsem skončila na císařském řezu, prožila jsem si vlastně dvojí porod. Ale byla jsem oblbnutá hormony, tak jsem nijak netrpěla, byla jsem spíš vysmátá matka.

A Ordinace? Je pro vás aktuální spíš ta s velkým O, nebo s malým, kam chodíte s dcerou?

Ani jedno, ani druhé. Ordinace s velkým O je dost velká minulost, je skoro až neuvěřitelné, že začala v roce 2005…

A pořád třetí odkaz v Googlu.

Asi to byl pěkný zásek do podvědomí.

Asi jste tu mrchu hrála fakt dobře.

Jé, já bych si ještě nějakou mrchu střihla. A ordinace s malým o, tam taky moc nechodíme, protože jsme celkem zdraví.

Jak se vám jako čerstvé matce hrála v Jihočeském divadle hlavní role v dramatu Yerma, žena, jež marně touží po dítěti?

Dobře. V Yermě jsem se našla díky tomu, že jsem za mateřství strašně vděčná. Myslím si, že bez něj bych byla nešťastná a možná bych to musela řešit adopcí, jsem rodinný, mateřský typ. Proto jsem chápala, po čem Yerma touží. Neměla jsem sice silné mateřské pudy, ale vždycky jsem věděla, že dítě chci.

Jaké jsou divadelní návraty po mateřské?

Jsou dobré v tom – aby to neznělo špatně – že divadlo berete trošku s rezervou, protože řešíte pro vás životně důležitější věci, neštovice, vyrážku, školky, školy, budoucnost, starosti kolem dítěte mě zahlcují. Tak vám připadá občas méně důležité, co se řeší v divadle. Nechci to zlehčovat, divadlo je vážná věc, ale mateřství vám dává nadhled. Říkáte si: pořád je to jenom divadlo, hrajete si. A všichni vědí, že bych chtěla zkusit ještě jedno mimino…

Daří se vám občas vyrazit za zábavou?

Když je spokojená matka, je spokojené dítě. To funguje. Jsme rádi doma, ale občas se snažíme vyvětrat. Obě babičky nejsou moc k dispozici, ale daří se to. Minulý rok jsme měli krásný cestovatelský, to jsme dítě odložili, ale zjišťujeme, že už bychom bez ní nechtěli cestovat, je vnímavá… Byla s námi týden v Řecku a snášela to z nás tří nejlíp… Nejdřív jsem dala jako dárek manželovi Thajsko a jeho to nadchlo, požádal mě tam i o ruku, to bylo hezké, nečekané. Pak byla svatba a potom jsme jeli na svatební cestu na Maledivy. Kdybych mohla, cestuji pořád, nabíjí mě to.

Prožili jste romantickou svatbu?

Já ji až tak prožívat nechtěla, ale člověka pohltí. Den před dnem D byl strašný, měla jsem pocit, že všechno vybouchlo, říkala jsem si: to nemůže vyjít. Ale ten samotný den byl nádherný. Nejdřív zmatky, ale pak jsme si to užili báječně. Svatbu jsme měli v červenci na Kleti, v přírodě, s živou hudbou a zažili jsme i jeden moc dojemný okamžik: někdo dal Berenice prstýnky a ona nám je přinesla. K tomu výborné jídlo, v noci ohňostroj na věži, prostě krásná svatba.

Jak se vám jako mámě proměnilo vnímání jara? Kdybychom vzali dvacetiletou Danu Verzichovou a dnešní, leze na vás jaro jinak?

Jaro na mě leze tak - což asi souvisí s přibývajícími křížky – že cítím čím dál víc jarní únavu. Ale na jaro se strašně těším, chybí mi sluníčko a teplo. Těším se, až trochu zapracuju na zahradě, teď mi chybí šťáva, říkám si: stejně je zima a peřina je dobrá.

Co vám jaro symbolizuje?

Kytky, které začínají vystrkávat hlavy.

A jaro a láska?

Tak to k sobě patří. Máme kamarádku v Paříži, tak se za ní všichni tři chystáme, čeká nás jarní láska v Paříži, pět dní. Moc se těšíme, to bude romantické.

Dá se i s malou dcerou prožít manželská láska romanticky?

Ano. Je to jiné, když s někým randíte, než když s ním potom žijete, ale určitě. Neříkám, že každou chvíli, ale teď jsem k MDŽ dostala kytku, jsou to drobnosti, ale důležité. Při stereotypu a povinnostech vůči dítěti, které jsou prioritní – musíte být víc taxikář a víc pečovatelský – je to náročnější, jsou to vzácné chvilky, ale jsou.

Kde jste v Budějovicích ráda randila?

Asi kdekoli. Když je člověk opojený… Mám ráda neočekávané, hezké věci, když na chvilku vystoupíte z rozjetého vlaku. Stačí drobnost. Šli jsme něco zařizovat a pak jsme si řekli: pojď na kafe. Člověk se zastaví, popovídá si – my si tedy povídáme hodně – je to tady a teď a pěkné. Spíš jde o ty chvilky než o místa. Nebo když doma vařím, tak si občas říct: jdeme na oběd. Rádi se procházíme v přírodě. V Budějovicích máme docela rádi Hotel Budweis, roztomilé je Piaristické náměstí, ráda mám náměstí. Těším se, až se otevřou zahrádky u kaváren a restaurací.

Pamatujete si vaši první lásku?

To bylo někde ve školce, neřeknu vám jméno, ale myslím, že jsme se i poprali, asi z lásky. Pamatuju si, že to bylo divočejší. První vážná láska, to bylo, než jsem se dostala na DAMU. S láskami jsem to nikdy neuměla jen zlehka - když se zamiluju, tak se vším všudy, napořád, a buď to vyjde, nebo ne.

Pro mě je dodnes jeden z nejsilnějších obrazů z otáčivého hlediště v Krumlově spjatý trochu s vámi: závěr hry Jak se vám líbí, moře svíček a písnička Beatles All You Need Is Love. Berete ta slova za svá?

Je to kýčovité, manželovi to tak přišlo, ale funguje to. Možná bych to upravila, že člověk potřebuje zdraví, je asi blbé, když přestane sloužit. Vidím, jak kolem lidé stárnou, to je smutné. Uvědomuji si, že stáří není většinou nic moc veselého, a kdo ho prožije důstojně, má obrovské štěstí. Ale láska je důležitá, s ní se dá stáří líp snášet.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.04. 2016