Špičková kriminalistka Renáta Miková vyšetřuje vraždy, těžké zločiny a loupeže. Původně však učila na zvláštní škole. Dnes je v týmu krajské takzvané mord party. Svým životním příběhem se podobá postavě z francouzského televizního seriálu - komisařce Julii Lescautové. Dcerám zakazovala podezřelé diskotéky, vyšetřovaným ale vaří kafe. Nemá pochopení pro obviněné, které vztáhly ruku na dítě. A naopak jí potěší holčička, která jí do vyšetřovny přinese hezký obrázek. Jako první žena v Česku byla vyznamenána prestižním titulem Policista roku.

Prozraďte, jak vůbec vaše cesta za oceňovanou kriminalistkou začala?
Narodila jsem se v kraji Jiřího Rašky, ve Frenštátu pod Radhoštěm, to znamená, že důležitou roli v mém životě sehrál sport. Lyžování, cyklistika, běhání. Od těchto zálib se odvíjela moje snaha dělat tělocvik jako povolání. Hlásila jsem se po gymnáziu na pražskou fakultu tělovýchovy a sportu, ale nevzali mě z kádrových důvodů, otec měl politický škraloup z osmašedesátého roku. Další rok jsem to zkusila na olomoucké pedagogické fakultě, kde mě přijali pouze na speciální pedagogiku. Soudruzi si asi řekli, že dětem na zvláštní škole nemůže můj politický profil uškodit. A po státnicích jsem odešla za svým partnerem a pozdějším manželem do Budějovic, kde jsem deset let učila a kde se mi narodily dvě dcery.

Obr. 1) Kriminalistka Renáta Miková

To skoro navozuje dojem, že k policii jste utekla právě od kantořiny na zvláštní škole.

Učila jsem na škole v českobudějovické Štítného ulici, až přišel rok 1989 a celkové uvolnění ve společnosti i ve školství. Někdy jsem měla pocit, že je všechno vzhůru nohama. Výchova některých žáků a hlavně vztahy s jejich rodinami, dostávaly trhliny. K přestupu k policii mě tehdy motivoval manžel kamarádky. Dokázal o práci kriminalisty zajímavě vyprávět a pro mě to byla nová výzva.

Přišel tedy zásadní profesní obrat. Musela jste se hodně vzdělávat?
Nejdříve jsem pracovala jako okresní policejní vyšetřovatelka, měla jsem na starost mladé delikventy, takže některé problémy jsem znala. Řešili jsme třeba dětské krádeže. Občas se stalo, že mě minulost dostihla a já se zase setkala s bývalými žáky. Když mě uviděli u výslechu, překvapeně řekli – paní učitelko, co vy tady děláte?

Vím, že se dnes jako vrchní komisařka věnujete hlavně vraždám a násilnostem na dětech. Proč vás zajímá tato oblast?
K dětem mám stále jako bývalá učitelka silný vztah. Mám státnici z psychologie, využíváme ke kontaktu s dětmi zvláštní vyšetřovací místnost vybavenou jako pokojíček, aby nebyly stresované. Zařídily jsme ji s kolegyní. Snažím se děti uklidnit a otevřít jejich důvěru. Dost často pocházejí z rozvrácených rodin a procházejí tak tlaky ze všech stran. Je to pro ně těžké. Děti vůbec trpí špatnou atmosférou v rodině nejvíc.

Jde o případy znásilnění a pohlavního zneužívání dětí?
Také. Jinak je pro mě největším potěšením, když mi tyto vystrašené děti důvěřují a berou mě jako kamarádku. Vloni mi třeba udělala velikou radost příhoda, kdy mi jedna vyslýchaná holčička přinesla po schůzkách jako dárek obrázek, který sama doma namalovala. Je na něm noční krajina ozářená měsícem. Takové zážitky za to stojí.

Někdy šéfujete početným týmům kriminalistů při objasňování vražd. Jak se k vám mužští kolegové jako k ženě a matce chovají?
V práci jsme si všichni rovni a hlavně víme, že kolegové jsou rovněž otcové. Myslím si, že po letech, kdy spolu pracujeme, si vycházíme naprosto vstříc. Pokud se jedná o problematiku spojenou s vnímáním těžkých násilných zločinů, tak nás to samozřejmě zasahuje všechny.

Které případy byly pro vás nejvíce emoční?
Těch bylo určitě hodně. Nejvíc mě zasáhne brutální čin, který vykonaly ženy nebo vražda novorozených dětí jejich matkami. To nesu těžce, pokaždé dlouho přemýšlím, proč jsou ženy schopné něco podobného udělat a co je k tomu vede? Zejména v dnešní době baby boxů a dalších zařízení, kde by se někdo o nechtěné novorozené dítě postaral, to prostě nejsem schopna pochopit. Navíc je dnes čím dál více rodin, které nemohou mít děti a určitě by takového mrňouska milovaly.

O vině nerozhoduji, to musí soud

Máte problém potlačovat emoce, když proti vám sedí třeba pachatel vraždy?
Musím se chovat profesionálně, prostě tak, že přede mnou sedí lidská bytost. Pořád je to jenom člověk, se kterým si povídám, podám mu ruku nebo uvařím kafe. O vině musí rozhodnout soud. Nedávno mě potěšilo, když jsem se po letech setkala se ženou, kterou jsem vyslýchala a obvinila z vraždy manžela, bodla ho při domácí hádce. Byla odsouzená, činu litovala a teď po svém propuštění z vězení mi přišla za slušné zacházení poděkovat.

Vzpomínáte na nějaký komplikovaný případ, jehož vyřešení vás stálo hodně času?
Bylo jich víc. Napadá mě určitě vražda osamělého budějovického zlatníka před jedenácti lety na sídlišti Vltava. Kdyby mi zpočátku někdo řekl, že to udělaly dvě ženy, asi bych se mu vysmála. Jenže po intenzivním pátrání jsme obvinili dvě ženy z Táborska. Udělaly to kvůli penězům. Zlatník s nimi dlouho a statečně bojoval, přestože ho zpočátku omráčily paralyzérem. Pak vzpomínám na  dvojnásobnou vraždu manželů v mobilheimu u Písku před dvěma lety, pachatele muže a ženu jsme zadrželi až v Rumunsku nebo vraždu učitelky v Římově, jejíž tělo zakopal její manžel ve stodole. Dlouho nám tvrdil, že zmizela.

Na římovský případ z roku 2006 si dobře vzpomínám. Ten muž tři týdny tvrdil, že ho žena opustila, že je nezvěstná. Jako novinář jsem ho tehdy navštívil v jeho bydlišti v rekreačním mlýně. Po setkání jsem byl přesvědčený, že lže. Také dáte při práci na intuici?
Myslím, že za léta praxe odhad mám. Posuzuji podle toho, jak se člověk chová, jak mluví nebo nemluví, jak se vyjadřuje. U dětí odhaduji, jestli si nevymýšlí. U případu v Římově jsme byli od začátku přesvědčeni, že podezřelý manžel oběti je vrah, jenom jsme nemohli najít tělo. Prohledávali jsme okolní septiky, Římovskou přehradu. Nakonec se přiznal a označil místo.

Co ho tenkrát zlomilo?
V té době už byl ve vazbě. Ukázali jsme mu, jak pátráme v areálu mlýna. Jak rozkopáváme pozemek s bagry a sbíječkami. Přiznal se, měl totiž k té nemovitosti silné majetnické pouto.

Obr. 2) Kriminalistka Renáta Miková spoluiniciovala na českobudějovické kriminálce zřízení speciální výslechové místnosti pro děti a mladistvé

O práci a rodině

Jste na oddělení jediná žena?
Odbor Služby kriminální policie a vyšetřování se skládá ze dvou oddělení. Operativního a vyšetřovacího. Celkem jsme zde už čtyři ženy. Samozřejmě má každý nějakou specializaci, které se hlavně věnuje, například vraždy, loupeže, znásilnění a podobně.

Vraždy ale, pokud je mi známo, řešíte jako jediná žena z krajského policejního odboru.
Jako specializaci mám vraždy, loupeže a znásilnění.

Okolí vás srovnává s hrdinkou detektivního seriálu sympaťačkou Julií Lescautovou. Máte s ní v mnohém podobný také soukromý život, který vaší filmové dvojnici zasahuje do toho profesního. Vnímáte to? Také se vaše práce mísí s rodinou a přinášela třeba problémy s dospívajícími dětmi?
Je pravda, že mě práce někdy poznamenává. Vnímám rizika prostředí, svým dospívajícím dcerám jsem zakazovala navštěvovat hospody a diskotéky, kde se objevují drogy. Ale snad nakonec tu výchovu unesly, dneska už jsou dospělé a já jsem babička. Když byly ještě malé, vždycky jsem se snažila nenosit práci domů, ačkoliv jsem byla z těžkých případů často vyčerpaná. Myslím, že jsem i při práci dokázala obstarat domácnost, uvařit, s dětmi připravit i učení, promluvit si s nimi. Hodně jsem je vedla ke sportu. Že jsem byla někdy v noci v práci, ani příliš nevnímaly.

A co pachatelé? Jak se chovají, když je dopadne, vyslýchá a usvědčuje žena?
Bez zášti. Mnohdy je tam zajímavý efekt – mužský pachatel se ženské policistce otevře zpravidla dřív než muži.

Jednou jste prohlásila, že mnoho násilí v rodinách pramení z nepochopení a netolerance. Lidé by měli spolu víc mluvit. Jak jste se přes náročnou práci dokázala zbavit zátěže a doma normálně fungovat?
Vždycky jsem relaxovala sportem. Ten miluji od malička.

Vím, že máte spoustu medailí z mezinárodních policejních závodů a olympiád. Ještě závodíte?
Dnes rekreačně lyžuji, jezdím na kole, hraji tenis a závodně ještě volejbal. Z úspěšných startů vzpomínám na Světové hry policistů a hasičů v Barceloně, v kanadském Quebecu nebo v australském Adelaide, odkud jsem přivezla medaile. Závodila jsem v běhu a jízdě na horském i silničním kole, push pullu i veslování.

Máte čas i číst? Třeba detektivky?
Určitě. Hodně mě berou severští spisovatelé. Od Jo Nesbøa a Stiega Larssona mám přečtené snad všechny knihy. U nás v rodině se detektivky čtou.

Co vás na severské detektivní škole baví?
Trochu jiné prostředí, navíc je to hezky popisné a dá se říct, že se to přibližuje realitě.

Obr. 3) Kriminalistka Renáta Miková

O svátcích je klidněji

Zmiňujete realitu, pojďme se proto vrátit opět k práci. Ověřil jsem si, že některé závažné případy sledujete i během soudních řízení.
Nejenom soudy a rozsudky, ale bývám dlouho v kontaktu s pozůstalými obětí, s některými v přátelském. Kromě spravedlivého rozsudku je to to jediné, jak jim pomoci. U vyřešených vražd si říkám, že psychická podpora je to hlavní, co jim můžeme v té chvíli nabídnout.

Nevyřešeným případům říkají policisté pomníčky. Máte nějaký?
Mně osobně se takzvaný pomníček v praxi zatím vyhnul, ale samozřejmě u nás v Jihočeském kraji nějaké jsou.

Jak se vám pracuje v dnešní době koronaviru. Omezuje vás to nebo snad zločinů díky nouzovému stavu ubylo?
Pandemii se musíme všichni přizpůsobit a všichni bychom se měli chovat zodpovědně. Nejen k sobě, ale i k ostatním. Trestných činů je teď opravdu méně, zejména těch nejzávažnějších a bylo by určitě dobré, kdyby to tak vydrželo napořád.

Je pravda, že také v čase adventu je zločinů méně?
Dá se to tak říci, ale zase přibývá drobných krádeží, nejvíc těch kapesních, protože lidé v předvánoční době mají v hlavě spoustu myšlenek, přemýšlejí  o nákupech, o dárcích a o tom, koho čím obdarují, co musí ještě stihnout a nedávají si pozor na osobní věci, hlavně na kabelky. Možná letos bude těch nákupů méně.

Můžete touto cestou poslat našim čtenářům nějaké přání?
Velmi ráda. Přeji jim samozřejmě hodně zdraví, které je v dnešní době to nejdůležitější. Také, abychom se k sobě začali chovat lidsky, dovedli si pomáhat, třeba se jen stačí na sebe usmát a pozdravit. Bylo by hezké, kdybychom se naučili radovat se z maličkostí a život celkově brali s pokorou. Všichni společně budeme doufat, že nejpozději v lednu se všechno vrátí do normálu a budeme moci zase žít tak, jak jsme byli zvyklí.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 12.12. 2020