Krásná dáma v letech s trochu ušpiněnou spodničkou, ale stále s tou nejlepší pověstí. To je Krajinská třída. Už před mnoha staletími ceny domů, které tvoří její součást, patřily k nejvyšším ve městě. Dodnes je místem, které má obrovský potenciál.

Podle budějovického architekta Miroslava Vodáka je Krajinská zvláštním fenoménem. Důvodem je fakt, že spojuje dva významné urbanistické prostory – náměstí Přemysla Otakara II. a Mariánské náměstí. „Jsem přesvědčen, že Krajinská by se mohla naprosto přirozeně stát nejvýznamnější ulicí města. Má totiž neopakovatelnou atmosféru a charakter, který se utvářel několik století,“ tvrdí mladý architekt. Dobře ale ví, že mnohé by se muselo změnit. Například dostavět na zmíněném Mariánském náměstí významnou veřejnou stavbu, která by měla adekvátní obsah a reprezentovala současnou evropskou architekturu. Podle něj je ale inspirativní i pro ostatní ukázat jinou cestu. Třeba když se Krajinská změní v jedno velké atypické korzo.

Úspěch venkovní akce

Právě s nápadem korza přišel před pěti lety majitel písecké agentury Free produktion Robert Mikušiak. Projekt pojmenoval Krajinská žije aneb Město lidem, lidé městu. Princip akce je jednoduchý. Na dva dny koncem léta pokryje asfl at v ulici trávník, na němž si kdokoli může udělat piknik, zatancovat si nebo se pobavit při nejrůznějších uměleckých vystoupeních. „Vzhled pěší zóny se úplně změní a lidé najednou najdou i čas zastavit se a potkat se s ostatními,“ poznamenává Mikušiak. Nápad podporuje magistrát, pro letošní rok akci podpořil částkou 600 tisíc korun.

Rebel na plný úvazek

Některým místním usedlíkům se ale přístup radnice nelíbí. Například Karel Pražák, který stojí od roku 1999 v čele Sdružení majitelů domů v centru Českých Budějovic, si myslí, že městské peníze by měly směřovat do jiných akcí. „Ano, korzo asi na ty dva dny ulici oživí, ale ona tady je i dalších 363 dnů. Město pěší zónu v Krajinské nechalo zdevastovat, dostatečně se nestará o úklid a navíc není ani řádně osvětlená, “ stěžuje si dvaasedmdesátiletý muž, který si rozhodně při kritice radních nebere žádné servítky. Bývalý hokejový útočník Motoru má v sobě stále razanci a při rozhovoru s ním máte pocit, že pořád hledá branku, do které by dal gól. K nelibosti budějovické radnice se mu jeden výstavní kousek podařilo dát v kauze „podloubí“.

Komu patří podloubí

Se svou společností Obchodní centrum Vltavín se Karel Pražák rozhodl v roce 1999 investovat do nemovitostí a se společníkem, právníkem Václavem Junkem, začali skupovat domy právě v Krajinské ulici. V současné době jich společnosti patří pět. „Nejprve jsme koupili od rozvětvené rodiny Čížků dům s číslem 1 a začali ho rekonstruovat. V té době město vybíralo od soukromých majitelů v podloubí za metr čtvereční a rok 36 500 korun. Tedy pokud si tam třeba dali nějakou reklamu,“ vysvětluje důvody, kvůli nimž se pustil do shánění informací o tom, zda je podloubí součástí domu nebo ne.

„Tehdy primátor Miroslav Tetter tvrdil, že si město myslí, že je to jejich. Ukázalo se však, že oporu v zákoně to nemá a jedná se o nedotknutelný majetek vlastníka objektu,“ konstatuje Karel Pražák s tím, že jinak proti poplatku za zábor veřejného prostranství nic nenamítá. Dobře ale ví, že takový buldočí přístup mu rozhodně kamarády nepřidal.

Starousedlická rodina

Svůj pohled na Krajinskou má i pamětník Pavel Haišman. Ten se před 75 lety narodil v domě číslo 11. Jeho otec měl kloboučnictví a i když mu obchod v roce 1948 komunisté znárodnili, rodina směla v jednom z bytů za nájemné zůstat. Dnes tady žije už jen jeho syn. Sám Pavel Haišman se odstěhoval na Pražské předměstí. „Zvykl jsem si na výtah i pohodlí, které nám nabízí byt kousek od centra. Neměnil bych, ale štve mě, že jsou tady pravidla, která mi komplikují podnikání,“ dodává s tím, že do Krajinské ulice může zásobování jako do pěší zóny zajet jen do deseti hodin dopoledne. V domě po svých rodičích má totiž v přízemí obchod se šicími stroji a látkami. Když mu přijede obchodní zástupce z Ostravy odpoledne, musí od něj zboží přebírat na vzdáleném parkovišti. „Přitom si pamatuji, jak touhle ulicí jezdila tramvaj z Pražské ulice až na náměstí, prostě to tady žilo. Kdyby starý pan Čížek viděl, co okolo jeho domu udělali, asi by vzal na ty nynější majitele lopatu,“ horlí Pavel Haišman a jako kouzelník vytahuje místo králíků z pomyslného klobouku vzpomínky na dřívější majitele domů. „Hušák támhle prodával skvělé párky a debrecínku, Dobnerů zase zelí a zeleninu, v podloubí Beránků měli dokonce vlastní receptury na alkoholové likéry. A hned vedle v octárně jejich dcera, co si vzala nějakého Hlaváče, zase nabízela speciální octy. Dneska je tam italská restaurace,“ připomíná. Zavzpomíná i na to, jak byl u otevření známé pivnice Masné krámy v roce 1953. „Taky si pamatuju, že to předtím byl barák s propadlými střechami, z nichž rostly břízy. A teď sem míří davy cizinců i našinců,“ směje se.

Nostalgie a dnešek

Ale i pamětník Pavel Haišman dobře ví, že do minulosti by nás mohl zanést už jen nějaký stroj času. Lidé chtějí žít v lokalitě, která jim nabízí dobré podmínky. Mimo jiné třeba i místo pro parkování. Přesto architekt Miroslav Vodák zavzpomíná v souvislosti s Krajinskou ulicí na nedávnou konferenční prezentaci svého kolegy Zdeňka Chmely. „Ukázal asi dvěma stovkám lidí v sále dvě fotky – historickou podobu ulice i tu současnou. Většině se líbila ta dávná. Je to smutné vysvědčení pro několik posledních generací,“ soudí. Podle něj je teď Krajinská ulice v neutěšeném stavu. Vadí mu jednak povrch ulice, jednak způsob užívání celého prostoru, včetně podloubí. A do třetice je kritický i ke skladbě obchodů a jejich prezentaci. „Tohle všechno ovlivňuje naše chování a vnímání. Věřím, že je to zároveň velká příležitost pro dlouho plánovanou a zároveň stejně dlouho odkládanou rekonstrukci. Mohla by totiž ukázat trochu jiný směr oprav, který by více odpovídal současným trendům v užívání veřejného prostranství, jak je známe ze západní Evropy,“ doufá architekt.

Tržiště nebo výstavní třída?

Náměstek primátora Petr Podhola, který má na starosti mimo jiné správu veřejných statků, rovněž není vzhledem ulice nadšený. „Přál bych si, aby se nám podařilo udělat nějakou zásadní rekonstrukci ulice, ale tenhle záměr se táhne jako červená nit radničním plánováním už řadu let. Není to otázka jednoho volebního období a jedné politické reprezentace,“ soudí. Samotná ulice má podle něj kouzlo i díky podloubím, ovšem i proto je situace tak komplikovaná. Město podle něj nemůže investovat do cizího majetku. „Vadí mi ale jako představiteli města i občanovi, že si často při chůzi podloubím připadám jako na nějakém tržišti,“ poznamenává s tím, že návštěvníci centra se mylně domnívají, že tento stav připustil magistrát. Karel Pražák, který stojí v čele ofi ciálního Sdružení majitelů domů v centru města už téměř dvacet let, zase oponuje, že současní vlastníci domů by rádi s radnicí vedli mnohem intenzivnější dialog, ale zatím o něj údajně není zájem. „Ano, nenechali jsme se vydírat nesmyslnými poplatky na našem vlastním území, tedy v podloubí. Stejně tak jsme připraveni svoje práva hájit i dál. Vadí nám například připravované změny se zpřístupněním Krajinské pro městskou dopravu,“ dodává Pražák. Ulice je pěší zónou už od 80. let minulého století, na zpřísnění režimu tlačilo právě Sdružení s více než čtyřicítkou členů. Krajinská má podle něj denní průchodnost osm tisíc lidí. I když je minimální šance, že by majitelé svá podloubí nějak zahradili, přesto existuje. Pak by chodci museli využívat jen ulici.

Obálková metoda určí nájemce

Ze všech 45 domů v Krajinské jich osm patří městu. Jednatel Správy domů Petr Šindelář potvrzuje, že je v nich celkem 44 bytů. Bydlení v centru je stále atraktivní, proto se nájemné soutěží obálkovou metodou a rozhodně překračuje běžných 68 korun za metr čtvereční na měsíc. „Zájem mají hlavně mladí lidé, kteří mohou využít řady možností, které centrum nabízí. Nemají to daleko za kulturou, do kaváren či restaurací. Bohužel, problémem je parkování,“ vysvětluje s tím, že Krajinská je součástí městské památkové rezervace, a tak je při stavebních úpravách řada omezení.

Naděžda Pálková z budějovického územního pracoviště Národního památkového ústavu jen potvrzuje, že zatímco domy jsou v Krajinské většinou v relativně dobrém stavebním stavu, jsou založeny na původních středověkých parcelách. „Často jdou proti sobě požadavky památkářů na maximální zachování historicky cenných prostor a vzájemných vazeb s požadavky hygieniků, hasičů i obecně technickými požadavky na stavby,“ připomíná. Je jí jasné, že náklady na udržování dobrého stavebního stavu těchto domů jsou vysoké a jen minimum majitelů může využít různé dotační programy.

„My jsme si třeba jako majitelé domů první vánoční výzdobu pořizovali na vlastní náklady. Stálo to tenkrát pěkných pár tisíc, ale šli jsme do toho, protože jsme chtěli, aby ta ulice žila. Je dobré, že tu novou teď pořídilo město, ale to je jen taková krajka na starých Naděžda Pálková z budějovického územního pracoviště Národního památkového ústavu a ušmudlaných šatech,“ soudí rozhořčeně Karel Pražák. Jestliže je Krajinská jednou definována jako pěší zóna, měla by být respektována všechna omezení, která s tím souvisí. Tedy například jednoznačná přednost chodců a také povrch, odpovídající lokalitě v městské památkové rezervaci. „Vím, že nynější asfalt byl položen v roce 1984 na kostky. A to i v podloubích, protože tehdy všechno patřilo státu,“ dodává.

Krajinská ulice má svou zajímavou historii, problematickou současnost, ale rozhodně má před sebou budoucnost. Otázkou jen zůstává, jakou. Záleží na tom, jestli na miskách rozhodování radnice bude mít větší váhu příslib evropských dotací na minielektrobusy, nebo trend vyspělých zemí, kterým je vytlačování dopravy z historických center. Snad tím nejdůležitějším jazýčkem na vahách bude i zdravý rozum.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.03. 2017