Jestli je nějaká budějovická čtvrť opravdu „hoch“, je to nejspíše komplex několika ulic pod krajskou nemocnicí. Okázalé vily, velkorysé pozemky, vzrostlé stromy. Kdo se  zde narodil, ten se jen tak neodstěhuje, domy se dědí z generace na generaci. Pro zbytek města je ale tato čtvrť tak trochu snobská, nepřístupná a odtažitá. Kdybychom hledali budějovickou Haunspalku, už jinam nemusíme.  Na jedné straně pomalu plynoucí řeka Vltava, lemovaná cyklostezkou, na druhé rušná ulice Boženy Němcové. Na jednom konci největší jihočeská nemocnice, na dalším stadion fotbalového klubu Dynama. Jak se zde žije? Místní starousedlíci v tom mají jasno. Vyhlášený kabaret  
„Mám pocit, že tady lidé ještě pořád žijí pospolu,“ říká 77letý Eduard Váňa, který bydlí v českobudějovické Pabláskově ulici od narození.  Právě v tomto domě už léta provozuje svůj Kabaret U Váňů.  Je docela příhodné, že tady v roce 1932 jeho dědeček otevřel hospodu a vnuk o mnoho let později kabaret.
Když si sem v roce 1953 přivedl manželku Jiřinu, která dřív bydlela v paneláku, zaskočilo ji, že dům je tak rozlehlý a než umyje schody od půdy po sklep, pořádně se zapotí. „Štvalo mě i to listí na zahradě, které musím na podzim hrabat. Dnes jsem ale ráda, že tady bydlíme,“ říká s tím, že oceňuje blízkost centra, řeku Vltavu vzdálenou jen pár desítek metrů  a relativní soukromí, které jim patrová vila poskytuje. V přízemí se od roku 1948 po zrušení dědovy hospody na čas objevila kancelář Sběrných surovin, pak 1. třída základní školy a až do sametové revoluce tu měla své sídlo mateřská škola.
„Pak tu také měl syn filmového historika Borise Jachnina Petr second hand. A nejdéle tu byla firma Hoch a synové,“ vypočítává současný pan domácí. Teď se v jeho kabaretu střídá  Swing Trio Avalon Jakuba Šafra s Večery písní zmrzlého dřevorubce Honzy Bicana a Trampskými večery Rosti Černého. A pochopitelně tady pravidelně vystupuje s představením ve stylu Semaforu celý soubor Edy Váni. „Každoročně tady míváme koncem června i samotného Jiřího Suchého, který  mi dovoluje upravovat jeho divadelní hry pro náš kabaret,“ poznamenává Eduard Váňa, který je v rodinné vile tu divadelním šéfem, tu vrátným , biletářem, topičem i uklízečem.
„Baví mě, že otevíráme dveře nejen pro návštěvníky kabaretu, ale navazujeme i na tradici našich rodičů, kteří mívali takovou partu primářů, soudců a dalších okolo bydlících osobností a společně slavili narozeniny nebo Vánoce ,“ přiznává. Ostatně mají tu prý nejvíc skleniček a židlí.
Ve vedlejší ulici S.K. Neumanna žije od roku 1967 i Vlastimil Hoch. Dům jeho dědeček koupil už v roce 1953  jako náhradu  za hostinec U bílé labutě, který musel ustoupit výstavbě dnešního Domu kultury Metropol. „Bohužel jako bývalý živnostník neměl možnost přestěhovat  sem rodinu dřív, protože tu bydleli tehdejšímu komunistickému režimu více naklonění nájemníci,“ vysvětluje majitel firmy Hoch a synové, která už deset let vyrábí všechny reklamy na hokejová mistrovství světa.  Právě v garáži rodinné vily odstartovali kariéru společnosti, která má dnes 25 zaměstnanců.
I Vlastimil Hoch je nadšen bydlením v této oblasti západní části Lineckého předměstí.  S úsměvem přiznává, že nejraději má relaxaci na své zahradě. Jen módnímu grilování zatím prý nepodlehl, s manželkou místo toho s oblibou pečou brambory v horkém popelu. „Je to tady pohodová a klidná lokalita, i proto se rozhodl, že tu bude bydlet také můj syn. Koupil si totiž dům hned kousek od nás ,“ poznamenává.  

Návraty do oblíbené čtvrtě
V roce 1970  se do této čtvrti nastěhoval i nynější generální ředitel a  majitel Koh-i-nooru Vlastislav Bříza. Přiženil se totiž do vily svého tchána Hájíčka, který býval ředitelem krajské pošty. „Tenkrát to byla pořád absolutně republiková čtvrť. Všichni se znali a ctili, scházeli se a hráli bridž,“ zavzpomíná na chvíle, kdy sem přišel.  Podle něj tu logicky bydleli poblíž nemocnice primáři, aby byli po ruce, kdyby je potřebovali třeba na sále. Takové historky znal od své ženy, která jako mladá dětská lékařka takové pomoci párkrát využila.
A i když ho později kamarádi zlákali ke stavbě domu v Českém Vrbném, nakonec se stejně vrátil. „Když mě tam po pěti letech přepadli, necítil jsem se už bezpečně a nakonec jsem koupil dům u Vltavy. Syn Vlastík si postavil kousek vedle a druhému Davidovi nakonec zůstala rodinná vila Hájíčků,“ dodává. Dnes tuto oblast považuje za nejhezčí v Českých Budějovicích.
Za pravdu mu dává i architekt Petr Hornát z Ateliéru 8000. Ten je přesvědčen, že západní část Lineckého předměstí patří mezi nejkvalitnější obytné budějovické čtvrti. „Je příkladem, jak velkorysý urbanistický koncept, který vznikl již před druhou světovou válkou, může pozitivně ovlivnit kvalitu bydlení a život ve městě,“ míní. A hned přidává i výčet důvodů. Patří sem založení pravoúhlé sítě ulic, kde vznikaly na dnešní dobu nadstandardně velké stavební pozemky  a na nich rodinné domy. Ty dodnes patří nejlepší stavby ve městě .
„Charakteristický je pro tuto čtvrť přechod mezi tradiční formou rodinných vil se zdobnými fasádami, sedlovými střechami a modernistickými a funkcionalistickými domy v minimalistickém pojetí,“ vysvětluje architekt Hornát svůj pohled s tím, že kvalita prostředí čtvrti měla kladný vliv i na kvalitu soudobých staveb. Jako příklad uvádí rodinnou vilu u Lučního jezu, což je shodou okolností právě jeden z domů rodiny Břízových, oceněný před časem jako Stavba roku.

Školy v místě
Další plusové body tato čtvrť sbírá podle architekta Hornáta i tím, že tady nechybí dostupná občanská vybavenost – nejen obchody, ale především základní škola, školka i jesle.  Umístění školy, k níž patří i rozsáhlý volnočasový areál, si pochvaluje i její ředitel, bývalý hokejový reprezentant i trenér Vladimír Caldr. Více než sedm stovek žáků ve třiceti třídách tak má k dispozici na zrekultivovaném pozemku směrem k Vltavě školní družinu, dva kurty s umělou trávou a víceúčelové hřiště s umělým povrchem. Ke škole patří i dvě tělocvičny. „Do dvou let by mělo být vyřešeno i odpovídající propojení mezi tělocvičnami a jednotlivými školními pavilóny,“ těší se Caldr, který škole šéfuje už 15 let. Celou čtvrť si pamatuje ještě z doby, kdy tady jako aktivní hokejista v rámci tréninku běhával a může porovnávat i změny, kterými postupně prošla.
„Pořád je to klidná a pohodová lokalita. Největším vzrušením tu i pro žáky je, když jde na přistání záchranářský vrtulník,“ směje se. Grünwaldova ulice má podle něj tu výhodu, že je jednosměrná, takže když sem ráno rodiče vezou děti, provoz to zase tolik nezbrzdí. Ovšem právě v tu dobu je zde provoz opravdu silný, velký počet žáků je totiž mimobudějovických.
Škola, kterou prošlo mnoho známých hokejistů, od Václava Prospala až po Jaroslava Modrého, se v rámci platné legislativy stále snaží uzpůsobit rozvrh i  sportujícím dětem. V současné době mezi ně patří také malí krasobruslaři. „Nemyslím si ale, že v tom je naše výjimečnost. Jsem přesvědčen, že tady máme pohodovou atmosféru a dobré mezilidské vztahy. To mi bohužel v dnešní společnosti občas chybí,“ dodává bývalý hokejový útočník, který má doma stříbrné medaile z mistrovství světa v roce 1983 i olympiády v Sarajevu. Smysl  pro „kolektivní hru“ má ale stále. Právě ten si pochvaluje ředitelka nedaleké mateřské školy v ulici Emila Pittera Jitka Pešková.
„Stovka našich dětí může využívat velkou zahradu a hřiště právě v základní škole Grünwaldova, což je pro nás možnost rozšíření dalších aktivit,“ vypočítává s tím, že spolupracují i se sousedním  fotbalovým klubem Dynamo. Do blízké hvězdárny, muzea nebo lesoparku Stromovka chodí  spíše se staršími dětmi, takže nabídku školy a klubu velmi oceňují. Na druhé straně ale připomíná rušnou ulici Boženy Němcové, kde je často komplikované přejít i přes přechod.

Parkování pro lidi z centra
Podobné zkušenosti má i ředitelka v protějším Jeslovém a azylovém zařízení, kde mají ve  čtyřech odděleních 63 dětí. Nechybí  tady sice zázemí velké zahrady, ale bohužel ranní provoz při předávání dětí je velmi rušný. „Těžko může rodič z auta vysadit čtyřměsíční miminko rovnou na ulici. Potřebuje krátkodobě zaparkovat, aby nám dítě předal. Jenže nemá kde, protože tu stojí auta lidí, kteří například pracují v centru,“ postěžuje si Jiřina Dudová. Podle ní by bylo řešením umístit sem značky pro zastavení například na 15 minut.
„Museli jsme kousek zahrady obětovat na parkoviště v našem areálu, ale vejdou se sem tak tři auta. A to je pro ten ranní čas velmi málo. Když hraje Dynamo, tak kvůli parkujícím divákům nám často ani nemohou vyvézt popelnice,“ dodává.
Problémy s dopravou a výjezdem ze čtvrti netrápí ale jen šéfky školky a jeslí. Stěžuje si na ně i majitel Koh-i-nooru Vlastislav Bříza. „Když se chci dostat na ulici Boženy Němcové, musím dávat opravdu velký pozor, protože v těsné blízkosti křižovatky jsou zaparkovaná auta. To přece jasně odporuje pravidlům. Zajímalo by mě, proč to nepokutuje například městská policie, když jsou tam nakreslené bílé čáry?“ Míček v tomto případě vidí na straně města. Navíc má obavy z toho, až se na rohu Pabláskovy  ulice otevře dostavované zdravotní středisko, auta pacientů zkomplikují parkovací situaci ještě víc.
Náměstek primátora Juraj Thoma je přesvědčen, že dopravní vrcholy  při výjezdů z této čtvrti jsou jen dva – ráno a odpoledne. I s ohledem na to nepředpokládají umístění semaforů. „Modré parkovací zóny se projektově připravují jen od ulice Boženy Němcové po Lidickou, směrem k řece s nimi rozhodně nepočítáme,“ připomíná. A protože bydlí jen kousek odtud, rád směrem k Vltavě chodí na procházky a obdivuje nejen nádherné domy z období 1. republiky, ale i hypermoderní stavby, které tu vznikly. „Bohužel, také vidím, že některé přístavby a přestavby nejsou úplně podařené,“  podotýká. Oceňuje ovšem propojení lávkou z ulice E. Pittera směrem k Lučnímu jezu, kde bylo investorem město.

Nejslavnější rodačka
„Ano, ta lávka je skvělá, často po ní chodíme se ženou na procházky na druhou stranu řeky,“ říká i kabaretiér Eduard Váňa. Nedá mu, aby přitom nezavzpomínal i na „kočárkové procházení“ se zpěvačkou Martou Kubišovou. Její rodiče bydleli v domě naproti nemocnici, kde je dnes lékárna. Oba naši otcové totiž byli sekundáři v nemocnici , a  rodiny se tak potkávaly. „Když jsem jí to v roce 1966 připomněl, tak jsme pak měli šanci po těch létech si zavzpomínat. A Marta dokonce vystupovala i u nás v kabaretu,“ dodává.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 13.12. 2019