Nikdy dříve ani později se město neocitlo tak zřetelně v centru dějin jako za stavovského povstání mezi léty 1618 až 1648 v období, pro které se vžil název Třicetiletá válka. Katolickým Budějovicím byly ideály protestantské šlechty v podstatě cizí, a tak se na rozdíl od převážné části království nepřidaly ihned ke vzpouře. Sami Budějovičtí jako by si tím řekli o zájem ze strany vzbouřenců. Město se stalo záhy epicentrem dějů vzrůstajícího požáru.

Momentka z rekonstrukce bitvy u Záblatí (2019)

1. Opatrnost vs. věrnost králi
Pouhé tři týdny poté, co z oken Pražského hradu vylétli místodržící, se stavovské vojsko pod velením hraběte Thurna vydalo na jih. Cíl byl zřejmý: získat za spojence významné královské město v srdci jižních Čech, které leželo na spojnici mezi Prahou a Rakousy. Thurn se usadil v Třeboni. Opatrně se vyhýbal konfrontaci, chtěl získat České Budějovice dobrovolně diplomatickou cestou, aby pak nikdo nemohl říkat, že byly ke spojenectví donuceny. Ve městě samotném nastal rozkol. Většina konšelů se zalekla vojenské hrozby, a byla ochotna otevřít Thurnovi brány. Budějovický měšťan je z principu zkrátka opatrný, chce hlavně klid na práci a svoji rodinu. Převahu však nakonec získali představitelé obce, kteří nehodlali porušit věrnost císaři a spoléhali zároveň na sílu žoldnéřského praporce, naverbovaného Janem Aulnerem k obraně Budějovic. Atmosféra byla napjatá, a tak není divu, že když městem jednoho letního večera zazněl výstřel, vzbudilo to obavu, že jde o smluvený signál k útoku. Zavinil to ale měšťan Wels, který se opilý vrátil domů a zavadil omylem o spoušť pušky. Ráno prý už o ničem nevěděl. Hrálo se o čas a vyčkávací taktika se zase jednou vyplatila. Císařská armáda, kterou králi věrní Budějovičtí netrpělivě vyhlíželi, sice nepřišla... ale zamířila do středních Čech, což nakonec donutilo Thurna odejít z jihu a věnovat se ochraně Prahy. První kolo město ustálo. Peklo mělo ale přijít.

Ukázka fortifikace města České Budějovice

2. Zrádce Weissebach
Thurn zanechal u Budějovic aspoň dva praporce. Velel jim nepříliš zkušený hrabě Hohenlohe. Jeho nový protivník se brzy ukázal. A měl své kvality. Byl jím císařský generalissimus Buquoy, jenž 9. listopadu 1618 po krvavém střetnutí u Lomnice nad Lužnicí zachránil většinu svých vojáků urychleným přesunem do bezpečí budějovických hradeb. Buquoyův sbor ve městě přezimoval, ovšem za cenu obtížného zásobování a šíření infekčních nemocí. Kroniky na to vzpomínají jako na peklo na zemi. Štěstím císařských bylo jen, že si stavovská armáda počínala nedůsledně, neodhodlala se k frontálnímu útoku na město zužované chorobami, ani ho nesevřela do neprodyšného obklíčení. Nerozhodný velitel Hohenlohe obýval zámeček v Rudolfově a jeho muži byli utábořeni v okolí. Zřídili několik polních opevnění, která měla své názvy, jako „Střez se!“, „Zůstaň klidný!“, „Znič nepřítele!“, „Drž dobrou stráž!“ či „Zasáhni srdce!“.* Došlo tak jen k několika střetům a přestřelkám, které samy o sobě nemohly zápas o Budějovice rozhodnout. Nejvíce trpěli obyvatelé vesnic u města, třeba Suché Vrbné nebo Hlinsko se proměnily v ohořelé ruiny. Buquoy upevňoval své postavení, přivedl si posily z Bavor a nechal odlévat kule v Krumlově. Nepřítel nebyl schopen mu v tom zabránit. Největší hrozbu pro město tak představovala chystaná zrada císařského hejtmana Weissbacha. Ten byl odhodlán během své noční služby na hradbách vpustit do brány nepřítele. Situaci zachránilo včasné varování od jedné ženy ze Vráta, jež doručila hejtmanovi tajný vzkaz od rebelů, ale zároveň o něm řekla Budějovickým. Z Buquoyova rozkazu byl Weissbach zadržen a exemplárně popraven na náměstí.

3. Zkáza Rudolfova
Zvrat nastal v červnu 1619. Z Plzně vytáhl stavovský velitel Mansfeld, aby zasadil císařským a králi věrným Budějovicím vítěznou ránu. Jenže Buquoy mu vyrazil vstříc a v bitvě u Záblatí blízko Vodňan dal Mansfeldovi na frak. Vyplašený Hohenlohe nečekal, jak se situace vyvine, a narychlo vyklidil své obléhací pozice. Budějovičtí si mohli skoro po roce oddechnout. Rozhodli se ale nejprve si vyřídit si letité účty se sousedním Rudolfovem, a vytáhli proti hornickému městu na trestnou výpravu. Opět se ničilo, pálilo a zabíjelo, dokud nebyl Rudolfov zcela v troskách (o tématu jsme více psali v jarním vydání BUDlive 2021, pozn. red.). Někdejší sláva a prosperita Rudolfova se již nikdy nevrátily.

Přehled o ubytování nejvyšších zemských úředníků ve městě 1633

4. Královská koruna v Budějovicích
Začátkem podzimu 1631 zavládl v Praze chaos. Očekával se vpád saského vojska do Čech, a tak byly největší cennosti odváženy do bezpečí. Přední české úřednictvo zamířilo do Budějovic a přivezlo s sebou nejen důležité listiny, nýbrž i Svatováclavskou korunu a další součásti korunovačních klenotů. Cenný náklad sem dorazil 7. listopadu a byl uložen do klenuté místnosti ve farním chrámu sv. Mikuláše, vedle „kovářského oltáře“. Tento úkryt se pravděpodobně nacházel v přízemí Hodinové věže, dnes už neexistující, která stávala v nároží kostela směrem k náměstí. Královská koruna přečkala v Českých Budějovicích bez dvou měsíců dva roky. Ráno 9. září 1633 se s ozbrojeným doprovodem vydala na zpáteční cestu do Prahy, aby byla během nového válečného ohrožení ze strany Švédů v létě 1634 převezena opět do našeho města. Setrvala zde tentokrát do jara 1635 a trvale ji hlídali dva důvěryhodní šlechtici. Kromě korunovačních klenotů zde byly uschovány i zemské desky a působily tady zemské úřady, takže Budějovice se na přechodnou dobu staly jakýmsi hlavním městem království.

5. Případ Čabelický
V době budějovického pobytu nejvyšších úředníků se ve městě udála teatrální poprava Kryštofa Čabelického ze Soutic. Rytíř původem z Vltavotýnska se připojil k protestantským Sasům a najal vojenský oddíl, s nímž bojoval proti císaři. Byl ale zajat v šarvátce u Mníšku pod Brdy a jako cenná kořist přivezen do Budějovic. Kvůli odstrašení jej císařští místodržící dali začátkem května 1632 popravit na zdejším náměstí na zvláštním pódiu. Dva jeho služebníci skončili na popravišti o týden později a jejich hlavy byly pro výstrahu vyvěšeny na městských branách.

Obléhání Českých Budějovice 1618

6. Katastrofa léta 1641
To nejhorší, co v oné době potkalo Budějovice, souviselo s válkou jen nepřímo. Skrze důstojníka, který utrpěl zranění v souboji a vyhledal pomoc ranhojiče Hallera. Tomu se na peci vznítila mast, chytil komín, od něj střecha a tak dále. Červencovým horkem 1641 vysušené dřevěné střechy a silný vítr, který roznášel hořící kusy po okolí, vykonaly své. Shořelo kolem 220 domů ve vnitřním městě, další desítky budov na předměstích, dvanáct hradebních věží, špitál, škola a děkanský chrám. Nový kostel se začal stavět skoro okamžitě, s jeho dokončením se chvátalo, a proto je barokní architektura sv. Mikuláše poměrně jednoduchá. Ve stejné době musela být pozornost věnována modernizaci městského opevnění. Před starými hradbami a branami se vršily mohutné náspy, které měly ochránit město před dělostřelbou. Budějovičtí se tenkrát s vojáky a s kanony na náspech cítili přece jen bezpečněji, a tak ani příliš nereptali, že je to všechno dost drahé.

7. Ozvěny jankovské bitvy
Jedna z velkých bitev třicetileté války se odehrála u Jankova poblíž Votic, částečně na jihočeském území. Schopný švédský velitel Torstenson zde 6. března 1645 rozprášil císařskou armádu, jejíž vojáci prchali k Praze, na Moravu nebo směrem k Týnu nad Vltavou, Veselí a Budějovicím. Nikdo nevěděl, jak se nepřítel zachová a zda využije svého triumfu. Napětí rostlo, přiživováno poplašnými zprávami. Budějovičtí se o porážce u Jankova doslechli 7. března, ale ještě 13. března se nevědělo, kde Švédové vůbec jsou. Prý dobyli Jindřichův Hradec a směřují k Třeboni, jak tvrdil jeden uprchlý voják. Velitel budějovické posádky hrabě Colloredo vydal okamžitě rozkazy k obraně: posílit hlídky, vypudit z města nadbytečné osoby, rozmístit hasicí prostředky, vyrábět řemdihy. Především ale zbourat veškerou zástavbu na předměstích na dostřel z muškety od hradeb, aby se nepřítel nemohl při útoku krýt. Právě k tomuto opatření přistupovala městská rada velmi, velmi liknavě a přes Colloredovu nelibost odkládala zahájení demolic až do konce března. I pak šly práce pomalu a pokračovaly téměř měsíc, aniž by byly dokončeny. Netrpělivý velitel požadoval předměstské dvorce spálit, ale to už nastal květen a s ním jednak výměna velitele a jednak uklidnění napjaté situace.

Účet za opravu vozu k převezení korunovačních klenotů z ČB do Prahy 1633

8. Městský znak za odměnu
V posledním válečném létě si Budějovičtí nechali potvrdit od císaře Ferdinanda III. své staré výsady. Když zvažovali žádost o jejich rozšíření, navrhl radní Heyde, aby si město vyprosilo i změnu znaku. A povedlo se. Císař 5. srpna 1648 vydal listinu, ve které je popsán a namalován polepšený městský znak, jehož symbolika odráží zásluhy Budějovic během války. Dělové hlavně vyčnívající ze střílen připomínají úspěšnou obranu před rebely, anděl s mečem vyjadřuje věrnost katolické církvi, hornická kladívka symbolizují status horního města. Tato podoba znaku byla zpochybněna za první republiky, užívala se však až do roku 1965.

Podoba městského znaku Českých Budějovic

9. Plundrující soldateska na závěr
Válku oficiálně ukončil vestfálský mír, podepsaný 24. října 1648. Ale v Evropě dál platilo právo silnějšího. Navíc se zprávy šířily pomalu, v Budějovicích o mírové smlouvě zřejmě nevěděli ještě ani začátkem prosince. Týden před Vánoci přijel do města generál Piccolomini se štábem a početným doprovodem, následovalo slavnostní uvítání, gratulace, ovace. Jenže po několika dnech čteme, že „generálstvo již tejden nám na hrdle leží“. Zápisky dále popisují, že vojáci kradli, co se dalo, vesničanům z okolí odváděli dobytek. Sedláci, aby nepomřeli hlady, po vojácích stříleli a několik jich zabili. Generální štáb sice město opustil, ale soldateska tu byla nadále ubytována po celé měsíce. Evropská bojiště utichala pomalu, v červenci 1650 se ve zdejším kostele sloužila děkovná mše za ukončení válečného stavu mezi Francií a Švédskem, současně však propukaly nové konflikty. Na budějovických valech stála připravená děla, ulice byly plné vojáků a ve městě rozkazoval vojenský velitel. Tak jakýpak mír!

* (pozn.: jedná se o překlad, známe jen německá jména polních opevnění, neboť němčina byla důležitým dorozumívacím jazykem i českých stavů).

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 13.12. 2023