Není málo kluků, kteří se v sedmnácti vybourají na motorce a hodně se jich ošklivě zraní. Jen málo z nich si odnese následky na celý život. A ještě méně z nich skončí na vozíku. Jako Zbyněk Sýkora, který by ovšem chuť do života, podnikavost a pevné názory mohl rozdávat.

Seznam vašich aktivit je dlouhý. Kdy jste začal podnikat?
S kamarády jsem před deseti lety založil firmu na výrobu invalidních vozíků a para sportovního vybavení. Došlo k tomu vlastně náhodou. Uspořádali jsme sportovní soustředění pro začínající vozíčkáře. Naučili je hrát florbal a zjistili, že pro ně nemáme vybavení. Zkusili jsme po večerech v garáži vyrobit jeden sportovní vozík a ono se nám to povedlo. Bylo to těžší, než jak to teď vypadá, ale bylo to krásné období, které nás všechny hodně naplňovalo.

Ten první vozík si tedy ještě pamatujete?
Jistě! Každá součástka musela být originál. Ne z frajeřiny, ale z důvodu, kterému rozumí jen vozíčkář – tělo postiženého člověka má na každém místečku, v každém svalu specifické potřeby.

A jak se vám daří v současné době?
Firma je na dva roky dopředu vyprodaná. Zaměstnáváme i další vozíčkáře a jejich blízké. Jenomže to neznamená přimhouřené oči nad kvalitou, termíny  nebo dohodnutou cenou. Sociální firma nemůže spoléhat na dobročinnost zákazníků. Vždyť právě oni shánějí peníze na objednané vozíky dost těžce. A ještě je zklamat? I proto žije ve firmě sportovní duch – snaha se počítá, ale rozhodující je výsledek. A ten je v našem případě kvalitní sportovní vozík vyrobený doslova na milimetr přesně pro každého zájemce.

Vy sám jste aktivní para sportovec. Kdy jste si ke sportování na vozíku našel vztah?
Má osobní cesta k para sportu začala brzy po úrazu. Při rehabilitaci v Kladrubech mi „zkušení“ vozíčkáři říkali, že musím začít sportovat. Poslechl jsem je, a nikdy nelitoval. Začal jsem s atletikou, pak přišel basketbal, florbal a nakonec badminton.

Díky florbalu jste poznal i svou ženu, že?
Ano. Když se objevila v tělocvičně, říkal jsem si, že tak krásná holka by o mě ani nezavadila. Dnes máme perfektní vztah, dvě děti a nejlepší zlatou medaili na světě – skvělou rodinu.

Takže za váš kladný vztah k životu může rehabilitace?
V Kladrubech jsem objevil ještě jednu věc. Že nadávání na osud a neustálé vyžadování pomoci od okolí by mě mohlo jen ničit. To mě dovedlo k celoživotnímu závěru – budu sám sebou, naučím se novou situaci, sám se uživím. Začal jsem proto nejen sportovat, ale i pracovat.

A dnes podnikáte, navíc jste i předsedou Českého paralympijského výboru. To se stalo jak?
V roce 2021 jsem vyslyšel přání para sportovní komunity a úspěšně kandidoval na pozici předsedy. Uspěl jsem. S nejbližšími spolupracovníky se nám podařilo vytvořit v Českém paralympijském výboru mimořádně kvalitní tým a restartovat celé paralympijské hnutí. Je to další krok v příběhu, který začal před 23 lety.

Kam se para sport za tu dobu dostal?
Naše práce je postupem času víc a víc vidět. Bojujeme za zrovnoprávnění para sportu a běžného sportu. Propagujeme para sport při každé příležitosti a ty příležitosti sami aktivně vytváříme. Prostřednictvím sportu předkládáme téma života aktivních vozíčkářů veřejnosti. Snažíme se tak odbourávat předsudky a ostych. Těší nás, že přicházejí pozitivní ohlasy i úspěchy na sportovištích.