Fotograf magazínu BUDlive Petr Zikmund vydává před letošními Vánocemi novou knihu fotografií Českých Budějovic. Kniha s názvem Černobílé Budějovice nabízí čtenářům a milovníkům našeho města poutavé černobílé snímky jihočeské metropole na sto šedesáti stránkách.


Petře, držím v rukou tvou zcela novou knížku fotografií. První otázka ale musí směřovat k úplným začátkům. Kde se vlastně v tobě vzala touha fotografovat?
Poprvé jsem držel v ruce foťák už někdy ve věku čtyř, pěti let, kdy mě k tomu přivedl táta. On fotil celý život. A já měl určitě výhodu, že táta nebyl choulostivý na techniku a ke všemu mě pustil. Dal mi příležitost, a já si proto mohl fotografování osahat už jako malé dítě.

Petr Zikmund ve svém fotografickém studiu

Jenom jsi cvakal na spoušť, nebo ti tatínek ukázal i výrobu fotek?
Měli jsme domácí fotokomoru. Táta mě do ní bral a učil mě, jak co funguje. Bylo to vždy v neděli večer. Ve fotokomoře jsme měli zapnuté rádio s pořadem S mikrofonem za fotbalem, který mám dodnes v paměti jako takový podkres.


Po škole jsi hned začal fotit pro noviny, Deník. To se stalo jak? Přišel jsi k redakci, zaťukal na dveře redakce a řekl jim, hele, já jsem šikovný kluk a tady mě máte?
Musím se zase vrátit k tomu, že tím impulsem byla rodina a hlavně táta. Já jsem opravdu fotil strašně rád, ale nic víc. A když mi bylo nějakých devatenáct, dvacet let, táta na mě tlačil – no, tak to někam odnes, ty fotky! Dyť, to je škoda, je mít jen doma. Ale já nikam nešel.

A co rozhodlo?
Rok 1998. Bylo mi dvacet dva let a naši hokejisté hráli olympijský turnaj v Naganu. A vyhráli finále, to bylo někdy úplně nad ránem. Sednul jsem spontánně na kolo a jel s foťákem na náměstí, protože jsem tušil, že se tam bude něco dít. Přijel jsem za začátek všeho. Lidi vycházeli ze svých domovů, začali slavit. A já jsem byl u toho. Vznikla spousta snímků, a táta mi zase říkal – odnes to někam, k čemu ti to bude doma? Proto jsem s fotografiemi šel tenkrát do Jihočeských listů k panu Vladimíru Majerovi, šéfredaktorovi. A ten byl rád, protože takové fotky právě potřebovali. Druhý den vyšly mé snímky a hned na titulce. Po čase mi začali z Deníku sami volat, abych jim zase něco nafotil. Nejčastěji, když potřebovali někoho na víkendové služby.

Musím se teď usmívat, protože mi přijde tvá vzpomínka legrační. Kluk z ulice přijde do novin, nabídne fotografie a redakce ho pak začne úkolovat, aby šel do práce. V sobotu, kdy se žádnému fotografovi nikam nechce...
Přesně takhle to tenkrát bylo. A já se stal fotoreportérem. Ale nestěžoval jsem si, hodně jsem se naučil. Dostával jsem konkrétní zadání, musel jsem se s tím nějak popasovat. Díky novinám jsem se navíc brzy dostal i do okruhu větších budějovických firem. V krátké době jsem začal fotit pro Budějovický Budvar, E-ON, pro společnost Porsche… to byly pro mě důležité momenty.

K Petrovi neodmyslitelně patří jeho minikolo

Jinými slovy ses vydal na dráhu profesionálního fotoreportéra. Dneska jsi kmenovým fotografem magazínu BUDlive, ale zároveň i autorem nové, ještě tiskárnou vonící fotografické knihy o Českých Budějovicích. Byla práce na fotoknize dlouhodobá, nebo ses jednoho dne rozhodl a knihu dal dohromady?
Byl to spíš spontánní nápad v době proticovidových opatření před několika lety. Všichni jsme byli zavření doma, v určitou dobu mohl vycházet do města jen ten, kdo prováděl nějakou profesní činnost. Tenkrát jsem si odůvodnil, že focení je přeci má profesní činnost, protože se tím živím, tak jsem začal fotit městkou architekturu, která mě nesmírně baví. A využíval jsem toho, že ulice byly absolutně prázdné. Bez lidí, téměř bez zaparkovaných aut. Vznikaly zajímavé fotky, které jsem začal umisťovat na sociální sítě.

Pokud si pamatuji, již tenkrát to byly snímky černobílé.
K černobílé podobě fotografií jsem se vrátil zcela přirozeně. Napadla mě taková přesmyčka, že ČB je zároveň černobílé a zároveň iniciál našeho města. Proto jsem založil na instagramu profil CB_ černobílé_Budějovice a překvapilo mě, že si profil našel relativně hodně fanoušků. Brzy se mi stávalo, že si lidé začali objednával zvětšeniny těchto fotek na zeď, nebo je dávali jako dárky.

Kdy se umisťování snímků na sociálních sítích přeměnilo na touhu po vydání knihy? 
Když jsem přemýšlel, kam své fotografování Českých Budějovic dále posunout. Začal jsem fotit i lidi. A to mě donutilo přemýšlet nad tím, jak by všechny fotky vypadaly složené na jednom místě, třeba právě v pěkné knize. A začal jsem přemýšlet, jak v takové knize fotky poskládat, aby zajímaly čtenáře, aby vše fungovalo jako celek. Spojil jsem se s grafikem Milanem Krištůfkem, který má pro tyto věci veliký cit. Spolu jsme knihu začali rozvíjet.

Musím zde vznést dvě faktické připomínky. Na jednu stranu mám zkušenost, že čtenáři chtějí regionální knihy. Že si je kupují. Ale zároveň vím, že fotoknih černobílých Budějovic už několik vyšlo. Jaké proto očekáváš čtenářské přijetí knihy?
Dřívější fotoknihy našeho město pochopitelně znám. A byly mi při tvorbě mé knihy pomocníky. Sloužily jako konzultace, kdy jsem se do nich díval a ověřoval si, co funguje, co nefunguje. Ale nesoutěžím s nimi. Každá z knih je totiž dokumentem doby, kdy vzniká. Což bych rád docílil i u své knihy.

Můžeš být konkrétnější?
Třeba by asi nefungovalo, kdybych knihu složil pouze jen z časově neukotvených záběrů fasád domů. I když mám architekturu opravdu rád. Je proto třeba, aby na snímcích byli i lidé, dopravní ruch, ulice. Aby si po letech čtenář mohl říct: hele, tenkrát jezdila tato auta. Lidé se takhle oblíkali a na obchodech svítily tyhle reklamní poutače. S grafikem Milanem jsme došli k tomu, že v knize musí být přiznané dobové reálie. Tím pádem se soutěživost s dříve vydanými tituly sama vytrácí. Každá knížka je dokladem doby jejího vzniku.

Petr Zikmund s knihou Černobílé Budějovice

Tvá kniha se přesto v něčem od předchůdkyň odlišuje. Dáváš v ní i poměrně dost prostoru městu za hranicemi historického centra.
Já se nesnažil o prestižní fotografickou publikaci na lesklém papíře, ale částečně jsem se chtěl vytvořit i dokument, který čtenáře provede celým městem. Protože Budějovice nejsou jenom centrum, jsou to paneláky, sídliště, periferie.

Má kniha nějakou svojí vnitřní strukturu?
Na začátku knihy se zabývám historickým jádrem města. Potom ale vedu čtenáře takovou spirálou do vnějšího okruhu dál a dál. Na Pražské předměstí, Palačák, budějovická sídliště…  a kniha končí úplnou periferií, kde nejvzdálenějšími místy jsou na jihu Rožnov a na severní straně snímky Nemanic a pohled směrem na Hrdějovice a na Makro.

Snímky jsi vybíral jen ty sám?
Hodně mi pomohla konzultace s Bohuslavou Maříkovou. To je galeristka a dlouholetá fotografka Jihočeské divadla.  Právě ona mě přivedla na zajímavou skutečnost. Ukázala mi starší knížku Budějovice zblízka a řekla: schválně se do ní podívejte, ani na jednom snímku není zachycené klasické panorama města. A to byl určitý klíč k mé knize. Ano, zařadil jsem do knihy klasické motivy jako Černá věž, radnice, kašna… ale čtenářům nabízím i jiné pohledy: struktury střech, odlehlá zákoutí, dvorky, výhledy na město. Rád bych čtenáře vybudil ke hře, aby začali ve své zvědavosti řešit: aha, odkud to asi tak fotil?

Chystáš vernisáž knihy?
Ano. Kniha sice vychází už v polovině prosince, ale oficiální uvítání do světa si nechávám až na leden. Budu mít totiž ve Fotografické galerii Nahoře v Metropolu vernisáž svých snímků. Výstavu tak spojím s oficiálním křtem knihy. Úvodní slovo řekne právě paní Maříková, čehož si moc vážím.