Narodil se ve znamení Berana, nejspíš i proto pětkrát odmítl Andreje Babiše, který chtěl Madetu koupit. S dávkou ironie o sobě říká, že by se měl začít chystat vlastní nekrolog, aby jedním dechem přiznal, že se v 68 letech učí anglicky. Do Budějovic přišel ředitel největší české mlékárny, který nerad pije mléko, za bytem. „Neuměl jsem si představit, že odejdu z Prahy, byl jsem pražský floutek. Ale máte dítě, manželka dělala předposlední rok medicíny, bylo to tristní, tak jsem šel za kvartýrem hlava nehlava,“ říká Milan Teplý, který si nejlépe odpočine na chalupě poblíž Římovské přehrady, když drandí na traktůrku se psem Šůšou.

Vídáte ještě někdy imaginárního skřítka Pipišiho, který vám jako malému rozhazoval třásně na koberci a jemuž jste se jako kluk zpovídal?

Tu a tam ho potkám v Krumlově, vždycky se rádi vidíme. Jsou to vzpomínková setkání, jak to všechno uteklo, jak jsem starý, že už bych měl jít do důchodu.

Připadáte si starý?

Dnes zrovna ano. Jsem unavený, konec týdne, spousta starostí a šoků.

Ale přitom jezdíte na kole i na elektrokole.

Na elektrokole, protože na normálním kole bych chcípnul.

Kolik toho najezdíte?

Letos je to špatné, ale Jirka Boček (bývalý ředitel Budvaru – pozn. red.) už trénuje, takže je to nadějné. Ujedu čtyřikrát, pětkrát do roka po 30 kilometrech, to je skoro hanebné. Bývalo to lepší, jezdili jsme i šedesát. Na elektrokole ujedete 60, 70 kilometrů ani nemrknete, i v kopcích. Ale když předstírám, že jsem sportovně zdatný, stresují mě pak situace, kdy je dojedete a oni řeknou: „Tak čau, jedeme dál, rovnou pokračuj.“ To mě demoralizuje.

Co říkáte na sdílenou ekonomiku v podobě Rekol, která se půjčují?

Nepraktikoval jsem to, ale vím, že ve světě to má obrovský boom. Není to špatné. Myslím, že u nás bude problém, že lidé půjčená kola většinou ukradnou. Ale ve slušném zahraničí to bude fungovat velmi dobře.

Ještě bych se vrátil k dětství: pil jste rád mléko?

Ne, já ho dodnes nepiju rád. Sýry ano, ale mléko ne. Čím víc to do mě cpali… Mám několik takových strašáků: krupičnou kaši, rýžovou kaši a mléko. Zvlášť, když ho babička lehce nahřála a musel jsem ho pít. Odporné. Ale není to kvůli tomu, jak mi někteří podsouvají, že „on ví, co je v tom za jedy.“ A vy pijete mléko?

Zrovna dnes jsme jedno od Madety dopíjeli. Ale máte ho levné, litr za 11 korun.

To nebude dlouho. Ale když mi na Živitelce říkali, že kostka másla za 80 korun…

Vy jste před deseti lety říkal, že bude stát 60 korun. Ekonomický novinář Miroslav Motejlek dokonce nedávno napsal, že má z vysoké ceny másla radost, a že by mělo být ještě dražší.

To si nemyslím, je to přeci jenom základní potravina. Ale na másle se vždycky prodělávalo, Madeta tak 80 milionů ročně. A vymýšlely se všechny možné tučné výrobky jako natučněné tvarohy, tuk se cpal do lidí jinou cestou, protože máslo tu cenu nesneslo. Teď je ziskové, to nebudu popírat. V těchto dnech jsem ale hrdý. Volal šéf sdružení vídeňských cukrářů a chtějí od nás 30 tun másla měsíčně. Jenom jihočeské máslo.

Plácli jste si?

My ho nemáme, ale to víte, že zpupné Rakušáky natáhnu. Trošku to odlehčuji, ale je to překročení rubikonu – pořád říkali, kvůli Temelínu odsud nekoupíme nic, a najednou by vzali 30 tun másla.

Ještě se vraťme do dětství: hrával jste fotbal za Spartu, tak mě napadlo, jestli teď hodně trpíte, když sledujete výsledky?

Strašně a už na to nebudu koukat. To, co se ve Spartě stalo, považuji za zvěrstvo. Jsem celoživotní Sparťan, ale to harakiri, které teď provedli?! Prodávají hráče z nároďáku! To nemá obdoby.

Nevolal jste Danieli Křetínskému, majiteli klubu?

Ne, ale jestli se mi ho podaří potkat, což se mi podaří, tak mu řeknu, že je takový idiot, že druhého takového těžko najde. To, co provedli, je hrůza hrůz. Stačila Slavie s Číňany. Jestli pan Křetínský tak lehko vydělal peníze… Tohle nedá nikdo hodně dlouho dohromady. Myslel jsem, že se kousnu vzteky do…

V čem vás nejvíc ovlivnil strýc, dlouholetý ředitel podniku Laktoflora?

Přišlo mi dobré, že na rozdíl od mého otce, absolutního pragmatika a matematika, lezl v Krkonoších se skleničkami kolem chaty, se štětečky něco šmrdlal po kytkách, dával to do gelu… a měl strašně hezkou sekretářku. Byl daleko charismatičtější než můj otec a o sýrech mluvil tak, že vám chutnaly, ještě než jste je viděl. Ale taky mě vyhodil od zkoušky na VŠCHT, z Organizace a řízení potravinářského průmyslu, což jsem tam nedávno učil. Já tu školu prolezl průměrně, zatímco manželka Jirky Bočka byla jedna z deseti nejlepších studentek v historii VŠCHT. Ta, která by tam měla učit, dělá laborantku na Jihočeské univerzitě. To jsou paradoxy.

Poslouchali vás studenti?

Oni poslouchají, ale dopředu vám řeknou, že to dělat nebudou. Tristní. Vůbec o to nemají zájem, jsou tam kvůli titulu. A taky se na VŠCHT zastavil čas: já jsem odcházel v roce 1972 a jsou tam pořád lednice z roku 1972, jen nechladí, jsou z nich skříně.

Odkud berete lidi do Madety, když ne z VŠCHT?

A jak těžko je sháníme! Včera jsem tady málem elektrikářovi ukopl hlavu. Třiatřicetiletý kluk, sedne si tu a pětatřicet čistá ruka a auto do práce. A žádný specialista, normální elektrikář. To tady nemají vysokoškoláci.

Přijal jste ho?

Ne, ten šel, co jsem měl sil. Je to také vina státu, protože je tu uměle držená sociální síť.

Jaké dojmy se vám vybavují z 2. června 1976, kdy jste přišel do Českých Budějovic?

Jel jsem autem značky Octavia a nedržely dveře, musel jsem je přivázat. Přišel jsem do ředitelny, kam mě odvedl Václav Buryánek, mimořádná osoba, ikona tuzemské sýrařiny a také politický vězeň, odseděl si asi 17 let. Sedl jsem si na lavici, pak zavolali soudruha Bílého, ředitele závodu České Budějovice, 167 kilo živé váhy. Sedl si, v tu ránu jsem v té lavici jel nahoru a on mi povídal: „No, inženýre, jsi nějaká atrapa.“ Odvedl mě naproti na závod a stal jsem se vedoucím laboratoře.

Jak se vám Budějovice líbily?

Já je vůbec nevnímal, mě zajímala jediná věc: byt. Když jsem šel po prknech do paneláku, byl jsem nejšťastnější. Mám byt! Neuměl jsem si přitom představit, že odejdu z Prahy, byl jsem pražský fl outek. Ale to víte: máte dítě, manželka dělala předposlední rok medicíny, bylo to tristní, tak jsem šel za kvartýrem hlava nehlava.

Měl jste na dceru čas?

Bylo to špatné. Pomáhala tchyně. Sobota a neděle služby, za to bylo 500 korun navíc. Ale doba nebyla o tolik strašnější než teď.

Jak to dopadlo, když v červenci v půli 80. let vyletělo z Madety do vzduchu 70 tun sušeného mléka?

To v Budějovicích v červenci sněžilo… Já jel do práce s ředitelem Bílým, autobusem číslo pět ze Čtyráku. Jedeme kolem nádraží a on povídá: Kur… Tady je nějak zasněženo, není to naše sušárna? Vyfouklo to tenkrát asi 110 000 litrů sušeného mléka. Málem jsem šel sedět, moc nechybělo. To byl hrozný průser, protože obsluha spala, ucpal se jim cyklon, ještě to mohlo chytit. Museli chrápat tak pět hodin.

Ale ustáli jste to.

Ustáli, prolhali jsme se až k nevinnosti.

Jak se vám spalo, když jste splácel úvěr skoro miliardu korun, abyste odkoupil privatizační podíly v Madetě?

Ani jsem nevěřil, že se to povede. Stálo mě to nervy, zdraví, rodinu. Chodíte na chalupě mezi dvěma hrušněmi a mumláte si pro sebe. Měl jsem sice obrovskou podporu normálních lidí z Madety, ale vrcholový management za mnou nešel. Jelo se ze dne na den. Dnes se některým těm věcem směju. Prokristapána, jak se posuzovaly privatizační projekty? Seděli jsme, paní doktorka Černá předsedala komisi s Vlastou Tlustých (bývalý poslanec ODS – pozn. red.). Bylo 13 hlasujících a "pro" bylo sedmnáct. Jak se to mohlo stát? A rozhodovalo se o miliardách. „Mlékárnu v Blatné a ve Strakonicích získává pan Lípa. Je tu pan Lípa? Není? A kdo je pan Lípa? Podal privatizační projekt.“ To bylo Lípa s.r.o. Je vidět, jak to četli…

Měl o koupi Madety opravdu zájem Andrej Babiš?

Měl, má a mít bude. Měl strašný zájem, ke mně ho projevil nejméně pětkrát. A velmi důrazně.

Jak se to odmítá?

Já mu povídal: „A kolik stojí Agrofert?“ To ho naštvalo. Andrej nikdy nepochopí, že to nemůže zaplatit. „Všetko je na prodej,“ říká. Není. Já o tom nedávno přemýšlel: Měl jsem Octavii, a když někdo kopl do dveří, kopl mě do zadku, jak byla shnilá. Pak jsem si koupil žigulíka a za tři roky to samé. Vždycky jsem pod to vlezl, laminoval, potom jsme vyrazili k Balatonu, naložili jsme tam i brambory, škrtalo to o silnici a člověk byl v sedmém nebi. Pak jsem si koupil první Opel Corsa co byl v Budějovicích a auťák mi stál tři neděle v garáži, já tam nebyl. Nebyl čas. To úžasné člověk ztratí: že bych měl nějakou přehnanou radost, že mám Mercedes... berete to zcela užitkově.

A nelezete pod něj.

Nelezu, ani bych se pod to nevešel, a kdybych se vešel, nevěděl bych, co mám dělat. Tehdy člověk nedospal, spal bych před Mototechnou, abych měl nové auto. Netoužím po letadle jako Vlasta Bříza (šéf Koh-i-noor holding – pozn. red.), to mám větší radost, že v Plané stavíme fabriku, jakou tady už nikdo nepostaví.

Na letošní Zemi živitelce jste byl jediný, koho prezident Miloš Zeman zmínil jmenovitě při svém projevu, a jako přítele. Tykáte si. Opravdu vás zamrazilo, když jste od něj v roce 2015 dostal na Hradě vyznamenání za zásluhy?

Jo, protože mu bylo zle a měl jsem strach, že už to nedojde. Na Hradě jsem byl opravdu naměkko, zapůsobí na vás prostředí. Jsem v tomto ohledu tvrdý nemrava, ale když slyšíte fanfáry a lidé kolem… Plastický chirurg Bohdan Pomahač moc příjemný, Pavel Nedvěd se modlil, takový ostřílený kluk… Zkušení lidé a přesto jsem viděl, jak to na ně působí. A sebe jsem taky nepoznával. Teď Zeman nevypadá dobře, ale když mluví, mluví k věci a souvisle.

Koho budete v říjnu volit?

Já vůbec nevím. Směřuje to do patové situace. Můžu spíš meditovat o přáních: když už, ať je jednobarevná, menšinová vláda ANO, ať to jde rychle. Cugrunt.

Madetu byste jednou nejraději předal synovi Janovi. Prý vás ale občas příšerně naštve. Čím?

Klukovi to pálí, je matematik, ale dítě s tátou v jednom podniku, to je zkouška nervů. Kdyby byl v jakémkoli jiném podniku, dýchá se mu daleko lépe, protože samozřejmě: všechno umím nejlépe já, nepochybuji, že jsem vůbec nejchytřejší. Na druhou stranu ledacos zapomenu, když si to napíšu, zapomenu kam, pak nastávají improvizace, mají to se mnou těžké... Já všem těm klukům vytýkám jednu věc: špatný způsob jednání se zaměstnanci. Je jiná doba. Přes chodbu širokou dva metry si budou mailovat. A ještě s hrubkami. Největší brzdou podniku jsem pro ně teď já. Ale když se něco pos…, jsem najednou taťulda.

Jaká byla letos dovolená v chorvatském Tučepi?

Já jsem nebyl, neměl jsem ani den dovolené. Boček řekl, že nepojede, a s manželkou bychom se celou cestu hádali.

Nejste trošku neodpočinutý?

Jsem velmi utahaný. Jenže máme tu Planou, to je přeci jenom ořech, padají tam peníze lopatami (letos 150 milionů – pozn. red.). Potřeboval bych si odpočinout, ale týdenní dovolená, co to je?

Ale se psem Šůšou jste se na dvousedadlovém traktůrku už projel, ne?

Ježíšmarjá! Šůša teď marodil s uchem, ale už je to lepší.

Neskáče vám někdy z traktůrku pryč?

Jo, ze začátku měl tendence, protože jsem blbě brzdil. S ním se musí jet prd, prd, volně přes louku, žádné divočiny. Potom chytne vážnost, ty ostatní podřadné psy nevidí. Jako u lidí.

Jaký jste chalupář? Kutíte?

Nejsem nijak mimořádně obratný a zručný…

...ale dříví štípete.

Tak já jsem na chalupě dělal všechno.

Jak vypadá ideální den na vaší chalupě u Římovské přehrady?

Procházka se psem, projížďka traktorem, večer ohníček. Umím si to užít. Jsem tam rád, srostl jsem s tím a tam i zdechnu.

K tomu vašemu zdůrazňovanému stáří mi nesedí, že se v 68 letech učíte anglicky.

To je hrozné, pomatenost. Každý ví, že je to blbost. Teď bych se měl spíš učit nějaký nekrolog, a já se učím anglicky.

Jde vám to?

Jsem rád, když se tu a tam s někým domluvím. Když dokážu odpovědět, jsem nadšený. Učím se málo, dopředu jsem paní učitelce řekl: žádné úkoly, zkoušení, známkování. Hrajeme si, že třeba přijdu do banky a říkám imaginární bankéřce, že se chci podívat do sejfu na své peníze.

Jíte stále šest lipánků denně?

Teď sundavám kila, tak jen dva až tři, a i to je hrozné. Je to energetický šrapnel. A to jsem k tomu dřív měl ještě koblihy. A víte co? Mně se o tom i zdá, že jím lipánka. V noci se vzbudím a dřív jsem je snědl. A ještě předtím jsem kouřil 80 denně, tak jsem si v noci dal i dvě cíga.

Jak jste přestal kouřit?

To bylo hrozný. Kouříte?

Hm.

A kolik kouříte?

Tu dvacku.

To je prd kouření. Kouřil jsem denně 80 i 100. Je to jenom věc vůle, ale bylo mi špatně, musel jsem na injekce. Nekouřím 20 let a přibral jsem 18 kilo.

A chuť zmizela?

Jé, kdepak. Kdybych si teď dal dvě, tak třetí už jedu normálně, zítra je to dvacka a příští týden čtyřicet. Ale bylo to nutné, já už jsem kouřil i u zubaře. Když mi trhali zub, dali mi injekci a já jsem si šel prásknout.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.09. 2017