Jeden přivezl zlato z Ria. Druhý přeplaval La Manche. Dvojice odkojená vodou stejného bazénu. Handicapovaný plavec Arnošt Petráček (25) a šéf budějovického plaveckého klubu Filip Pytel (27). P a P. Dva velcí borci, dva optimisté, dva velcí vtipálci… „Pomůžeš mi,“ ptá se Arnošt Filipa, když se chce nasoukat do svetru. „Už by ses to mohl naučit sám, máš ruce, ne?“ odpoví s kamennou tváří Filip. Pak se oba rozesmějí: „To je taková hra. Ale když se na to někdo dívá z šatny, tak si musí myslet: To je hajzl!“ říká pokořitel kanálu La Manche.

Jak dlouho se vy dva znáte?

ARNOŠT: Poprvé jsme se potkali v roce 2008, po olympiádě v Pekingu, na Gymnáziu olympijských nadějí, když jsem přišel do prváku. Tam jsem potkal Jirku Filipa, což byl můj první a zároveň poslední osobní trenér, protože to táhneme doteď, zatím osm let.

FILIP: Mě trénoval od páté třídy do čtvrťáku na gymplu. Taky osm let. Takže: čeká tě rozloučení! Déle to Jirka s nervy nevydrží (smích).

Všiml jste si Arnošta hned?

FILIP: Když přijde Arnošt s jeho vzrůstem a na celý bazén zařve: Nazdar, šmejdi!, tak si ho všimne každý (úsměv).

ARNOŠT: Protože prváci tenkrát vůbec nechtěli lézt do vody a já měl třeba dvacet minut dráhu pro sebe, tak jsem na ně křičel: Šmejdi, pojďte do vody! Já žil plaváním odmalička, jak mám po operaci kolene, musel jsem se ve vodě hodně hýbat a díky tomu jsem se dostal k vrcholovému plavání. Pak přišel v roce 2008 zlom, kdy jsem přiletěl z paralympijských her v Pekingu. Do té doby jsem neměl svého osobního trenéra a na gymplu jsem potkal Jirku.

Když ho oba znáte: jaký je Jiří Filip?

FILIP: Tak nejdřív napište padesát teček, jako že neznáme odpověď. Trenér je dobrý, jinak bychom s ním nevydrželi osm let.

ARNOŠT: Když jsem nastoupil na gympl, tak Jirka vůbec nevěděl, co se mnou má dělat. Nikdo mu neporadil, tak mu nezbývalo, než se mě nějak ujmout. Bylo to pro něj dost náročné.

FILIP: To znamená, že jako trenér je učenlivý, dá se vychovat (smích). A jako chlap? Chaotik, střelec. Je trenér, zástupce ředitele, zastupitel, všechno možné.

ARNOŠT: Jako chlap je výborný, hodně obětavý, nikdy neměl problém se mnou někam jet. Věnuje se mi naplno a nedostává za to skoro žádnou odměnu. Takových trenérů je v České republice opravdu málo.

FILIP: My jsme ve své době byli v Budějovicích jen dva dálkoví plavci a Jirka vzal auto a s námi dvěma objížděl celou republiku, všechny závody. Sám, o volných víkendech.

Když jsme zdrbli trenéra, tak zdrbněte jeden druhého: jaký je Arnošt?

FILIP: Je to šmejd (Arnošt se směje – poznámka redakce).

A kdybyste ho měl dohodit nějaké holce?

FILIP: To bych řekl: „Víš, jak vypadá zlatá medaile? Tak ta přijde.“

A jaký je Filip?

FILIP: To největší, co se může přikulit.

ARNOŠT: Přeplavat kanál La Manche je velký úspěch a není to sranda. Jinak je Filípek dobrej, v pohodě. Vycházíme si vstříc.

Kolik jste toho spolu naplavali?

ARNOŠT: My jsme spolu netrénovali.

FILIP: Já jsem kanál přeplaval v roce 2007, a to mezi námi ve skupině Arnošt ještě nebyl. A když přišel, já pomalu skončil, minuli jsme se. Skončilo období Pytel a začala éra Petráček. P a P.

Do bazénu spolu prostě nevlezete?

FILIP: To musela být náhoda, že jsme šli každý na jiný trénink, než jsme měli, abychom se potkali v jedné dráze.

ARNOŠT: Ale ve čtvrťáku jsi se mnou občas plavával.

FILIP: Ne, to jsi plavával ty se mnou (smích).

O Arnoštovi se ví, jak se dostal k plavání. Ale co vy, Filipe? Kdy jste si řekl, že už to nebude jenom zábava?

FILIP: Maminka řekla, že už to nebude jen zábava. Máma dělala trenérku, takže jsem tady byl odmalička. Pak jsem probrečel některé kurzy pro neplavce, kdysi dávno, když se dělala velká rekonstrukce, se jezdilo trénovat i do Krumlova, tam jsem taky brečel, protože se mi nechtělo, a pak se to zlomilo: šel jsem do sportovních tříd.

Taky jste, Arnošte, brečel?

ARNOŠT: Občas. Byl jsem hrozně líný: při tréninku jsem si zaplaval maximálně kilometr a pak jsem šel radši létat na tobogán. Dokud nepřišel větší úspěch, ani jsem trénovat nechtěl. Ale když mi bylo patnáct, získal jsem na mistrovství světa v jihoafrickém Durbanu druhé místo na 50 metrů motýlek, což byla motivace se zlepšovat a dostat se na první paralympiádu v roce 2008. Ale než jsem poznal Jirku, chodil jsem na tréninky s mamkou, nebyl tady nikdo, kdo by se mě ujal, a reprezentační trenér nás viděl jednou za měsíc.

Další vaše pojítka jsou mámy. Jaké jsou?

FILIP: Už je to dobrý (smích). Každý má věk, kdy je máma tou, která toho ví nejmíň. Teď už jsem trošku zmoudřel.

A ona toho ví také víc?

FILIP: Samozřejmě, každý se učí životem. Myslím, že ode mě dostala školu života. Já jsem nebyl hodný, slušný student. Na gymplu jsem měl všechno hodně na salámu. Nechtělo se mi…

Příklad?

FILIP: To klasické: namočit plavky v řece a říct, že jsem na tréninku byl. Myslím, že to někdy zažil každý plavec.

ARNOŠT: To já byl hrozně hlídaný! Já nemohl nic vynechat. Mamka mě hodně kopala, když jsem byl malý, abych na tréninky chodil, ale pak přišlo období, kdy jsem plavat vůbec nechtěl, což se jí moc nelíbilo, tak zasáhla. Mamka se mnou musí mít velkou trpělivost, má velké nervy.

FILIP: To by se hodilo na Arnošta: trvá to dlouho, ale je zlatá. Placka i mamka.

ARNOŠT: Mamka i taťka mi hodně pomohli k životu. Dostali mě do společnosti, všude mě tahali, na Lipně měli pronajatý penzion, kde byl bazének 12,5 metru. Tam jsem chodil rád, vždycky jsem tam trávil dvě hodiny, hodně mě to bavilo.

FILIP: Pak viděl velký závodní bazén a utekl.

ARNOŠT: Skoro jo… Naši mi i hodně pomohli, abych se osamostatnil, celých těch 25 let prožívají se mnou.

Vy jste vlastně nemohl být rebel.

ARNOŠT: Ale já byl. Hlavně ve škole jsem vyváděl kraviny a ptákoviny se spolužáky, poznámky v žákovské, jen na třídní důtky nedošlo. Dělal jsem bordel: provokoval jsem souseda, šťouchali jsme se, vyrušovali a nejhorší bylo, že jsem seděl v první lavici…

FILIP: To zní hodně dobře, když Arnošt řekne, že se s někým pošťuchoval a že má pak poznámku, protože tu strkanici vyhrál.

ARNOŠT: S bývalým spolužákem, se kterým kamarádíme dodnes, vzpomínáme, jak jsme vyváděli. Já si mohl psát poznámky jen na počítači, on seděl za mnou a vždycky mi do notebooku sahal a psal. Já byl ve třídě hrozný rebel. Na gymplu to bylo taky dobrý: já měl malý noťásek, tak jsem taháčky strčil pod něj.

FILIP: To si pamatuju. Ptali jsme se jich: ’Tak co, cucáci prváci, prej jste psali čtvrtletku? A oni: Arnošt tam měl výsledky a nic nám neřek’!

Vy jste byl Filipe v srpnu 2007 třináctým Čechem, který přeplaval kanál La Manche. Čas 11 hodin a tři minuty. Kdy přišla největší krize? V polovině, kdy jste zvracel?

FILIP: Asi ta pátá, šestá hodina, ale člověk tam nemá pojem o čase, těžko se to odhaduje. To byl okamžik, kdy zvraceli všichni: já, trenér Jirka Filip…

ARNOŠT: Protože Jirku posadíš na člun, párkrát se zhoupne a hodí šavli.

To znamená, že šlapete vodu a zvracíte?

FILIP: Ne. Normálně jedete a zvracíte. To samé, jako se záchodem: na ten si taky člověk neodběhne. Krásně odpověděl jeden Slovák v přímém přenosu v rádiu. Nějaká žena zavolala a ptala se, jak je to s vylučováním. On nevěděl, jak to říct do rádia, tak odpověděl: „Víte co: malý i velký byznys se dělá za jízdy.“

ARNOŠT: Je to tak. Na volné vodě si není kam dojít. A museli ti dávat kelímek s pitím na tyči…

FILIP: Nesmíte se ničeho a nikoho dotknout, plavec nemůže vylézt na palubu, zahřát se a pokračovat dál.

Takže colu, která vám žaludek pak napravila, vám nějak poslali?

FILIP: Je to tyč, kamarád k ní doma přidělal háček a na ní byl zaháknutý kelímek. A rozhodčí kontroluje, jestli nedojde k dotyku, co je v tom namíchané… Jirka si to může pamatovat jenom chvilku, pak spal.

Je to jiný druh euforie, doplavat normální závod a doplavat po 11 hodinách?

FILIP + ARNOŠT: Je to stejný pocit.

FILIP: On když doplave a vidí své jméno, tak je pocit stejný. Rozdíl je v tom „okolo“. Já čumím do vody, zatímco Arnošt má aplaus. A tys to musel mít umocněné, žes tam byl potřetí a napotřetí to vyšlo. Já jsem přijel, odplaval a hotovo. Arnošt to zkusil jednou, podruhé a až napotřetí to vyšlo, tak to možná mohlo být ještě silnější.

ARNOŠT: Já vůbec nevím, jak to chodí na volné vodě, ale bude to stejný pocit. Příprava je stejná.

Co byla první myšlenka, když jste v Riu dohmátl?

ARNOŠT: Jestli mě nediskvalifikovali…

FILIP: Protože s tím má dost hojné zkušenosti.

ARNOŠT: Z minulého roku. Vůbec nevíme, kde byla chyba. Na mistrovství světa v Glasgow mě diskvalifikovali. Trenér nebo asistent mě před startem drží, protože nedosáhnu na madlo, a oni si mysleli, že trenér mě při startu vyzdvihl víc nahoru.

FILIP: V podstatě zjistili, že Jirka tam chodí proto, aby Arnošta při startu pořádně odhodil.

ARNOŠT: Loni v Německu mu opravdu ujely ruce, kdy mě tam takhle poslal, ale v Glasgow…

FILIP: …na to přišli!

A druhá myšlenka?

ARNOŠT: Obrovská úleva, jo, vyšlo to, do třetice všeho dobrého. Byli se tam za mnou podívat i rodiče, pro ně obrovská odměna.

Bylo to na krev?

ARNOŠT: Já jsem plaval všechny závody na krev. Musíte, není čas se šetřit.

Což je proti vám, Filipe, asi rozdíl: nemůžete těch 11 hodin jet pořád naplno, ne?

FILIP: To byl důvod, proč trenér nadával, že se na mě nedalo koukat, jak se tam plácám.

ARNOŠT: Prý jsi plaval nahoru dolů.

FILIP: Rozčiloval se, že neumím plavat ve vlnách. Ve Vltavě a v Chorvatsku takové vlny člověk nepotká. Taky se snažíte vydat, ale nevydáte se na prvním kilometru, když víte, že vám ještě devět zbývá, síly se musí víc rozložit. Na konci už to byla jen setrvačnost, automatický pohyb, motůrek a nepřemýšlel jsem, jestli je to rychle, nebo pomalu.

ARNOŠT: Hlavně doplavat. To si říkám u stovky metrů volný způsob: ke konci už taky nejde moc zrychlovat, po 75 metrech jsem rád, že doplavu. Delší trati moc nemusím, jsem spíš sprintér na krátké.

FILIP: To jsem zase nemusel já, nikdy jsem neměl postavu ani sílu, abych tam vydržel jenom 30 vteřin. Potřebuju pět kilometrů rozjezd, pak si hodit tempo a je to dobrý.

Vám projelo u La Manche první co?

FILIP: Úleva a do hlavy se nahrnou myšlenky jako jupí, super, skvělý.

ARNOŠT: Člověk si v té chvíli ani neuvědomí, že medaili vyhrál. Až když jsme se po třech dnech vrátili do Čech a sedli si s našima, tak jsem si začal postupně uvědomovat, že to vyšlo, že zlatá placka je. Na vyhlášení jsem nevěděl, která bije.

FILIP: Já to taky neměl hned. Vylezl jsem, jeli jsme zpátky. Vrátili jsme se do kempu, kde jsme spali, unavený jsem šel do teplé sprchy, a až když jsem si lehl, přišel pocit: ty vole, vono asi jo, nebo se mi to zdálo? Pak se člověk probudí a slyší: „Vstávej, ty vole, máš to!“ Pak se týden probouzíte s tímto úsměvem.

Svíčková od maminky vám, Arnošte, na oslavě chutnala?

ARNOŠT: Výborná. Šest knedlíků, tak akorát.

Co jste měl tehdy vy, Filipe?

FILIP: Kynuté buchty s povidly. Ty už jsem dlouho neměl, když nad tím přemýšlím.

ARNOŠT: Asi jsi dlouhou nepřeplaval La Manche.

Fandil jste Arnoštovi v Riu?

FILIP: No jasně.

A jak zaplaval?

FILIP: Tak vždycky to může být lepší. Zlato je zlato, ale ten čas nic moc (smích).

ARNOŠT: Neštěstí bylo, že trenér Jirka Filipů se mnou v Riu nemohl být, nebyly kvóty.

FILIP: A vaši tam byli jako veřejnost?

ARNOŠT: Naši tam jeli jako turisti, ale trenér mi tam hrozně chyběl: ví, co potřebuju, jak se mám stravovat, jak se na závod připravit. Ladili jsme to všechno po skypu… Trvalo to týden, každý den jsme si skypovali a říkali si, jak plavu, jaké byly časy, jak se cítím. Věnuje se mi osm let a nemohl být u toho úspěchu.

FILIP: Ale z mé zkušenosti: on by to stejně problil (smích)…Jo, Arnošte, přivezl jsi mi z Ria tričko???

ARNOŠT: Jo aha, já jsem na to asi zapomněl! Tys ho chtěl, viď?

Co jste, Filipe, přivezl od La Manche kamarádům vy?

FILIP: Nasbírali jsme tam velké mušle, děda je nechal potisknout, tak jsem dával darem mušličku s nápisem La Manche 2007 Filip Pytel. Oslavu jsme měli přímo tam.

Jak jste po návratu slavil, Arnošte?

ARNOŠT: Velkou oslavu jsme měli v Riegrově ulici, v prostorách Galerie R51. Dokončili jsme ji u mě na bytě, kde jsme se totálně ztřískali, táhli jsme to do tří ráno. Bylo co slavit.

Co rádi pijete?

ARNOŠT: Rum s colou, pak sladké věci jako Jelcin (Filip se ošívá – pozn. red.), vodka s džusem, ještě jsem zkoušel rum s ledovým čajem. Kdybych si dal čistou vodku, tak mě sejme, vážím 40 kilo.

FILIP: Za mladých let pivo, teď jsem uzrál do vína. Když tvrdé, tak nějaký ten rumík. Jablíčko, to ne, to radši domácí dědovu slivovičku.

Zajímavé je, jak se změnily vaše motivace. Arnoštova sílila až k Riu, zatímco u vás se ztratila?

FILIP: Já jsem zlenivěl, pak jsem se snažil vrátit, ale věděl jsem, že přijedu na závody a bude to spíš ostuda, že budu v časech o minutu jinak. Nevydržel jsem trénovat do fáze, abych se vrátil na stejnou úroveň, a pak jsem zlenivěl definitivně: začal jsem trénovat, hrát podvodní ragby a hlavně jsem asi na rok úplně opustil bazén, vůbec jsem se tam neukázal, zmizel jsem z Budějovic.

Proč?

FILIP: Rok jsem dělal číšníka, někdy ve dvaceti. Až po roce jsem zjistil, že mi bazén strašně chybí. Ale abych sám trénoval a zhubnul dvacet kilo, na to jsem byl lenivý. Prostě jsem si to svoje splnil: ze žactva a dorostu mám zlatých medailí dost a pak už jsem neměl potřebu něco vyhrát.

ARNOŠT: Já chci plavat dál. Dvakrát, třikrát do týdne se na bazénu objevím a jdu si zaplavat dva kilometry. Zkouším, jestli když přestanu víc plavat, fyzička vydrží, nebo úplně klesne. Příští rok nás čeká mistrovství světa v Mexiko City, na to bych chtěl trénovat a čtyřleté období, které teď nastane…

FILIP: Bude ještě další olympiáda?

ARNOŠT: Bude, chtěl bych do Tokia.

FILIP: Ale jen proto, že se chceš podívat do Tokia.

ARNOŠT: Já tam měl teď dva měsíce kamarádku, posílala mi fotky, tak mě to láká.

FILIP: To je dobrá motivace.

ARNOŠT: Psala mi, že Japonci už začínají olympiádou a paralympiádou žít. Tam to bude hodně dobré.

FILIP: Oni ji víc prožívají. Myslím, že to nebude jako teď, když ještě měsíc před Riem chodily zprávy, že kanál pro veslaře je špinavý. Japonci budou mít půlroku před tím všechno naleštěné.

To bude vaše poslední paralympiáda?

ARNOŠT: Nevím, to mi bude 29 let… Ale pořád budu ještě mladý. Sportovci končí kariéru kolem 45 let, Martin Kovářů (bývalý handicapovaný plavec – pozn. red.), který získal tři světové rekordy…

FILIP: Jak kteří. V dospělé reprezentaci je všem do třiceti.

ARNOŠT: Martina Moravčíků?

FILIP: Té je 28 let.

ARNOŠT: Je to náročné na psychiku i fyzičku, nápor: ranní tréninky od šesti, odpolední tréninky, plus závody, soustředění, každý víkend jste pryč, pak je člověk docela utahaný. Cítím, že potřebuju trošku zvolnit a zaměřit se na něco jiného než na plavání.

Na práci?

ARNOŠT: Přesně. Plavání nás neuživí.

FILIP: Zrovna tímhle sportem se uživit nedá. A sponzorům nemáte co nabídnout. Řeknete: můžeš mít 2x2 centimetry logo na mých plavkách, a ani ti nezaručím, že tam budeš. ARNOŠT: U nás podle Mezinárodního paralympijského výboru nesmí být vůbec žádné reklamy. Už když byla vlajka na čepičce trošku větší, neprošlo to.

Čím se chcete živit?

ARNOŠT: Studuji marketing a management. Budu potom dělat ve sportu, nebo v nějaké firmě.

Kde vy jste sehnal peníze na La Manche?

FILIP: Já jsem chodil s papíry a s žádostí po budějovických firmách.

ARNOŠT: To já ze začátku taky.

FILIP: A jak se člověk těší, tak dostane docela dobrou ťafk u. Někde to řeknou slušně – hele, sorry, nedáme, čau – a jinde přidají: vy jste se asi zbláznil, stejně to nepřeplavete, běžte o dům dál. Drsné.

ARNOŠT: A je něco jiného, jestli jdete do firmy osobně, nebo jde manažerka. Když chodil můj taťka s papírem a s diplomy, bylo to ze začátku těžké. Pak měli velké štěstí, že jim kamarád dohodil firmu, která se o mě stará dodnes.

Filipe, vy teď děláte záchranáře. Jaký byl první zásah?

FILIP: To bylo do hnusného kopce, mokro, všude to klouzalo. Samota na kopci a pánovi se nechtělo slézt z prvního patra dolů… Nic zlého, ale museli jsme vyjet po poli.

To je velký střih od číšníka.

FILIP: Tak někdo je musí nalít a někdo jim potom musí pomoci. Nevěděl jsem, kam na vysokou. Nejdřív mě lákala fyzioterapie, ale záchranář, to je akční – každý si to myslí a jde tam kvůli tomu adrenalinu. A během praxe mě to začalo bavit.

ARNOŠT: To jezdíš se skříní?

FILIP: Říká se tomu krabice. Protože jsem nový, tak zatím dělám řidiče, a až nastane správný čas, přejdu na záchranáře. Ale, Arnošte, zásadní dotaz: Jaké jsou Brazilky?

ARNOŠT: Jó, Brazilky…

FILIP: Já si myslím, ty jejich prdelky, to musí být něco…

ARNOŠT: Jsou mohutné.

FILIP: Mohutné???

ARNOŠT: Prdelky mají velké. Jsou vykrmené.

FILIP: Nekroutí hezky zadkem?

ARNOŠT: Ne. Některé takové se objevily, ale většina má velké zadečky… Ale některé hezké. O něco jsem se tam pokoušel…

Říká bývalý žák církevní základní školy na Rudolfovské. Věříte v Boha?

ARNOŠT: Nejsem věřící. Já jsem hledal školu, kam by mě vzali. Musel jsem odejít z Dubného a hledal jsem nějakou, kde by mi vycházeli vstříc. Věřím, že pánbíček stojí při mně, ale že bych chodil do kostela, to vůbec. Ale na církevní škole mi hodně pomohli.

Když ne víra, o jaký pilíř se opíráte?

ARNOŠT: Optimismus.

A když dojde?

ARNOŠT: Já se vždycky zberchám. Nejsem pesimista a hodně mi pomáhají rodiče. Když jsem psychicky v háji, zajdu za nimi a vždycky mi poradí, můžu se jim s čímkoli svěřit. Oni jsou ten pilíř.

A vy, Filipe, máte životní kotvu?

FILIP: Kdo mě zná, odpoví, že ne. Optimismus, to je jasné, ale pilíř nemám. Líbila se mi věta, kterou jsem slyšel od Arnoštova tatínka: „Důležité je se z toho nepos***.“ Tím se řídím. A s úsměvem jde všechno líp.

Bonusová otázka: jak se vám líbí opravený bazén?

ARNOŠT: Jsou tam nějaké nové dlaždičky…

FILIP: Lidé, kteří tam stráví x hodin, vám řeknou, že předtím měly dlaždičky obdélníkový tvar a teď mají čtvercový.

ARNOŠT: Přesně!

FILIP: Čáry, které jsou uprostřed, byly zelenomodré, teď jsou jasně modré. Asi nebudeme říkat, že bychom k některým věcem měli výhrady…

A které dlaždičky byly lepší?

FILIP + ARNOŠT: Ty staré, ty byly naše.

FILIP: Teď bude zase člověku trvat osm let, než si na ně zvykne.

ARNOŠT: V Českých Budějovicích by se ale uživil ještě jeden bazén. Je tady spousta klubů, pronájmů a tento bazén kapacitu vůbec nepobírá.

FILIP: Chtělo by to bazén pro veřejnost. Tohle je nejlepší bazén v republice, co se týče závodního plavání. Nejhezčí padesátka v republice, super. Ale ať si veřejnost plave někde jinde a nebrečí, že jim je tady zima.

Takže u Pouzara?

FILIP: No jasně. To je ideální místo. Ještě jak udělali skate park a dětské hřiště, je to nádherný kout. Anebo z Pouzara udělat bazén. Tak a teď mi zavolá pan Pouzar: „To ses po***???“

ARNOŠT: Na facebooku pořád čtu, že je bazén studený.

A je studený?

ARNOŠT: Není! Jen když vidím lidi, jsou ve vodě, ale povídají si, neplavou, tak potom jim je samozřejmě zima.

FILIP: Ideální tréninková teplota je 27 stupňů a nedokážu si představit, kdyby byla o dva stupně vyšší: to by se děcka v tréninku uvařila, když jedou pořád naplno.

ARNOŠT: Když jedete rychlé úseky, zapotíte se.

FILIP: Když někomu řeknu, že se v bazénu potím, ťuká si na čelo. Ale když ten samý pohyb budu dělat na suchu, budu se potit, jenom to ve vodě není vidět. A hlavně jsme snad jediné krajské město, které nemá aquapark.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.12. 2016