Osobnosti

Budějky Budějky, mý hlavy zlodějky

Autor: Václav Koblenc, foto: Petr Zikmnud

Ten chorál, když 1800 hlasů zpívalo v Lucerně písničku Nezacházej slunce, znamená pro mnohé životní zážitek. Pavel Žalman Lohonka, folková legenda, poznal Moravěnku krásnou a vínečko ze zlata, v Čechách slávu muzikantů umazanou od bláta. Když v březnu slavil 70. narozeniny, zaznělo, že příští prezident by mu měl dát medaili. Slavný Budějčák a v srdci romantik.


Podle svého rodného města pojmenoval i jednu desku: Budějky. Folkový písničkář Pavel Žalman Lohonka, který letos 20. března oslavil sedmdesáté narozeniny koncertem v pražské Lucerně, je velký patriot. Teď objíždí s vnukem budějovická místa, jež jsou pro něho důležitá: dům Hrozen, z jehož okna mu rodiče házeli klíče, Pohůrku, kde dostal první zamilovanou pusu, nebo mystickou zahradu u Piaristického náměstí.

„Když jsme bydleli v ulici Karla IV. a sešel jsem dolů ze třetího poschodí, moje první cesta byla k Rakovi, na chlebíčky. Dal jsem si k tomu ještě kakao, pak jsem prošel náměstí, koupil jsem si noviny, přečetl, co je nového a šel jsem domů něco dělat. Tenkrát jsem psal v noci, třeba až do rána, v kuchyni,“ vzpomíná na mládí Žalman, autor písniček Jdem zpátky do lesů, Všech vandráků múza a stovek dalších.

Vyrostl na Pohůrce, pak bydlel v Puklicově a u Karla IV., kousek od náměstí. Kdykoli sem za ním někdo přijede a chce ukázat Budějce, obejde s ním náměstí, kašnu a všechny okolní uličky.

„Jsou velice svérázné. Navíc se mi velice líbí, že Budějčáci jsou vynalézaví, dělají si různé kavárničky, hospůdky. Jak hodně jezdím po republice a vidím ta města, tak některá tak umírají! V sedm večer se pomalu bojíte jít po ulici, že vás tam někdo krocne. To v Budějcích je jenom v centru přes 60 hospod, před časem jsme to počítali,“ říká.

Jediné, co si musel v rodném městě odpustit, byla zamilovaná dostaveníčka. Narazil na rub největší jihočeské vesnice. „Když jsem vyšel z domu a zakecal se s nějakou ženou, manželka to věděla za půl hodiny. Já v Budějovicích moc nerandil…“ Pro časopis BUD Live vybral Žalman TOP 10 svých srdečních míst.

Masné krámy

Do slavné hospody chodili s Tondou Hlaváčem, k hříbku. Tenkrát hodně kamarádili s budějovickými herci, s partou, do níž patřili Karel Soukup či Karel Roden. „Všichni chodili do Masnejch, říkalo se tam Ke hříbku: stoly vypadaly jako hříbky, před výčepem nám dávali na stojáka šnity, to nejlepší pivo, z tanku. Vydrželi jsme tam stát třeba tři hodiny. Měli taky výtečnou kuchyni. A vždycky jsme tam někoho potkali. To bylo to hezké. Scházeli se výtvarníci, herci, muzikanti. Já se potřebuju s lidmi potkávat. Tenkrát jsme číšníky i servírky velice dobře znali, přišli jsme a oni: Ahoj, jak se máš,“ říká Žalman.

Divadelní klub

K němu měl velký vztah. Aby si tam před pár desítkami let mohli popít a pokecat, ale nebylo jen tak. „Jeden režisér, hrozný komunista, na nás vždycky spustil: co vy tady! Vedení divadla muselo dokonce na schůzi KSČ projednat, jestli tam můžeme chodit,“ říká Žalman. Pomohl jim herec a režisér Milan Jedlička, když řekl: Já je mám rád. „Přijeli jsme s Minnesengry v jedenáct večer ze zájezdu a jediné, co bylo otevřené, byl buď Hrozen, nebo Divadelní klub. V Hroznu jsme měli známého vyhazovače, dávali jsme mu 50 korun, aby nás pustil dovnitř, a Divadelní klub měl otevřeno do dvou, do půl třetí.“ Tak první kroky po návratu z koncertů mířily tam. Dali si pivo, kořalku a teprve potom se rozešli domů. „Bylo mi kolem pětatřiceti, čtyřiceti, byli jsme mladí…“ Jádro party tvořili Tonda Hlaváč, Pavel Anděl Pokorný, grafik Václav Johanus a pochopitelně herci. Folkaři s sebou brávali kytary, slavili tam i několik silvestrů. „Jednou jsem si dal čtyři piva a koupil jsem ji takovou… Pokecali jsme, pokrafali, dodnes to vyhledávám.“

Dům v Široké ulici (Hrozen)

Starý historický dům, domov jeho rodičů, ve znaku má hrozen. „Naši mi vždycky z okna házeli klíč, na desce Budějky jsem o tom napsal písničku… Když mi oba rodiče zemřeli, tak jsem pořád chodil kolem a vyhlížel, jestli se náhodou nepodívají z okna.“ V dobách, kdy žil v Praze a vracíval se na jih, nevedla jeho první cesta do bytu v ulici Karla IV., ale k nim. Když přišel, lehl si na gauč a usnul. Spalo se mu tam dobře, nechali ho dvě hodiny prospat, stal se z toho rituál. „Matka při mně vždycky stála, ať jsem dělal blbosti, ať jsem měl jakékoli problémy, i rodinné, když jsem se rozvedl, poprvé i podruhé, vždycky při mně stáli, protože mě znali. To jsem hodně oceňoval. Žili spolu 59 let, chyběl jim jeden rok do diamantové svatby. Nikdy jsem tam nepsal, vždycky jsme si jenom povídali a jenom o dobrých věcech. Nikdy si nestěžovali: byli občas nemocní, ale nikdy se o tom u nás nemluvilo. Máma se spíš ptala, co já, jak se mi daří, na děti. Měl jsem s nimi moc hezký vztah… A když ti potom rodiče odejdou, pořád je hledáš. Můj otec se dožil poměrně vysokého věku a potom najednou řekl: já už nechci. Máma umřela, on tři roky po ní. Kdykoli jdu kolem toho domu, mám v sobě trošku úzkost. Pořád ve skrytu doufám, že se třeba to okno otevře, táta se podívá a hodí mi dolů klíč. To je pro mě vzpomínka na rodiče, kterou budu mít, dokud budu živ.“

Náměstí

„Za našich tátů a dědů si pamatuji, že se zde každou neděli korzovalo. Samozřejmě bylo všude plno estébáků, ale v hloučcích se kecalo o všem možném, chodilo se do cukráren a žilo společensky. Ta naše Husákova generace na to zapomněla. Lidé se hezky oblékli a chodili kolem náměstí, staří páni, kteří ještě pamatovali první republiku. Dokonce jednou, ještě za komunistů, ukazovali v televizi, jaká je to velká tradice… Byl to takový happening.“

Nábřeží

„To je jaro, rackové, když roztál sníh, a procházky. Když byl syn malý, chodili jsme tam. A kolem nábřeží mě vždycky fascinovaly řeky. Chodili jsme i k soutoku, to je ten krásný kolorit města, řeka mu dává směr, navíc nábřeží je hezké, hodně otevřené. Jak rackové vítali jaro, křičeli…“

Pohůrka

Místo, kde dostal Žalman první pusu, místo klukovských válek i zpívání s rodiči. „První zamilovaná pusa, to bylo někde v přírodě na Pohůrce. Jmenovala se Marie… To je zajímavé, tak se jmenovala i moje matka a sestra.“ Bydleli v dolní Pohůrce, jíž se říkalo Mladá. V baráčku s rodiči jeho táty, v jedné místnosti žila ještě tátova sestra s malým klukem. Místo prvních krůčků, vzpomínky se vynořují zhruba od jeho čtyř let. „Měl jsem bráchu, sestru a pamatuju si, že jsme jezdili s rodiči z Pohůrky až k Rejžkům do hospody, my ťapali pěšky. To byla letní hospoda, tak jsme se v neděli po obědě sebrali a šli. Bylo to tenkrát strašně dlouhý. Když jsi malý, cupitáš a k Rejžkům to musely být nejmíň tři kilometry, já byl utahaný, vím, že mě pak táta nesl, malá sestra byla v kočárku nebo v kárce.“

S Pohůrkou má Žalman spjato víc míst. Škola dvoutřídka, hřiště, starý barák po Němcích, z něhož vznikl první kulturní dům, vzpomíná na besídky. A les pod Srubcem rovná se kamarádi a klukovské hry. „Bylo hodně dětí, po válce nás tam bylo strašně moc. Buď jsme hodně sportovali, nebo jsme lumpačili a vedli války s Hodějčáky. Válčili jsme neustále proti nim, spojili jsme se s Vrbeňáky, někdy se Srubečáky. Hodějčáci si hráli na husity, bylo jich asi čtyřicet a zpívali husitské chorály, my měli jenom kameny a klacky a byli jsme křižáci. Jednou mě chytili, ale nic mi neudělali.“

K Pohůrce patří ještě hraní na housle a zpívání. Když byli jako děti hodní, rodiče jim zpívali. Když zlobili, řekli jim: zpívání nebude. „Tak jsme byli radši hodní, protože to byly krásné večery. Naši se nám hodně věnovali, to dnes děti potřebují. Dnes mají utahané rodiče, kteří všichni makají do šesti, do sedmi a dítě je bokem. Tohle jsme nezažili.“

Po Pohůrce se nedávno procházel s přítelkyní a s vnukem, prohlížel si místa, která zůstala. Hlavní dojem: všude se staví. „Ještě náves je ve staré Pohůrce trošku zachovaná, ale mění se všechno. Pohůrka, to je dětství, vnukovi ukazuju, kde co bylo. Příště se půjdeme podívat k pomníčku amerického letce,“ plánuje Žalman.

Černá věž

„Když jsem byl mladší, tak jsem nahoru vylezl. Pak se mi asi před deseti lety stalo, že se mi po cestě strašně motala hlava, měl jsem závratě… Je to obrovská, krásná dominanta, říká se, že jak Budějčák nemá Černou věž, nemůže bez ní žít, a je to opravdu tak. Vnímám její symboliku, je to úžasná stavba, na první desce Minnesengrů Nezacházej slunce máme fotku od jejích vstupních dveří.“

Armáďák (Slavie)

Tam začínali s Minnesengry. Armáďák je vzal pod křídla jako zřizovatel, tenkrát musel každou kapelu někdo takzvaně zřizovat. Začínali v divadle D111, kde měli domácí scénu a zkušebnu. Již začátkem 70. let se hrávalo ve velkém sále, Minnesengři pořádali koncerty a zvali si hosty. Přijeli například Spirituál kvintet, Hoboes, Scarabeus, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka. A pokaždé vyprodáno. V Armáďáku zažili jednou i zemětřesení. „Zkoušeli jsme a najednou se začalo všechno hýbat. Asi pět nebo šest vteřin. Tenkrát jsme zkoušeli dvakrát týdně, byli jsme velice pilní, a když jsme v roce 1980 zbyli jenom tři, s Janou Vejvarovou a s Andělem, zkoušeli jsme třífázově: dopoledne, odpoledne a večer. Když se původní Minnesengři rozešli, řekl vedoucí agentury: Minnesengři skončili. My se bránili, pomohli nám lidé v Praze, Vítek Hrubín, ale museli jsme připravit za tři neděle dva pořady. Zkoušeli jsme intenzivně třífázově, končili jsme v jedenáct večer. V Armáďáku nás měli jako svoji kapelu, my už vyhrávali Porty, začalo se jezdit, od roku 1976 profesionálně… Byli jsme tam do takového roku 1978, skoro deset let, pak se vyměnilo vedení a přešli jsme do Domu kultury Metropol, na Malou scénu.“

Mystické místo

„Mystické místo, které se mi moc líbilo, byla zahrada u Piaristického náměstí. Mystické proto, že tam byl klid. Je to také tím, že je to církevní objekt, klášter, tam to na člověka dopadá i sálá. Poznám, jestli je mi na takovém místě dobře. Velice hezké, klidné místo, a i když tam byly maminky s kočárky, všichni se chovali tiše. Žádné hřiště, často jsem tam sedával na lavičce a četl si svoje texty, abych je ještě poopravil. Přijímal jsem tam i některé kamarádky. Často jsem do zahrady brával někoho, s kým jsem si potřeboval popovídat. Zvláštní, kouzelné místo, které jsme si vybrali i pro pořady se šermíři.“

Dolní Stropnice

Místo, kde Žalman napsal písničky Všech vandráků múza, Jdem zpátky do lesů, Kytky stále ještě voní, Rána v trávě nebo všechny z desky Hodina usmíření. Jezdil tam 20 let na chatu. „Krásné setkávání na osadní boudě nejenom s chataři, ale dokonce tam za mnou přijel Nohavica. Vlasta Redl říkal: to je zdroj inspirace! Hradišťan, ten první, původní, který měl 15 členů, mi přijel zahrát, když mi bylo čtyřicet. Hráli od dopoledne až do noci, všichni Stropničáci je potom vyprovázeli do autobusu…“ Na Dolní Stropnici sídlila osada Šťastná hvězda, což znamenalo potlachy, ovšem nejen to. Pod značkou SOS – Spojené osady stropnické se i sportovalo, hrál se nohejbal. Žalman se na Stropnici potkával s trampskými legendami, jako byli Hoboes, i s folkaři, které sem zval. „Díval jsem se vždycky z okna a moje žena říkala: Ajeje, už zase někoho máme… Kdo přijel, byl vítán. Pořád se hrálo, zkoušeli zde Minnesengři i první a spol., Pavlína Jíšová a Tonda Hlaváč. Dobré bylo, že jsme to nazkoušeli a večer šli do hospody, kde jsme to zahráli, jako by před publikem, pro dvacet, třicet lidí.“ Chatu měli blízko řeky, kousek od ní stála osadní bouda, kde se lidé večer scházeli a hráli. Žilo se muzikou a sportem.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.04.2016

PAVEL ŽALMAN LOHONKA (70)

Narodil se 20. března 1946 v Českých Budějovicích. Hudbě se naplno věnuje od roku 1968, nejprve hrál ve skupině Minnesengři, později v roce 1982 založil vlastní kapelu Žalman & Spol, která v různých sestavách koncertuje nepřetržitě dosud. Patří mezi české folkové legendy. Zpopularizoval také jihočeské lidové písně (Kdyby tady byla taková panenka aj.). Mezi jeho známé vlastní písničky patří Jdem zpátky do lesů, Všech vandráků múza, Kytky stále ještě voní, Divokej horskej tymián, Dálnice č.5, Nelituj, Jantarová země či ukolébavka Ho Ho Watanay. Žije střídavě v Českých Budějovicích a v Praze. Je rozvedený, má syna a dceru.

www.zalman.cz

BUDĚJKY
Text: Žalman

Pod okny v Široké už rozsvěcují lampy,
čekám, kdy se vykloníš a hodíš mi klíč,
mé jízdy divoké na chodníku končí,
zas nikdo nepřijde, tma padá do ulic.

Jak se tady máš, se ptáš, já bídně,
co ti na to říct, jinak mi nic neschází,
žiju jak se dá, a rád i střídmě,
jen bych tě chtěl víc, když tma padá do ulic,
když tma padá.

Parabadaba ...

Po cestě z Krajinské jsi do tabáku chodil,
doutníky mi voněly ze dveří až sem,
vím, že je dětinské, abych se v dětství brodil,
čas všechny přežije, to ostatní je živej sen.

Jak se tady máš, se ptáš, já bídně,
co ti na to říct, jinak mi nic neschází,
žiju jak se dá, a rád i střídmý,
jen bych tě chtěl víc, když tma padá do ulic,
když tma padá do ulic.

Budějky Budějky, mý hlavy zlodějky,
čarodějky z jihu, já nemám v sobě klidu,
a to má tu chybu, nemám v sobě klidu,
sluchu ani vidu...


Další články z této rubriky:

Chci být komedian boží

Poznali jsme se v době jeho úplných českobudějovických divadelních začátků. Tehdejší soubor kolem ředitele a režiséra Martince byl něč... Více informací

Budějovice si neváží cyklistů

Jedenatřicetiletý Lukáš Bajt založil roku 2013  společně s kamarádem Petrem Klikou spolek CykloBudějovice, který se snaží propagovat v... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: