Klasickým dechovým orchestrům držícím tradici české dechovky přibývá mocná konkurence. Paradoxně nejde o modernější hudební žánry, ale o takzvanou kolovrátkovou hudbu.
Karel Peterka, vlastník TV Šlágr upozorňuje, že se blíží konec klasické dechovky. Velkou část jejího publika přebírají šlágry. Co si pod tím máme představit?
Musíme si uvědomit, že dnes poslouchá lidovou hudbu a dechovku generace, která vyrostla třeba na Beatles. Tito lidé se sice dostávají do věku, kdy se jim začíná líbit dechovka, ovšem zároveň odmítají čistou klasiku. Lidovky se jim líbí, ale! Chtějí rychlejší rytmus, větší výbušnost.
A to jim právě vnucuje vaše televizní stanice.
Ne! TV Šlágr takový styl hudby lidem nevnutil, jen se přizpůsobil obecnému trendu, obvyklému třeba právě v Německu už dvacet let. Tam už je dlouho lidová hudba rozdělena na takzvanou volksmuzik, což by v našem případě byla klasická dechovka a pak takzvaný šlágr. A podobné to začíná být i u nás, takže nikomu nic nevnucujeme. Tečka.
Kolik lidí ale tedy bude zajímat klasická dechovka v blízké budoucnosti?
Podívejte, klasická dechovka v Česku nikdy nezemře. Bude tady dál jako grund, jako prazáklad všeho. Jen už zřejmě nebude mít tolik posluchačů jako dřív. A ohledně rozdělení publika si můžete udělat vlastní názor třeba na různých festivalech lidové hudby. Já sám klasickou dechovku obdivuji, rád si jí poslechnu, rádi ji vysíláme. Jenže lidé prostě chtějí také něco jiného. A to se pozná úplně jednoduše.
Jak?
I na festivalu posluchači s úctou a obdivem poslechnou velký dechový orchestr. A zatleskají vynikající hudbě. Jenže přitom nevstanou, nevzbouří se, nezačnou tancovat. To dělají, až když nastoupí opravdový šlágr. S tím nikdo nic neudělá. Ani hudební kritici, ani klasičtí dechovkáři. Taková je prostě doba. Rychlejší, modernější a s požadavkem na více zábavy. A je směšné, že někteří kritici tohle nepochopili.
Popravdě, těm kritikům se mnohdy nedivím. I hodně lidí z okruhu mých známých považuje produkci vaší televize za šmíru.
Já vám odpovím příkladem. Například duo Eva a Vašek bylo před lety vyloučeno ze soutěže o Zlatého slavíka. Údajně kvůli porušení soutěžních pravidel. Ale pak moderátoři postavili svou televizní show na výsměchu uměleckým kvalitám této dvojice, jejíž hit Bílá orchidej tehdy vévodil internetovým žebříčkům nejhorší písně roku. Víte, to o něčem svědčí. Kdyby byli Eva a Vašek pro popovou scénu opravdu tak bezvýznamnou konkurencí, nikdo by si z nich legraci nedělal. Takže kritika si může myslet co chce, ale přitom jen neví, co s fenoménem šlágrů má dělat. Tenkrát nám to s tím Slavíkem ale hodně pomohlo.
Co se stalo?
Moderátoři vysílali s ironickou nadsázkou stylizované rozhovory s některými osobnostmi světové hudební scény, jakoby vyjadřujícími obdiv Evě a Vaškovi, zřejmě netušili, jakou propagaci tím dvojici zajistí. Osobně jsem slyšel babičku, jak zcela vážně v obchodě vypráví, že tu Evu s Vaškem chválil v televizi i Michael Jackson. Prostě vše bylo postavené na hlavu, ale my z toho vyšli jako vítězové.
Takže za úspěch TV Šlágr mohou Zlatí Slavíci?
Nikoliv. To byla jen jedna drobná, i když charakteristická historka. Úspěch vydavatelství Česká muzika i TV Šlágr přičítám hlavně tomu, že jsme dokázali najít určitou díru na trhu. Zatímco hudební průmysl dnes vytváří hvězdy z neznámých lidí a teprve poté na nich vydělává, naše vydavatelství se vydalo údajně zcela opačným směrem. Naši zákazníci jsou lidé, kteří si nekupují hvězdu, ale písničky. I nahrávky dua Eva a Vašek, nenáviděného kritiky, si lidé vlastně vyžádali. Chodili k nám, jestli náhodou nemáme Bílou orchidej. Tak jsme ji vydali a prodej předčil očekávání.
Proč se fenoménu kolovrátkové muziky nebo i klasické dechovky nechopí i hlavní televizní či rozhlasové stanice? Z vašeho vyprávění zní vše tak jednoduše, že by to měl pochopit i dramaturg po škole.
Internetový server „RadioTV“ vyvolal před pár lety mezi návštěvníky svých stránek ostrou polemiku o tom, zda by se v Česku uživilo jedno komerční, čistě dechovkové rádio, jakých například v sousedním Německu a Rakousku existuje celá řada. Vedle odpovědí na zadanou otázku se ale diskuse stala klasickou ukázkou debaty, jakou vedou Češi v hospodách i domácnostech celá desetiletí. „Na dechovku jsem stejně alergický jako na ty diskotékové tucárny nebo metal. Když zaslechnu to umcaca, umcaca, umcaca, tak je mi silně nevolno,“ napsal jeden z návštěvníků. „Dobrá dechovka je něco, co nám může závidět celý svět,“ napsal zase další návštěvník. Podle mě zkrátka Češi oproti jiným národům zcela nepochopitelně odsouvají svou národní hudbu kamsi na periférii, zatímco převzatý zahraniční pop jim nevadí. Nechápu, ale je to tak.
Vaší zmínkou o zahraniční muzice, ke které jsou Češi velmi vstřícní, se dostáváme k vašemu dalšímu nápadu. Zahájit provoz country stanice orientované na americkou lidovku. Jste však díky ní hluboce pod hranicí komerčního úspěchu. Ztráta několika milionů, s tím jste určitě nepočítal.
Jsme v mínusu několik milionů. Museli jsme upravit náš program. Ale dá se s tím žít, prostě si musíme říct, co dál, odepsat ztráty a pokusit se udělat úspěšnější formát. Takové je zkrátka podnikání. I když přiznávám, poslední roky stály mě, manželku Janu, i celý náš tým, opravdu hodně sil.
A do toho soudní spory s duem Eva a Vašek.
Já to nechci komentovat. Je to v podstatě obchodní spor. Naše televize do dua investovala nemalé prostředky, riskovala a pochopitelně si chtěla za to nechat část zisku. Tak to bylo i smluvně potvrzeno. Když ovšem někomu vstoupí pýcha příliš do hlavy a začne si prodávat za našimi zády, to tak dělat nelze. Nerozešli jsme se v dobrém, mrzí mě to, ale některé věci se zkrátka nedělají. Eva a Vašek jsou pro mě mrtví partneři.
Hlavní cílovou skupinou vašich diváků a tím tedy i inzerentů, jsou důchodci. Daří se nabízet ji inzerentům?
Stačí si zapnout rakouskou, německou, ale v poslední době třeba i slovenskou televizi. Dechovky nejrůznějších druhů a stylů, zejména „šlágry“, většinou nastupují hned po hlavních zprávách v nejprodávanějším vysílacím čase. V Česku ale kupní síle „důchodců“ nikdo z obchodníků ani televizních manažerů nevěří. Možná je důvodem i obecně zakořeněná představa, že prostě každý český důchodce má povinnost odevzdat ještě před smrtí veškerý majetek dětem a místo toho, aby si užíval zbytku života, vystačí si s naprostým životním minimem. V Rakousku a Německu je to úplně naopak. Rakušané a Němci v předdůchodovém nebo důchodovém věku jsou zvyklí na to, že pokud si našetřili nějaké peníze, mají právo si je sami užít a nikoliv je odevzdat svým dospělým ratolestem. Proto má také dechovka a obecně hudba pro starší publikum v německy mluvících zemích obrovský marketingový potenciál. V hlavním vysílacím čase hraje na nejsledovanějších televizních stanicích „šlágr“ a pořad je přerušovaný reklamou na nové mercedesy nebo luxusní dovolené. Pro důchodce. I když samozřejmě i v Rakousku a Německu existují velmi chudí důchodci, obecně není tato skupina obyvatel považována ani v rámci předvolební propagandy za skupinu nejvíce ohroženou chudobou. Takovou skupinou jsou především mladé rodiny s dětmi. I v Česku pomalu, ale jistě, přichází západní trend a přibývá důchodců, kteří chtějí utrácet. A proto pro mě zůstává nepochopitelné, proč české televizní a reklamní agentury o stanici našeho typu nejeví vůbec zájem.
Čím si to vysvětlujete?
Nejspíše tím, že v mediálních a reklamních agenturách dnes sedí většinou velmi mladí lidé. Pro ně je starší divák zřejmě nezajímavý. Domnívají se, že lidé nad padesát si asi nemohou nic koupit. To je ale obrovský omyl! Jenže takový je zkrátka postoj mnoha českých agentur vůči starším generacím. Svou roli navíc hraje i averze některých intelektuálních kruhů vůči Šlágru TV. S tím ale asi ani já, ani naši diváci, jen tak něco neuděláme. Na to by měli zadavatelé inzerce přijít sami.
Děkuji za rozhovor.
Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.01. 2016
Šlágr TV je „československá lidová televize“ s vysílacím studiem v Dubném na Českobudějovicku. Vysílat začala v únoru 2013 a už po třech letech patří mezi všeobecně známé televizní značky. Vymyká se totiž všem ostatním. Diváci ji buď zesměšňují nebo milují. Chladného nechá jen málokoho. Šlágr TV denně sleduje kolem 400 000 lidí v České republice a 200 000 na Slovensku. V ČR je podíl stanice na celkové sledovanosti mezi 1,6 a 1,7 %.
Dechovkářský pořad Českého rozhlasu České Budějovice Písničky na přání poslouchalo v roce 2007 ve všední den 100 000 lidí a v neděli jejich počet stoupl ještě takřka o polovinu. „Dnes máme možná až o 30 % posluchačů méně,“ stěžuje si moderátor pořadu Zdeněk Voráč. Důvod? Posluchači dechovky dávají přednost podle něj méně kvalitní „kolovrátkové“ hudbě v televizi. Na televizní hvězdy chodí i více návštěvníků. „Když přijede někam Veselská trojka s klávesami, mají plno. Když někam přijedou dříve tak populární Babouci, jsou rádi, když se zaplní sál,“ konstatuje Voráč. Řeč čísel je nesmlouvavá i ve výsledcích prodejů CD. Například u zmíněných Babouků činil historický rekord z roku 2007 prodaných více než 15 000 kusů „cédečka“ Ten němčickej kostelíček. O těchto číslech se dnes kapele může jen zdát. Zato desky šlágrů Dua Jamahy se prodalo 40.000 kusů.
Celých 25 let byl Jiří Boček ředitelem Budějovického Budvaru. Pivovar pod jeho vedením čtyřnásobně zvýšil výstav a stal se největším e... Více informací
Představujeme nejmladšího a zároveň netypického hosta v naší „kariérní“ rubrice. Je jím středoškolák Jan Bauer. O své budoucí profesi ... Více informací