Existují povolání, která jsou i životním stylem. Pavel Božoň je balonář. Je předsedou profesního balónářského cechovního svazu a z koše balónů shlíží pravidelně nejen na malebnou jihočeskou krajinu, ale i na své oblíbené Alpy, nebo třeba exotické Japonsko.

Foto: Balonář Pavel Božoň

Balonáři prý mají své vlastní šlechtické tituly. Jak vás tedy mám oslovovat?
Máte pravdu, získáváme titul podle místa přistání po prvním letu. Já přistál na louce u jedné středočeské vesničky. Od té doby mi tedy můžete říkat Hrabě Pavel z Kostelce u Křížku.

Dobře tedy, pane Hrabě Pavle z Kostelce u Křížku. Jak se člověk vlastně stane balonářem?
Po škole jsem začal dělat ve farmaceutické firmě. A protože jsem chtěl vždy létat, plánoval jsem si pořídit pilotní průkaz na ultralight. Jenže to stálo dost peněz, které jsem neměl. Jednou jsem si o své nenaplněné touze povídal s kamarádem a najednou z toho vznikl nápad. Proč drahý ultralight, když existují balony, které pomaluji sponzorskými logy a problém financí bude vyřešený! Hned jsem běžel za svým šéfem a nadšeně povídám – co kdyby naše farmaceutická firma koupila balon a já ho budu pilotovat!

A šéf vás stejně nadšeně objal a řekl, bezvadný nápad Pavle!   
Neobjal, pochopitelně. Ale na druhou stranu mě ani nevyhodil a nabídl, že si firma bude u mě pronajímat lety. Takže jsem si vzal úvěr milion a půl, nechal si ušít balon s firemním logem a začal lítat. Brzy se mě to tak zalíbilo, že jsem si balonů začal pořizovat víc, dal ve farmacii výpověď a stal se balonářem na plný úvazek.  

Létáte od roku 2008. Jaký byl váš zatím nejdelší let?
Na délku překonané trasy si nejdelší let nepamatuji, ale na čas, ten ano. Dostali jsme se s klienty do úplného bezvětří u Temelína. Ve vší smůle jsme zůstali viset přímo u elektrárny a to nad dráty vysokého napětí. Viseli jsme tam čtyři hodiny, bez možnosti přistání. Palivo docházelo, dolů jsme kvůli těm drátům nemohli a balon byl v ochranném pásmu jaderné elektrárny.

Co se dá v takové chvíli dělat?
Moc toho nevymyslíš. Balón lze řídit jen vertikálně. Takže musíš nahoru, hledáš nějaký proud větru, který by tě odnesl. Když tam není, tak zase dolů a hledáš tam. A tak dokola. Do toho ti volají z jaderné elektrárny, co tam vyvádíš, a že jestli neodletíš, tak budou muset vypnout proud v těch drátech a to bude malér. Naštěstí pak trochu fouklo a my konečně mohli přistát pár metrů od drátů. Bylo to velmi tvrdé přistání. Ale bezpečné!

Potvrzujete tedy, že bezvětří je největší nepřítel balonářů?
To bych tak neřekl. Někdy nefouká, jindy zase fouká moc. Rozhoduje počasí jako celek. V tom je někdy problém u komerčních letů. Klienti si koupí letenku, těší se a my musíme kvůli nepřízni podmínek na poslední chvíli let zrušit. A třeba i podruhé, potřetí. Není to příjemné, ale jinak to nejde. Bezpečnost je na prvním místě.

Chápou klienti, že počasí je určující?
Většinou rozumí. Ale o vlivu počasí vám řeknu jeden ukázkový příběh. Vloni jsem nechal ušít balón s národními motivy ke 100 letům republiky. Měl jsem sen – aby se 28. října vznášel nad Pražským Hradem náš krásný balón. Do přípravy se zapojilo neuvěřitelné množství lidí. Jenom těch papírů a různých povolení! Jenže pak … 28.října … a? Kroupy, nízká oblačnost, vítr. Konec. Prostě to nevyšlo a stálo to takové množství energie, času a peněz. I takové dokáže být balónové létání.

O balónech by se dalo povídat hodiny. Ale pane Hrabě Pavle z Kostelce u Křížku, ať končíme optimisticky, co byste o balónech řekl čtenářům?  
Něco vám povím. Počasí je možná loterie. Ale když přeje, je to úžasné! Letíte nad krajinou, kocháte se vy, i klienti. Na místě přistání pak máme rituál. Poděkujeme živlům, že povolily bezpečný let. Předáme klientům listinu s jejich balonářskými jmény. Všichni se usmívají, protože zažili něco nevšedního. Právě kvůli těmto chvílím mám svou práci moc rád. Každý let je jiný a když všechno do sebe zapadne, je to vážně nádhera!

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 12.12. 2019