Osobnosti

Někteří Budějčáci by rádi viděli moji popravu

VYČNÍVÁŠ? DOSTANEŠ LEPÁKA, ŘÍKÁ ŠTĚPÁN HEBÍK ALIAS 7x3

Autor: Petr Kubát (ČRo), Foto: Petr Zikmund, Styling: agentura SWAG

Říká si 7krát3 a jen tak ho nepřehlédnete. Přes den je ve své ordinaci fyzioterapeutem, po práci se ale mění v živelného muzikanta. Jeho originální a někdy lehce kontroverzní hudební klipy viděly na internetu už statisíce lidí. Štěpán Hebík (32) porazil před časem v hlavní kategorii prestižní Ceny Anděl Dana Bártu i Jaromíra Nohavicu a stal se Interpretem roku.

Mluvím teď se Štěpánem Hebíkem, nebo se 7krát3?
Během rozhovoru se to bude určitě několikrát měnit.

Jak tenká je hranice mezi těmito dvěma osobnostmi?
Mění se to různou rychlostí. Občas dokážu přepnout z vteřiny na vteřinu a jindy jsem zase v roli 7krát3 uvíznutý dlouho a je těžké se z toho vymanit.

Ale doma jste pro rodinu asi hlavně Štěpán, ne?
To ano. Ale i doma je moje hlava zaměstnaná hudbou, nápady a taky neustálými telefonáty. Často i 24 hodin denně. Přiznám se, že ženě jsem při odchodu na tento rozhovor řekl, že už musím jít, protože jsem 7krát3. Za křiku dvou malých dětí jsem zabouchl dveře a odkráčel jsem (smích).

Sedm krát tři je 21. Je pro vás letošní rok zlomový? Přece jen Cena Anděl, spousta koncertů, rozhovorů…
Asi jo. Ale já to vnímám tak, že ten další rok bude ještě o něco významnější. Vždycky se může přitoulat něco, co mi podrazí nohy, nebo mě to naopak katapultuje jinam.

HEbik

Štepán Hebík alias 7x3


Jak váš život ovlivňují čísla 7 a 3?
Symbolika je pro mě důležitá. Ta dvě čísla mě pořád provázejí životem. Neustále se mi zjevují. Například nedávno jsem pořádal sbírku pro klienta Arpidy, který sháněl elektrický vozík. Když jsem ho šel navštívit, tak samozřejmě bydlel v domě číslo 21. Nakonec se podařilo vybrat 37 tisíc korun. Člověk často vidí to, co vidět chce. Na druhou stranu – pořád si pohráváme s něčím, co nedokážeme uchopit a pochopit a je jen na nás, jestli tomu chceme naslouchat, nebo to ignorovat. Takže ta čísla podvědomě hledám, ale zároveň dokážu pořád myslet dost pragmaticky, což je v dnešním světě důležité a zároveň čím dál těžší.

Akce zadarmo není šťastná cesta...
Po kapele Oceán jste po dlouhé době důkazem, že trochu ospalé město, jakým jsou Budějovice, dokáže vyprodukovat hudební osobnost, která se dostane do extraligy. Proč ale odtud takových zpěváků nebo kapel není víc?
S Oceánem se vůbec nemůžu poměřovat. Oni měli obří fanouškovskou základnu. A nejprve právě tady v Budějcích. To já vůbec nemám. V mém rodném městě na mě chodí méně lidí než v ostatních městech. Nevím, čím to je. A proč tady nevznikají nové a progresivní věci, které by se dostaly za hranice kraje? Možná je to tím, že tu zanikla spousta klubů. A taky postojem města k místní hudební scéně. Politici se nikdy nedokázali za důležité kluby postavit. Pak mě třeba rozčiluje, že tady minutu po desáté večer přijedou policajti a začnou prudit kapelu i fanoušky. To je zabíjení kultury zaživa. Nedávno se to stalo mému tátovi s kapelou He Band před klubem K2. Hráli poslední píseň, kterou si připravovali několik dní, a pár sekund po 22. hodině jim vypnuli zvuk. Táta zpíval dál a z pódia už nic nešlo. Tohle když udělají místní kapele ve vlastním městě, tak se ve mně vaří krev.

Není to místní povahou, která je více tradiční? Lidi tady mají rádi svůj klid…
Potom se ale nedivím tomu, že tady spousta lidí nemá chuť něco dělat nebo odcházejí do jiných měst. Není také úplně šťastné, že spousta akcí je zdarma. Když potom chce pořadatel vstupné za zajímavý koncert, lidé odmítají zaplatit, protože jsou naučený, že koncerty jsou zdarma a na ty placené nepřijdou. Kultuře by se mělo přece také něco vracet. Je v tom ukrytá část problému. Lidi berou kulturu jako něco samozřejmého. Nechtějí na tom už nic měnit. Budějčáci jsou zkrátka konzervativnější a neradi přijímají nové věci. Když se objeví někdo, kdo chce dělat něco nového, tak dostane hned lepáka zezadu. Potom může ztratit tu prvotní energii a drive to dělat.

Stalo se to i vám?
Po rozpuštění naší kapely Pub Animals jsem nechtěl svoji kariéru zpěváka budovat tak, že začnu působit jen ve vlastním městě. Chtěl jsem být rovnou tam, kde budou lidi, které by to mohlo zajímat, což bylo v té době vydavatelství BiggBoss. I tak by nejspíš někteří Budějčáci rádi viděli moji popravu.

Hebikk


Proč? Hraje v tom roli závist?
Vídám občas pohledy skrz prsty nebo pohrdání lidmi, který si šli za svým, obětovali pro to mnoho a jsou v tom skutečně dobří. A to nemluvím o sobě, ale o spoustě skvělých lidí z města České Budějovice, jimž se nedostalo zasloužené pozornosti. Možná by o to spousta ani nestála… Chtěl bych vyzdvihnout lidi, který tu usilují o něco originálního a speciálního. Kluci ze Světadílny tmelí mladý lidi kolem skate kultury, pořádají menší akce a koncerty a připomínaj i těm mladším, že fyzický setkávání u lahváče nebo u ohně má pořád něco do sebe. Dalším počinem je nově vznikající brand SWLAG. Tvoří kolekce oblečení, které je odvážné a dost trendy. Přitom je z části vyráběno ručně. S nimi teď vytvářím svou kolekci a jsem rád, že můžu spojit síly s někým odtud. Anebo Jižní Block. Ten vznikl za naprosto nepředvídatelných podmínek toho bacilu, který ani nechci vyslovit, a podařilo se mu do Budějc přivést spoustu interpretů, za kterými by Budějčáci jinak museli vyrazit do jiných měst.

Umělci z jihu Čech často utečou do Prahy, nebo naopak na venkov. Kam to táhne vás?
Pokud bych myslel čistě jen na muziku, tak by bylo nejefektivnější žít v Praze. Ale co se týče rodiny, tak mě to táhne spíš na venkov. Já jsem vyrostl na vesnici a moje žena taky. Bylo to pro nás důležitý. Měl jsem kamarády, se kterými jsem držel pohromadě. Chodili jsme na fotbal, do lesa, kde jsme měli skrýše. Formovalo nás to. Byl bych rád, kdyby to mohly zažít i moje děti. Takže Budějovice jsou vlastně takový kompromis. Navíc tu mám i ordinaci. Praha je jiný časoprostor.

Jak vás v tvorbě podporuje rodina?
Podporu mám velkou. Bylo těžké zlomit období, kdy hudba nebyla mým živobytím, ale stále jsem jí věnoval spoustu času a energie, protože jsem tomu věřil. Snažím se po koncertování trochu ubrat na večírcích, abych domů přivezl ještě nějakou energii, protože ji chci rozdat i svým dětem. Moje žena je navíc zajímavá bytost a má vhled do hudby a módy. I když si spoustu věcí dělám po svým, zajímá mě skoro vždy její názor.

Máte dva malé syny. Dokážete s nimi úplně vypnout od muziky?
Jedna z cest je nechat si někde zahrabaný telefon. To nejlepší, co dětem můžeme dát, je naše přítomnost a naprostá vnímavost. Často vidím obrázek, jak děti něco rodičům říkají a oni se u toho dívají do telefonu. Někdy se u toho samozřejmě přistihnu a profackoval bych se. Muziku ale beru jako součást života, i kdyby měla být jen v kulisách.

Jak vaše děti vnímají muziku?
Oba už ji vnímají od počátku života, což výrazně prokazují řečí svého těla. Ten starší si vždycky ujíždí na nějakém zpěvákovi. Nejprve to byl Elton John, pak Michael Jackson a teď je to Ozzy Osbourne, protože jsem mu řekl, že kouše hlavy netopýrům a to ho dostalo. Baví ho, když se k tomu pojí nějaký příběh a emoce a já mu o tom můžu něco vyprávět. Chci jim ukázat celé spektrum muziky, která existuje.

Foceni Hebik

Focení do BUDLive si celý produkční tým užíval

Vraťme se do vašeho dětství. Vybavíte si hudební moment, nebo písničku, která v dětství nebo v dospívání rozhodla o tom, že se budete věnovat hudbě?
Takových momentů byla určitě spousta. Ale vybavuju si, že asi v sedmi osmi letech jsem k nám domů pořád tahal kamarádku sousedku a pouštěl jsem jí cédéčka. Od Tiny Turner po Phila Collinse. To ještě bylo běžné nechat takhle na vesnici malé dítě samotné doma. Tak jsme si bez rodičů užívali a přehrával jsem jí úplně všechno. Už tenkrát mě muzika bavila a zůstalo mi to. Trochu mi to pak ale znechutila hra na klavír.

To asi zažil v pubertě každý, kdo chodil na hodiny klavíru. Včetně mě…
Dodnes se divím, že se mnou moje mamka měla takovou trpělivost. Díky tomu jsem ale získal základy. Neměl jsem ale buňky na hru z not. Nechápal jsem to. Jsem spíš sluchař. Pak byl zlomový okamžik, kdy jsem začal hrát na pozoun. Asi v deseti jsem viděl na narozeninách rádia Faktor, které se ještě tenkrát slavily pod vysílačem na Včelné, hrát kapelu s trombonistou. Vizuálně jsem ten nástroj znal, protože jsme ho doma měli ve skříni. Můj nevlastní praděda na něj totiž hrál. Líbil se mi ten zvuk i to, jak nástroj vypadá. O dva roky později jsem na něj začal pořádně hrát.

Pocházíte z hudební rodiny, váš otec, známý budějovický zpěvák Jiří Hebík, zakládal jednu z prvních reggae kapel u nás. I vás reggae provázelo od dětství. Směřoval byste k němu nebýt výchovy od táty?
Rozhodně mě to ovlivnilo dost. Taky mě ovlivnilo, když mě vzal do kapely a já si mohl zahrát s nejlepšími místními muzikanty. Velký vliv na můj hudební vývoj měl taky můj starší brácha Jakub. Vždycky jsem měl okamžitě rád to, co v hudbě objevil. A to platí dodnes. Má výborný hudební vkus. Je také talentovaný grafik. Dělám s ním i spoustu vizuálů pro 7krát3.

Spolu jste hráli v kapele Pub Animals, se kterou jste získali žánrovou Cenu Anděl v kategorii ska a reggae. Spousta lidí se pořád ptá, jestli ji neobnovíte.
Už je to uzavřená věc. Reggae nás provázelo od narození, takže logicky jsme začali hrát s Pub Animals tenhle styl. Z rychlejšího ska jsme postupně zpomalovali, až jsme se v poslední fázi dostali přes reggae k dub. V našich začátcích byla obrovská vlna ska. Chodily na to tisíce lidí. My jsme ho hlavně tehdy hráli proto, že je to technicky snazší než hrát pomalé reggae. Když jsme se hudebně trochu zlepšili, tak jsme zpomalovali...

... ale zároveň jste tím ztráceli fanoušky.
To nás mrzelo. Žánr reggae je tu strašně malej. Většina kapel zanikla. Navíc je ten žánr u nás spojen s takovou zvláštní etno-vlnou. Málokdo ví, že reggae silně ovlivnilo současnou moderní hudbu. My jsme ale byli mimo jiné ovlivněni reggae z Nového Zélandu, Havaje, Evropy. Možná to bylo pro Čechy nesrozumitelné a trochu temné. Tehdy jsem důraz na srozumitelnost nekladl. Ale teď jako 7krát3 vidím, jak je to důležité. Náš klávesák Michael Říha, se kterým jsem točil druhé CD Pub Animals, viděl, že od hudby čekám mnohem víc, tak mi jednou řekl: „Udělej si něco svýho, něco, kde budeš jen ty a uděláš si vše podle sebe.“ To byl jeden z momentů, který mě nakopl.

Když jste rozjížděl projekt 7krát, tak bylo jasné, že budete zpívat česky?
Určitě. Já jsem se v angličtině postupně začal cítit neautenticky. Nikdy jsem nebyl dlouho v nějaké anglicky mluvící zemi.

Čekal jste, že 7krát3 takhle dobře přijmou fanoušci i kritici?
Spousta lidí mi tvrdila, že to mít úspěch moc nebude. Já jsem ale těm písničkám věřil.

Na scénu jste vstoupil s kontroverzním klipem Promiň, který je o sexuální frustraci. Byl záměr hned na úvod takhle rozvířit vody českého popu?
Dodnes vlastně nevím, co je dnes tolik provokativního na základní potřebě, která žene
člověka kupředu. Což je tělesná potřeba milovat se. Možná to byl ten anti-macho přístup, který jsem zvolil. Záměr byl možná v tom, že hudba pro mě znamená absolutní svobodu. Bylo třeba hned nastavit jasnou hranici tím, že se žádným mantinelem nechci omezovat.

Co na klip třeba říkala vaše matka?
Myslím, že tu už vůbec nic nepřekvapí (smích).

Hlavně v klipech si libujete v retru 90. let. Je to tím, že jste v nich prožil dětství a nejvíc vás formovaly?
Každá léta mají něco do sebe. Zrovna jsem si před pár dny pouštěl koncerty z Woodstocku 1969 a dostal jsem choutky sestrojit stroj času a zažít to. My tou dobou na našem území měli asi trochu jiný starosti. Proto nejspíš pořád doháníme náskok, který zbytek světa nepostižen omezováním svobod získal. Nechci být ale takový ten retro týpek, co nostalgicky vzpomíná na devadesátky. Pořád se to snažím zabalit do hávu, který mluví dnešním jazykem. Ale devadesátky mě ovlivnily hodně. Svoboda má více forem a tenkrát měla úplně jinou než dnes. Jelo se na dřeň a vymýšlely se totální úlety v hudbě, designu, kinematografii atd.

Váš největší hit Tygrovanej sprej jste nazpíval s Jiřím Kornem. Jak jste se k téhle legendě české hudby dostal?
Už zase ten Jiří Korn? Myslím, že by si ve spojitosti se mnou už zasloužil klid. Ale když už se ptáte, povím vám to. Vladimír 518, zakladatel labelu BigBoss, který vydává i moji hudbu, s Jirkou Kornem vydal píseň s názvem Kilovej Bůh. Takže nás propojil. Pustil jsem mu demo verzi Tygrovanýho  spreje, kterou jsem měl složenou. A představil mu prostor, který by tam měl mít. Vzpomínám, že ho to oslovilo natolik, že chtěl, abych mu věnoval píseň celou. Tomu jsem se ubránil. Slovo dalo slovo a šli jsme do studia. Potom jsme natočili i videoklip. Jsem rád, že jsme ji mohli společně předvést i naživo během jarního koncertu Národ sobě - kultura tobě v Národním divadle v době, kdy živá kultura díky nesmyslným a nelogickým nařízením strádala.

Zpočátku vás všichni měli tendenci s Jiřím Kornem srovnávat. I v komentářích se objevovaly věty jako: Udělejte společnou píseň. Vyprovokovali vás k tomu?
Jirka Korn pro mě byl český král popu. Vždycky jsem ho respektoval. Už proto, jak byl nadčasovej a jak byla jeho tvorba originální oproti tehdejším zpěvákům. Většina z nich zpívala převzaté písně a on měl víc svých vlastních věcí. Možná to, že mě to nekonečné přirovnávání vyprovokovalo k tomu, aby se to skutečně stalo. Ale přiznám se, že, když jsem skládal písničku Tygrovanej sprej, tak jsem ho tam od začátku slyšel.

Jak k vám chodí nápady?
Jak se jim zachce. Ale snažím tomu jít naproti různými způsoby. Každá píseň vzniká úplně jinak. Klíč k nové věci může být v melodii, v textu, v base, v bicích, pokaždé je to jinak. Věci vznikají spontánně. Je to často mezi nebem a zemí. Uvidím, co mi vesmír přinese. Mám ale už rozdělaný další album, které chci vydávat letos nebo začátkem dalšího roku. Bude víc ve stylu R´n´B. Vedle ordinace mám nahrávací studio, takže tam skládám většinu věcí. Ale způsobů, jak si zaznamenat nápad, je nespočet. Žijeme v dobrý době technických vymožeností, v tom je to jednodušší.

Zmínil jste ordinaci. Někteří fanoušci o vás možná neví, že jste zároveň fyzioterapeut. Jak zvládáte tyhle dvě profese kombinovat?
Zatím to zvládám a měl jsem už spoustu dotazů, jestli není čas fyzioterapii opustit a nevěnovat se víc hudbě. K tomu se zatím rozhodně nechystám, navíc jsem zrovna zřídil novou větší ordinaci na kraji města. Pro mě je tento obor stejně důležitý jako hudba. Je to nástroj, jak hmatatelně pomoci lidem. Je to pro mě naplňující. Je to jiný svět než hudba. A je dobré občas projít z jednoho světa do druhého. Člověk tím získá i nadhled nad tou druhou profesí.

Petr Kubát, autor je redaktorem Českého rozhlasu

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 23.09.2021

VIZITKA
Štěpán Hebík (32 let)
Narodil se v Českých Budějovicích. Pochází z muzikantské rodiny. Jeho otec Jiří Hebík je kapelníkem skupin HE Band a Bobesh. Patřil k průkopníkům reggae v Československu. S bratrem Jakubem založil Štěpán Hebík na gymnáziu ska kapelu Pub Animals, kde zpíval a hrál na trombon. Kapela natočila dvě alba a získala žánrovou Cenu Anděl v kategorii ska a reggae. Po rozpadu začal v roce 2019 používat pseudonym 7krát3. S českými texty a hudbou ve stylu R´n´B rychle zaujal fanoušky i hudební kritiky. Získal Cenu Anděl 2020 v kategorii Interpret roku. Je ženatý, má dva syny (1 a 3 roky). S rodinou žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako fyzioterapeut.

heba 50


Další články z této rubriky:

Fotbalový míč je můj svět

Půjčte mu na malou chvíli míč. Opravdu jen na okamžik. Stačí třeba na pouhých pět minut. A uvidíte, co s ním dovede. Českobudějovický ... Více informací

Baseballu se žádný sport nevyrovná

Toužíme uspět a nabalit na sebe smečku hrdých jihočeských fanoušků, říká David Šťastný, předseda baseballového klubu Sokol Hluboká. Vl... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: