Bylo, nebylo… Těší mě, že nejstarší občanka České republiky žila ve stejném městě jako já, čili v našich Českých Budějovicích. Dýchali jsme stejný vzduch, dívali se na stejné stromy u Vltavy a pili stejnou vodu z kohoutku. Paní Blažena Strachotová, rozená Fibichová, přišla na svět 9. února 1917 ve Slavičíně na Zlínsku a zemřela letos 28. září 2025 v Českých Budějovicích, kde žila od roku 1977.  Jsem moc rád, že jsem ji potkal. 

Setkali jsme se letos na jaře v Domě s pečovatelskou službou v Nerudově ulici, když jsem chystal rozhovory do knížky vzpomínek. Bylo to krásné setkání. Odmítl jsem tehdy nabízenou sklenku červeného, že až příště. (Těším se možná, až to příště nastane.) Paní Blažena Strachotová měla skvělou paměť, a když jí něco chybělo, hned zaskočil přítomný syn. Předávám zde od nich aspoň pár vět. 

Blažena Strachotová, rozená Fibichová

Její otec Rudolf Fibich a matka Františka Fibichová vlastnili velké hospodářství a pekařství, ve kterém zaměstnávali několik lidí. Po ukončení obecné školy nastoupila do řeznického učení ve Valašském Meziříčí, kde se vyučila prodavačkou masa a uzenin. Po návratu navázala známost s Jaroslavem Strachotou (1913–1977), vzali se roku 1939. Mladý pár zdědil místní sodovkárnu. Podnik prosperoval, manželům se narodili synové Jan a Jaroslav. Blažena Strachotová byla svědkem letecké bitvy, která se odehrála mezi americkými letouny a německými stíhačkami 29. srpna 1944 v okolí Slavičína a během které zahynulo 28 amerických letců. Po komunistickém převratu byla Strachotova sodovkárna v roce 1950 znárodněna a oba manželé se stěhovali za prací do Ostravy, následně do Brna. V roce 1977 se přestěhovali do Českých Budějovic, manžel Jaroslav zemřel 9. listopadu 1977. Byla tedy takřka půlstoletí vdovou.

Povídali jsme si a já vnímal její vlídný úsměv, vypnuté rádio na parapetu a příslib, že se zase potkáme. Kolik takových setkání je, kterých si v té chvíli opravdu moc vážíme, a přesto v hlavě zařadíme do seznamu se slovy: Až někdy bude čas…? 
Teď o tom přemýšlím. 

Díky své takřka čtyřicetileté novinářské práci jsem poznal mnoho lidí, kteří se narodili už v devatenáctém století či na začátku toho dvacátého. Setkal jsem se kdysi s těmi, kteří bojovali za I. války na Piavě, u Zborova nebo u Verdunu, kteří byli v letadle s lidmi, kteří se chystali na říšského protektora Heydricha, kteří byli souzení spolu s Miladou Horákovou, a naštěstí dostali jen doživotí... Všechna tahle setkání mají stejný význam. Sedíte u jednoho stolu s pamětníky, kteří mají co říct, posloucháte, jak je život semlel, a zároveň vnímáte, jak si v sobě uchovávají životní jiskru, od které se v mých letech pořád a pořád, čím jsem starší, tím více, nechávám rozjasnit a zažehnout. 

Co si řekneme, až nám bude 108 let? Snad: díky za všechno a hlavně za všechny, kteří byli s námi a my s nimi. Myslím, že se s lidmi staršími (kromě rodiny ovšem) a navíc stoletými nepotkáváte proto, abychom se nakazili jejich dlouhověkostí. Ale abychom od nich načerpali sílu a našli recept na náš život. Objímejme proto lidi, a možná - objímejme proto stromy. Díky za všechny a ode všech, od kterých čerpáme.    

O tom, že paní Strachotová zemřela, jsem se dozvěděl den poté na hřbitově v Mladém u jiné akce. „Byla to optimistická a půvabná dáma, velmi soběstačná a oblíbená, a setkání s ní bylo opravdovým zážitkem. Vzpomínat na ni budu vždycky s velkou úctou a jen v dobrém. Zemřela v klidu ve spánku, obklopena rodinou v neděli 28. září,“ svěřila se primátorka Dagmar Škodová Parmová, která k ní každoročně  chodila s gratulací do Domova s pečovatelskou službou v Nerudově ulici. Věřím, že by za jubilantkou přišla i bez primátorské role. A pod tato slova se podepisuji i já. Zároveň  připojuji i další, třeba, že paní Strachotová celý život tvrdě pracovala. Její příběh si můžeme poslechnout v archivu Paměti národa, stačí zadat na stránkách Paměťnároda.cz její jméno.

P.S. Laťku dlouhověkosti nám ale nasadila paní Blažena opravdu vysoko, co říkáte?