Publicistika

Jak se žije… v Jírovcově ulici

Autor: Antonín Pelíšek, foto: Petr Zikmund a archiv

Ulice připomíná básníkům symfonii od budějovického rodáka skladatele Vojtěcha Jírovce. První tóny začínají za obloukem parku poblíž Mlýnské stoky a vrcholí nedaleko Dobrovodského potoka. Zhruba jeden a půl kilometru chůze po celkem živé ulici pak může někomu připadat jako pohyb v čase.

Dům Alžír

Před časem zrekonstruovaný dům Alžír

Genius loci Jírovcovky
Stačí na chvilku zavřít oči. U prvorepublikové cukrárny U Broučků majitel Petr Brouček nabízí marokánky, cukrové špalky a turecký med. Z vedlejšího domu právě vychází malíř Ada Novák, se stojanem míří zřejmě kamsi do plenéru. Jen pár metrů odtud potkáte u hostince Alžír Jaroslava Haška převlečeného za funebráka. V přestrojení vymetá po nocích hospody. Právě kráčí z tingltanglu, kde dražili na pódiu dámu v červeném korzetu. Přehlédnout nelze Rychtu, dům číslo 18. Ve výčepu je možné narazit na vlasatce v silných brýlích Jiřího Ganse. Tragickou postavičku budějovického undergroundu bydlící za rohem v ulici B. Smetany. Padesát metrů dál vpravo vede cesta kolem nízkého řadového domu, odkud vyrážel za války ministrovat  Frantík Hobizal. Pozdější kněz a spisovatel, přezdívaný mezi trampy Kukůskůs. Zbývá jen překročit Pekárenskou ulici zaslechnout hudbu vycházející ze sklepního okénka domu. Je to zpívaná znělka prvního soukromého polistopadového rádia Faktor. Tolik legendy a genius loci. Jak vypadá Jírovcovka v reálu a co k ní lidi tak přitahuje? Možná právě ta tajemství. Na první pohled neviditelná.


Městská zástavba
„Je to hlavně architektura zdejších starších domů. Máme vysoké stropy v místnostech, staré zdobené vchodové dveře, původní kamenné schodiště s železným zábradlím. Cítíme, že dům má paměť a ducha. Právě takové bydlení jsme s manželem, který je sochař, hledali před deseti lety. Zvažovali jsme i dostupnost do zaměstnání a pro naše děti do školy. Provoz je tu sice větší, ale já všude jezdím na kole, tak mi tolik nevadí,“ říká Veronika Bálková, která s rodinou bydlí v třípokojovém bytě domu číslo popisné 20, vedle bývalé Rychty.
Mimo některé domy rekonstruované do původní podoby jsou v dnešní Jírovcovce také zcela nové. Vznikly po demolicích původních nebo jako přístavby na původních nižších objektech. Podle regulačního plánu mohou nové domy v zástavbě vyrůst nanejvýš do pěti pater. Novostavby na samém konci ulice u železniční vlečky mají pater šest.


Ulice mladých s příběhem
Všední den tu patří studentům. Kde se vzalo jméno ulice, neví skoro nikdo z nich. „Asi podle stromu, druh kaštanu,“ tipuje mladík holdující zřejmě biologii.
Trasu lemuje několik základních škol, dvě gymnázia, fakulta Jihočeské univerzity nebo polytechnická škola s internátem. Brzy před osmou a potom odpoledne teenageři křižují cesty na kolech, prknech i koloběžkách a občas zkoušejí slalom mezi chodci.
„Je tu dobře. Máme všechno, co potřebujem. I prodejny potravin, přímo vedle školy máme DéKáčko,“ ukazuje sedmnáctiletá studentka Gymnázia Jírovcova Veronika Kazdová na krámek s kavárnou nabízející bagety a devět druhů kávy. Jak říká, v létě jezdí někdy do školy na kole až z Hluboké nad Vltavou, kde bydlí.
Prodej potravin je v místě zaměřený právě na mladé zákazníky. Na rohu s ulicí J. Š. Baara sice nedávno dosloužila prodejna pečiva z vyšebrodské pekárny, prostor ale okamžitě nahradili další. Několik kroků odtud prodává bagety a hamburgery prodavač z okna do ulice. Na sladké pak zákazníci míří spíše do již zmíněného DéKáčka, nebo do klasické cukrárny U Broučků. „Zjistili jsme, že nejvíc chtějí zákazníci dorty a zákusky, které vyráběl už pan Brouček. Věnečky, indiány, malé děti si chodí pro cukrovinky. Na Velikonoce pečeme perníková vajíčka a sněhová kuřátka. Zákazníci o nás vědí, stali jsme se tradicí,“ říká spolumajitelka cukrárny Ludmila Kahounová.
Kromě prodejen potravin a cukrovinek je Jírovcova ulice typická řadou drobných kadeřnictví a kosmetických salonů. Krámky pokračují až k Pekárenské ulici, kde chodce udeří do nosu vůně zelňáků z Pekařství Jírovcova. Právě za touto křižovatkou jakoby se změnil svět. Ráz udávají náhle bytelnější prvorepublikové rodinné domy a dále už i paneláky a nové moderní bytovky. Ulice končí u záchytného parkoviště, z něhož vyjíždějí elektrobusy. Rozvážejí hlavně řidiče odstavených osobních aut blíž k centru.
„Nemá to chybu. Dřív jsem marně hledala místo na zaparkování ve městě,“ pochvaluje si Edita Benešová dojíždějící skoro denně z Třeboně. Mladá žena původně žila v Budějovicích, teď už šest let bydlí v Třeboni. Elektrobusy přitom vozí zdarma i místní, hodně je využívají maminky s kočárky.

JIrovcova doprava


Zlepšit by se měla doprava
Dalších kvalit si všímá architekt Vladimír Musil, který před třiceti lety hledal v Budějovicích klid v dosahu do centra. S rodinou se přistěhoval z Jindřichova Hradce.
„Dům v Jírovcovce jsem koupil v roce 1989 od soukromého majitele s pěti nájemníky a jedním volným bytem. Součástí parcely je příjemný vnitroblok, kde máme posezení a zahradu. Původně tam byly dřevníky, prádelna s kotlem. Lokální topení v bytech, suchý záchod v patře. Dneska jsem rád, že máme kus přírody skoro ve středu města. Podobných zákoutí bylo v této ulici dříve hodně. Bohužel je pořád víc nahrazují garáže a betonová stání a zahušťuje se tu doprava.“ říká  Musil.
Podle Musila je slabinou ulice právě silný automobilový provoz. Trasu si totiž vybrali řidiči jako nejrychlejší zkratku od Nádražní ulice do centra. To přináší hluk, vibrace a navíc nebezpečí střetu s chodci. Že přechody pro chodce zoufale chybí, potvrzuje i studentka Veronika Kazdová.
„Když ulici přecházíme, auta nám nezastaví. Je to nepříjemné,“ upozorňuje.
Taková skutečnost neodpovídá podle Musila platnému územnímu plánu, který zde upřednostňuje chodce a cyklisty. Dalšímu mnohaletému obyvateli Jírovcovky, dopravnímu odborníkovi Lumíru Zenklovi, se nelíbí řešení úseku ulice, kde bydlí. Vznikl zde směrem k Sadům krátký pás cyklostezky, která ale není oddělena ani výškově od jednosměrné silnice a chodníků. Před jeho domem dokonce chodník úplně zanikl. Pro cyklisty je vyhrazen směr do centra, ale město tu toleruje i jízdu v protisměru. Na rozdíl od Musila je Zenkl přesvědčený, že tranzitní osobní dopravu tu nejde omezit. Řidiči si podle něj vždycky najdou zkratky.
„Dům koupil ve dvacátých letech minulého století můj dědeček. I já pamatuji, že byla rušná. Dokonce po ní jezdily trolejbusy a ještě v sedmdesátých letech autobusy. V místech, kde je dnes záchytné parkoviště, byla kasárna. Když se do nich vraceli z města opilí vojáci z večerní vycházky, dělali kravál ještě větší, než je dnes,“ tvrdí Zenkl.
Na dobu před více než třiceti lety vzpomíná s nostalgií  také senátor Ladislav Faktor. „Na ulici před našim barákem jsme jako kluci hráli hokej. Dnes je plná aut, ale s tím nic nenaděláme. Pokrok se prostě zastavit nedá,“ říká zakladatel rádia a hudebník. V domě s vysokou kamennou podezdívkou, ze které vystupují sklepní okna pamatující začátky jeho rádia, už  v současné době ale nebydlí.

Vladimír Musil

Ing. Arch Vladimír Musil

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 19.03.2020

Jakoby tudy tekl čas. Z ulice, zjevující se za bývalými budějovickými hradbami a směřující do kdysi obávané periférie,  je dnes živá tepna. V Jírovcově ulici jsou nejčastějšími chodci studenti z několika škol. Od loňského roku je navíc trasou pro elektrobusy převážející do centra pasažéry ze záchytného parkoviště na jejím severním konci.


Další články z této rubriky:

První znělkou budějovického rozhlasu bylo troubení z Čern...

Květnové události v Budějovicích
Před pět a sedmdesáti lety, 5. května 1945, odzbrojila skupinka Čechů na vysíla... Více informací

Herecké domy ve stylu Třetí říše

Nacistická architektura hledala náměty v antické, egyptské, babylonské i neoklasické architektuře. Využívala monumentalitu, přehnané m... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: