Osobnosti

Dálnice v zemi zamyšlené

O chystané dálnici D3

Autor: Václav Koblenc, foto: Petr Zikmund

Jaká jsou největší rizika? Přinese do města větší investice a větší korupci? Má smysl brečet, že kvůli ní zanikají staré mohyly? Geolog i filozof Václav Cílek (63) má jasno. „Dálnice je jako sňatek z rozumu, nezbytnost. Otázka je, jaký bude další krok,“ říká v rozhovoru, kde mluví i o tom, že Česko by potřebovalo hnutí za zjednodušování života, a vysvětluje, proč jsou jižní Čechy kraj filozofický.


Souvisí potřeba některých lidí to po dálnicích „kalit“ s touhou létat nebo s něčím podobným?

Auto a obecně stroje vám zvětšují fyzickou sílu. Hodně typické je to u mladých lidí. Ve 20. letech vytvořil Henry Ford novou mentalitu, free wheeling, mít svobodu jezdit, kam chci. Američané tak často nasedli do auta a jezdili zbytečně – a dodneška to dělají – z jednoho konce městečka na druhý. Dělají to nejenom oni, hodně se to rozšířilo. Je za tím i pocit určité svobody, že můžete nasednout a někam bezcílně odjet.

Který stroj dodává – jako neřidiči - fyzickou sílu vám?

Možná kapesní nůž. U jiných lidí třeba motorová pila. A typické je SUV – polovina z nich se kupuje z psychologických důvodů a ne proto, že by to ti lidé potřebovali.

Měly jižní Čechy dálnici středověku, byla to solná stezka?

Někdy ve 22. století před Kristem se rozšiřuje cesta mědi. Vedla hodně po řekách, pravděpodobně sledovala starší solné stezky. Jihočeská sůl asi skoro vždy pocházela z oblasti Salcburku, z Hallstattu. Víme, že před 5000 lety tam existovalo omezené dolování soli. Ta cesta je dobře rekonstruovaná až ve starší době železné. Keltové ji dopravili z horského Hallstattu do údolí, tam se nasedlo často na jednoduché lodičky - někdy se sůl také dopravovala na saních - a plulo se do Traunkirchenu, pod velkou horu, kterou vidíte z dálky, když sjíždíte ze šumavského hřebene. Tam bylo překladiště soli, je tam poloostrov, někdy se mu říká Ódinův. Staré kultovní místo, byl tam keltský přístav. Pak šla sůl po vodě, asi hlavně do okolí Pasova a pak teprve po solných stezkách. Některé z nich byly později využité k dopravě mědi.

Kudy u nás ty stezky vedly?

Hodně podle Vltavy. Základní, pěkné lokality jsou Rožmberk, Český Krumlov, jedno z hradišť u vstupu do budějovické pánve. Pak Baba a pokračuje to na Hosty u Týna nad Vltavou, kde bylo největší překladiště, a z Host se cesta odpojila od Vltavy a šla směrem na Březnici a několika dalšími. Dálkové trasy tady existovaly odjakživa.

Českobudějovická pánev byla dřív moře, nebo jezero?

Je tady malý zbytek křídy, ale většinou se jedná o třetihorní jezero. A byly zde jedna až dvě velké řeky, které to protékaly směrem od Radomilic, další ústily od severu. Ten říční systém pak vytvořil systém Vltavy.

Jinými slovy, obchvat Budějovic povede po dně jezera. Potřebují Budějovice obchvat dopravně?

Neříkám to rád, ale bez dálnice se dnes neobejdeme. A bez obchvatů. Naprosto typicky je to vidět v Praze, tam se o něm 30 let diskutuje, a kdyby byl hotový, mnoha lidem by usnadnil život. Jiná věc je, že podle jedné poučky jezdí po silnici tolik aut, kolik se jich na ni vejde. Když vytvoříte obchvat, doopravdy tam natáhnete automobilový provoz.

Někteří odpůrci dálnice kritizují kácení, mnoha lidem vadilo, že u Plavu zanikly staré mohyly. Jak se na to díváte?

První, co mě překvapilo, proč nikdo neuvažoval o tunelu pod Budějovicemi. S kácením: kůrovec nadělá škod jako mnoho a mnoho dálnic. To bych viděl jako mnohem větší problém. Co se týče mohyl: jihočeská oblast je mohylami místy až přecpaná. To znamená, že jsou místa, kde to neudělá velkou škodu, pokud se jedná o izolované mohyly. Kdyby se mělo jednat o mohylník jako třeba u Vitína, je to už docela problém. A většina mohyl je dnes takový metr vysoký puchýř, 15 metrů široký a většinou vyloupený.

Netřeba se proto příliš trápit tím, že jezdíme po bývalých pohřebištích?

Bylo jich až příliš. Od 19. století ubývají, ale krajina byla donedávna mohylami posetá.

Spatřujete nějaká rizika, co se týče části D3 od Českých Budějovic k hranicím s Rakouskem?

Dálnice vždycky přiláká velké množství lidí. Viděl bych nebezpečí, že Rakušané najednou zjistí, že je jednodušší vybudovat sklady v Českých Budějovicích než na rakouském území. Vyberou si k tomu tu nejlepší půdu. Spíš bych viděl otázku: dálnice bude a jaký bude další krok, jaká bude další regulace? Pak je věc, která s automobilovým provozem dost souvisí. Auta produkují oxidy dusíku, ty vytvářejí nízký troposférický ozón, který je dost jedovatý, a někdy jsou do vzdálenosti 100 metrů koncentrace oxidu dusíku a ozónu poměrně vysoké. V okamžiku, kdy máte místo, které je špatně větrané, což je třeba vnitřní Praha, a máte vlny veder, kterých bude pravděpodobně víc, tak dálnice může přinášet fotochemický smog. Ale zase, je to otázka bilance: když auto popojíždí městem a zastavuje, rozjíždí se, je to o dost horší.

Řekl jste slovo půda. V čem se jihočeská krajina s dálnicí nejvíc promění?

Pojďme to ještě maloučko odklonit, kvůli jiné úvaze. Když si vezmu vývoj cen nemovitostí v Praze, za dva roky růst o 40 procent; vývoj cen nájmů, který je obrovský, tak mladí, vzdělaní lidé dnes odcházejí do dalších center. Typicky jsou to Liberec a Plzeň, na Moravě Brno a Olomouc. Ta druhotná centra kopírují se zpožděním několika let vývoj hlavního města. Hlavní město se zpožděním kopíruje vývoj v Londýně nebo leckde jinde. České Budějovice mají dnes dálnicí nastartováno k tomu, aby se staly tím sekundárním centrem.

To znamená?

Sekundární centra jsou atraktivní. Ještě pořád zaparkujete, jsou menší, je to lepší. Všimněte si, co se v Praze děje za diskuse s novou vládní čtvrtí v Letňanech. To de facto znamená smrt Starého města. Když odstraníte studenty a úředníky, zbyde kus Disneylandu, závislý na tom, jestli sem budou jezdit turisté, nebo ne. Jižní Čechy měly vždy spádovou oblast na jih: děvečky odcházely za prací častěji do Vídně než do Prahy, Jihočeši jezdí lyžovat do Alp, ne do Krkonoš. České Budějovice se můžou začít stávat přidruženým rakouským městečkem. Už Hluboká je město rakouského typu.

V čem?

Je upravené, bohaté, sportovní, mezinárodní, má dvě golfová hřiště. Nejsem si jistý, jestli je Hluboká jihočeské město.

Když se podíváme na jihočeskou krajinu jako na celek: jak ji dálnice nejvíc promění?

Pro lidi bude snazší bydlet v Českých Budějovicích. Bude snazší tam budovat sklady, továrny, pro Rakušany to bude lacinější bydlení a město bude čelit tlaku na další rozvoj. Dálnice je první krok, a ne moc zajímavý. Je to jako sňatek z rozumu, nezbytnost. Ale to, co přijde s dálnicí v druhé fázi – sklady, investiční pobídky, velké peníze přinášející korupci pražského typu…

...to nezní, že byste viděl mnoho kladů.

Města mají svoji přirozenou velikost. Já jsem moc vděčný, že se Praha rozvíjí, ale má pořád neofi ciálně 1,3 milionu obyvatel. Když to srovnám s Istanbulem, jehož aglomerace má dnes 20 milionů obyvatel a pět milionů automobilů, vidíte, že to město už přerostlo své možnosti. To se ani nebavím o Aténách, půlka Řecka dnes bydlí v Aténách, to znamená požáry, pitná voda, zaměstnanost, epidemie, vlny veder… U Budějovic: asi všichni známe fotografie e Budějovic ve 20. letech: historický střed v malebných lukách. V 60. letech zajímavě se rozvíjející město, pořád rozumné. V 70. letech to exploduje, Budějovice se stávají centrem. To množství lidí musí růst, ale i za cenu, že okolo Českých Budějovic vzniká pás exurbií, kde bydlí bohatší lidé.

Již dříve jste řekl: „Dálnice jsou nudné, málokdy respektují krajinu, jsou to vesměs necitelná technická díla.“ Mluvil jste o hučení, oxidech dusíku. Jak to zlepšit?

Postavit tu dálnici dobře. Existuje řada architektů, kteří jsou schopni udělat krásnou dálnici. Většinou to ale narazí na to, že trasa dálnice se plánuje podle toho, kdo vlastní pozemky a kdo je předem nakoupil z důvodu spekulace.

Vzniká víc a víc vtípků, jak pomalu se v Česku dálnice staví. O čem tato nerychlost nejvíc svědčí?

O té pomalosti se bavíme skoro 20 let. Začíná to tím, jak dlouho trvá otevření nového ložiska: od průzkumu do otevření to v Evropě dřív trvalo šest let, dnes okolo 17 let a směřujeme nad 20 let. Možností blokovat a zpomalovat stavbu je řada. Vidím v tom zadrhávání celého civilizačního evropského mechanismu: jsme méně akceschopní. V České republice skoro 20 let s hrůzou sledujeme, že vlaky z Berlína do Vídně to radši objedou, než aby jely přes Prahu či Budějovice. To je vážné. Základní problémy jako obchvaty Prahy – když se podíváte na mapu Evropy, tak kdo chce dojet do jednoho konce, musí projet Prahou pod muzeem – byly viditelné začátkem 90. let a až do konce 90. let jsme doufali, že se s tím něco stane. A pořád se nic neděje, ceny pozemků rostou, ceny stavebních prací rostou. Je pravda, že umíme stavět o něco lépe, ale moc se to na našich dálnicích neprojevuje.

Lze tento trend zvrátit?

Podle slov jednoho ústavního právníka, mého kamaráda, nám hrozí právní kolaps. Výkladů zákona a vyhlášek je tolik, že je velmi obtížné se v tom vyznat. A když potřebujete rychlou změnu, protože svět se mění rychle, a systém je neúčinný, zastaráte. Pokud jsem v Istanbulu a vidím, že obrovský most nad Bosporem postavili za tři roky, a že za tři roky se u nás nepostaví ani lávka v Tróji, tak veškeré povídání o tom, jak jsme technologicky dobří, prostě skončí na té neschopnosti.

Směřuje to k revoluci?

Určitě to směřuje k marasmu, ke špatné náladě. Kdybych měl začít řešit jihočeskou dálnici systémově, tak cesta spočívá v tom, že zjednodušujete právní systém. A protože se 20 let komplikoval - a nejenom díky Evropské unii, ale zejména díky nám, většinu problémů jsme si udělali sami – čekal bych teď hnutí za zjednodušování života, včetně právního systému. Ale zatím tomu nic nenasvědčuje.

Kde se vůbec narodil a prohloubil váš vztah k jižním Čechám?

Naše rodina pravděpodobně pochází z rozhraní jižních a středních Čech. Dodneška mám rád oblast okolo Blatné, ten širší, chudší, harmonický pás, který není tak vidět jako Šumava. Dlouho tam jezdím, sbírám taky kresby a grafiky Františka Bílka, poslouchám Jihočeskou Suitu od Nováka, mám rád Lomeček u Vodňan a řadu dalších míst...

V knize esejů věnovaných jižním Čechám „V síti paměti uvízl, slunce se ptal“ jste napsal, že jižní Čechy jsou nejvíc filozofické, zatímco Vysočina je nejvíc poetickým krajem. Co jste tím myslel?

Na Vysočině existuje ten bermudský, poetický trojúhelník mezi Petrkovem a Tasovem, mezi Demlem, Nezvalem, Březinou. Tam se na velmi malé ploše dějí naprosto nevysvětlitelné, poetické věci. To je poezie Vysočiny. Kouzlo jižních Čech není ani tak v básnících, ale v tom vážném vztahu k životu. Ten Chelčický, hloubalství, život braný vážně a zároveň i poměrně vesele, radostně. Ta Stehlíkova Země zamyšlená.

Poslední dobou, když slyším slovo „dálnic“, napadá mě hříčka „dál nic“.

Je otázka, kde se vzalo slovo dálnice. Silnice je silná cesta, od doby Karla IV. upravená, normalizovaná, aby se dva těžké povozy mohly vyhnout. A nevím, jestli je to pravda, ale údajně slovo dálnice vymyslel překladatel Alenky v říši divů. Je to ze slavné básně Žvahlav:

Je smažno, lepě švihlí tlové se batoumají v dálnici chrudošiví jsou borolové, na mamné krsy žárnící.

Jestli je to první použití slova dálnice, nevím. Zeptejte se těch chrudošivých borolů.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.03.2019

OČIMA AUTORA

Závidím ti, psala kamarádka, když zjistila, že dělám rozhovor s Václavem Cílkem. Já za ním jel s respektem. A ještě než jsme si začali povídat, téměř jsem se zastyděl, že ho zdržuji. Za těch pár hodin, které z onoho pondělku zbývaly, musel stihnout pracovní schůzku, hlídání vnoučat i pár stránek do nové knihy. Skoro se neusmál. Jen když došla řeč na hudbu, kterou poslouchá, na chvíli jako by roztál. Jinak hluboce soustředěný na každé slovo. Jestli je, milá Ivo, co závidět, tak asi to, že jsem mohl být nablízku někomu, kdo je prorokem moderního věku. Václav Cílek vidí dál. Dál než většina z nás, myslím. O jeho větách dumáte ještě mnoho dní poté, co se vám zahnízdí v mozkovně.

VÁCLAV CÍLEK / 63 LET

Geolog, klimatolog, spisovatel, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. Střední školu studoval v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a přírodovědeckou fakultu – obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v Hornickém ústavu Akademie věd ČR, spolupracoval s Centrem teoretických studií. Byl ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR, ale roku 2012 se rozhodl tento post opustit a vrátit se na místo vědeckého pracovníka, aby se mohl více věnovat výzkumu. Publikoval asi 300 odborných článků, kolem 400 esejů. Spolupracuje též s Českým rozhlasem a s Českou televizí. Byl např. průvodcem televizních pořadů Putování starými cestami, Aleje jako součást naší krajiny, Kameny v české krajině, Řeka v proudu času, nebo seriálu Podzemní Čechy. Žije v Praze a má dvě dcery, mladší z nich Eliška Cílková je česká hudební skladatelka.

KNIŽNÍ TVORBA VÁCLAVA CÍLKA

Václav Cílek je znám především jako publicista a autor knih. Napsal, nebo je spoluautorem zhruba třiceti knižních titulů. Ve své práci se zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací. V jeho knihách však najdeme přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Za knihy Makom: Kniha míst a Krajiny vnitřní a vnější získal v roce 2005 Cenu Toma Stopparda. V červnu 2007 obdržel Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2016 vydal knihu věnovanou jihočeskému regionu – V síti paměti uvízl, slunce se ptal.


Další články z této rubriky:

Chci být komedian boží

Poznali jsme se v době jeho úplných českobudějovických divadelních začátků. Tehdejší soubor kolem ředitele a režiséra Martince byl něč... Více informací

Budějovice si neváží cyklistů

Jedenatřicetiletý Lukáš Bajt založil roku 2013  společně s kamarádem Petrem Klikou spolek CykloBudějovice, který se snaží propagovat v... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: