Osobnosti

V Americe by nás postříleli z vrtulníku

Autor: Václav Koblenc (ČTK), foto: Petr Zikmund a archiv

Ostří hoši ze zásahovky kvůli němu málem zastřelili herce Jiřího Mádla. Dělal kampaně dvěma prezidentským kandidátům, natočil 70 krátkých filmů, dopsal tlustou knihu a za své nadčasové dílo považuje dvanáctimetrový kamenný amfiteátr. „Narodil jsem se 21. června, v nejdelší den v roce, a chci, aby každý můj den byl nejdelší,“ říká filmař Jakub Hussar (33), Budějčák pracující v Praze, po níž jezdí nejradši na koloběžce.


Když jsem tě viděl poprvé, měl jsem pocit, že ten kluk na něčem frčí. Tráva, drogy…

Já tohle poslouchám strašně často. Spousta lidí v reklamní branži si myslí, že frčím na perníku, že jsem smažka. Já jim s oblibou odpovídám, že když jsem byl malý, spadl jsem do kádě s kouzelným lektvarem, jako Obelix. Jsem takhle nafrčený od přírody, a právě proto v takových věcech vůbec nejedu. Kokainistům se na záchodě vysmívám, vyčůrám se vedle nich a jdu dál.

Asi jsi byl divočák už jako dítě.

Byl. Naopak, jestli jsem někdy kouřil trávu, tak jsem se tím spíš zklidňoval. Byl jsem odjakživa hyperaktivní.

Mamka to zvládala?

Babička říkala, že mám tanec svatého Víta. Maminka to zvládala těžko a ještě hůře to zvládaly učitelky, které mi postupně zakázaly přístup do družiny, protože jsem jim tam nosil igelitky s fixama a zaměstnával jsem lidi svými projekty: rozjížděl jsem tam komiksovou manufakturu a dramaticky jsem jim narušoval program.

Komiks tě provází celý život. Kde se ten vztah narodil?

V dětství jsem miloval Čtyřlístek, po otci jsem zdědil stará čísla, všechno jsem to četl desetkrát. Miloval jsem ale i Želvy Ninja, měl jsem rád i kačera Donalda. Od doby, co umím číst a psát, jsem kreslil komiksy s Želvami Ninja. Měl jsem docela opus magnum, snad 40 stran a v osmi letech jsem ho prodal kamarádovi za 38 korun, načež jsem si koupil brambůrky, Coca Colu, Snickers a byl jsem spokojený. Bylo to asi moje nejhorší obchodní rozhodnutí v životě, protože kamarádova maminka ho vyhodila a já už jsem ho nikdy nesehnal zpátky.

Prvotinu jsi prožral.

Vlastní dobrodružství Želv Ninja, nové postavy, nový děj a já jsem to prožral... Jsem nadšený sběratel komiksů, i dnes si je kupuju. Miluju komiksy Jodorowskyho, to je psychomagie, má to spirituální rozměr. Mám rád komiksy Alana Moorea, dospělé, hrdinské eposy.

Jak to dopadlo s Kruanovými dobrodružstvími? Podle toho komiksu se chystal film.

Kruan je kultovní ábíčkový komiks a já jsem byl osloven producentem, abych s ním začal vyvíjet scénář k 24 dílnému seriálu pro Českou televizi. Jenomže ten producent roztočil svůj velký fi lm Poslední z Aporveru, a film za sebou zanechal dluhy, ČT z něho odstoupila, byla z toho velká ostuda. Na tomhle filmu jsem se nijak nepodílel, ale po této anabázi bylo jasné, že producent Kruana nikdy nedokončí, protože ztratil všechny potenciální koproducenty. My jsme dokonce napsali tři díly, mám příběh vymyšlený. Problém je, že autorská práva na díla pana Tomana, autora Kruana, stále zůstávají v rukou tohoto producenta. V tu dobu to mohl být takový Avatar po Česku. Tři roky práce přišly vniveč.

První film jsi natočil ve 13 letech, kdy kluci tak maximálně píšou básničky…

...tak já jsem ho chtěl udělat v deseti, kdy jsem napsal první scénář na akční film, ale neměl jsem kameru. Zvrat přišel v okamžiku, kdy kamarádův tatínek přinesl osmimilimetrovou digitální kameru, která umožňovala zaznamenávat na kazety. Ukradli jsme tatínkovi kameru a začali točit. Bohužel, první film Přísně tajná mise 1: Zbraň, který byl pětatřicetiminutový, se na videokazetě ztratil. A druhý díl, který je de facto celovečerák, točili jsme ho dva roky a má snad 80 minut, zůstává rozkouskován na videokazetách.

Není to divná karma? První komiks nepřežil, první film se ztratil.

Myslím, že je to trošku dobře, protože ty věci opravdu kvalitu nemají, a o to víc na ně vzpomínáme a v našich hlavách jsou hezčí, než ve skutečnosti byly.

Řekl jsi slovo „celovečerák“. Je to pro tebe téma?

Téměř 20 let pracuji na mytologii planety Coraab, kolem které se točí podstatná část mé soukromé tvorby. V tuhle chvíli jsem dopsal román, který se jmenuje 0 Tu, jako rok nula. Je to autobiografický román, paměti staré ženy. Snažil jsem se, aby to byl historický životopis, ale zasazený do sci-fi světa, jakoby starověký Řím ve Star Wars. Budu s tím obcházet velké společnosti, dovedl bych si to představit jako seriál. Je to mohutná látka, která by se dala rozprostřít do několika sérií. A mohl by to být animovaný seriál, protože mi obecně chybí kvalitní animovaný seriál pro dospělé, který se zabývá lyrickou rodinnou freskou, vážnými tématy.

Celovečerní film jako takový tě neláká?

Není to věc, která by byla v příštích letech aktuální. Seriál je v dnešní době i prodejnější formát. Film pořád ještě jede, ale třeba herní byznys kinematografii objemově předběhl a seriály ji dobíhají. Vůbec nechci zavírat vodu nad filmem, je na vrcholu, ale myslím si, že za 50 let to bude artová věc pro fajnšmekry. Kamarád programátor říká, že pro něj je film přežitek, že je roztěkaný a neudrží dvě hodiny pozornost. Proto kouká na seriály. Mám pocit, že i hodinový seriál bude časem pro lidi moc. Je to smutné, věci se zkracují, doba je instantní, zrychluje a všimni si fenoménu, že kdykoli přijde nová internetová televize, tak její pořady mají průměrnou délku osm minut. Třičtvrtěhodinový pořad bude za chvíli neúnosný a teď se bavme o dvouhodinových filmech. Multiplexy jsou už teď taková muzea…

Muzea? Vždyť multikina jsou rok co rok zisková.

Určitě, ale návštěvnost drží nad vodou několik vysoce postavených titulů. Pak máme filmy, na které v České republice přijde 500 lidí, a filmy, na které přijde 5000 lidí celosvětově.

Ještě k začátkům: jak to bylo, když jste točili v Budějovicích film s Jiřím Mádlem a šla po vás policie?

To byl můj film Johny Nemo, adaptace kultovního světového komiksu. Natočili jsme cyber punkovou detektivku jako film na přijímačky. Zajímavý byl i tím, že to byl inkubátor talentů: setkali se v něm dnešní ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, Jirka Mádl, architekt Jindřich Ráftl, který bude navrhovat budovu českého pavilonu na Expo 2020… Film končí masivní přestřelkou. Štáb přijel asi pěti auty na střešní garáž na sídlišti Vltava a teď si představte tu situaci optikou člověka, který neví, o co se jedná: pět vozů, vylezli z nich lidé v oblecích a z kufrů začínali vytahovat samopaly a automatické zbraně, velmi věrné airsoftové repliky MP5 a dalších. Načež několik lidí najednou zavolalo policii a my vidíme, že se blíží kolona policejních aut. Než jsme k nim stihli dojít, abychom jim vysvětlili situaci, tak už se k nám zezadu blíží URNA, jednotka rychlého nasazení se samopaly. Na scénu v tu chvíli vplouvá Jiří Mádl, v obleku telepatického zabijáka, který sestává z tógy a vavřínového věnce. Myslel si, že na scénu přicházejí další komparzisté. Mířili na něj zbraněmi, které vypadaly jako naše, ale byly skutečné, křičeli: „Občanku, občanku!“ a on se mezi nimi promenoval se samopalem a říká: „Já žádnou občanku nemám, já jsem Caesar.“

Točil jsi i tu URNU?

Na filmové záběry jsem si netroufl . Z toho mohl být průšvih jako Brno. Velitel útoku nám pak řekl, že v Americe by nás postříleli z vrtulníku a že vrtulník byl na cestě. Odvolali ho… Dopadlo to dobře, neplatili jsme ani pokutu, film se stihl dotočit než zapadlo slunce, ale šlo možná i o život. Druhá anabáze byla, když jsme točili film Zombie Wrestling: Volume Max. To jsme se mydlili někde u Vrábče v lese, výkřiky, můj osmiletý bratr tam byl rozebírán na vnitřnosti a postříkán umělou krví. V tu chvíli přichází hajný s nabitým škorpionem a říká mi: „Ty mi dáš občanku a ostatní se otočí zády.“ Z dálky se ozývaly nelidské skřeky, myslel si, že se tam vraždí. Už byla na cestě policie. Všechno se vysvětlilo, samopal sklopil hlaveň, ale byly to velmi nepříjemné chvíle. Kdyby pán měl v sobě o tři borovičky víc, mohlo to dopadnout hodně špatně.

Jaký máš umělecký vztah k násilí?

Dřív jsem měl rád bezduchou akci, kdy krev stříká a mozky létají. Teď už v tom hledám metafyzický základ, je to pro mě už jenom efektní prostředek pro gradaci děje, ale žánr hororu a zombie jsem opustil: má hodně úzké mantinely a nejde v něm vymyslet nic nového. I fantasy se mi trošku přejedla, protože jsem přečetl téměř všechno kvalitní, co v tom žánru za posledních 30 let je, a všude jsou elfové, trpaslíci, kouzelníci. Vážím si science fiction, kterou lze vyprávět velmi vážně. I moje knížka je lyrické drama, nenajdete tam pompézní přestřelky a výbuchy. Byl jsem dost zklamaný i z nových Star Wars: je to popcornová jízda na horské dráze, ale charaktery si nedojdou ani na záchod, natož aby řešily závažnější problémy.

Když jsi po filmové škole v Písku odešel do Prahy, vzpomínám si, jak jsi mi volal, že točíte reklamu pro Národní muzeum. Vnímáš, kdy přišel zlom od nadšence k úspěšnému filmaři?

Hodně to nakopl můj absolventský film Skeletoni. Jakkoli je rozporuplný – já mu s oblibou říkám sci-fi Kameňák, má rozvleklý scénář – byl velký, ambiciozní, hrály tam desítky předních českých herců, stál přes milion korun, získali jsme na něj grant od Fondu kinematografie, což je na studentský film relativně nebývalé. Tenhle film mi otevřel dveře do reklamního světa, kdy první reklama, právě pro Národní muzeum, byla díky Skeletonům. A tahle moje první reklama byla zároveň životní. Byla jediná, která se točila na filmovou kameru, na pětatřicítku, což je dnes velmi vzácné. Stala se festivalově nejúspěšnější českou reklamou všech dob: vyhrála ten rok téměř všechno, co šlo. Byl to fakt zářez. Pikantní je, že po tomhle zářném úspěchu jsem rok netočil, protože si všichni mysleli, že budu drahý. Dělal jsem kameramana na kongresech psychiatrů, rozhovory s pohlaváry, nižší práce, protože lidé měli pocit, že je třeba mě nechat trochu vyhladovět, abych snížil ceny.

Snížil jsi je?

Já jsem je zvýšil, protože honorář za tuhle reklamu byl 4000 korun

Teď máš za sebou asi desítky filmů, dělal jsi různé věci pro ČT:D. Hlavní příjmy máš pořád z reklam?

Teď se to trošku láme. Prvních několik let jsem režíroval, od roku 2011 jsem je začal i produkovat, protože od začátku jsem si svoje filmy i střihal, zvučil a dělal postprodukci. Skupina Trinity Pictures, do té doby známá jako nezávislá, se přeměnila v profesionální reklamní produkci. Nicméně reklamní branže prochází poslední roky dramatickou proměnou. První zářez byla finanční krize, která srazila ceny. Když jsem nastupoval do byznysu, už byly ceny výrazně nižší, než jak nám Filip Renč na škole řekl, že průměrná česká reklama stojí čtyři miliony. Když jsem šel do branže, průměrná česká reklama stála půl milionu. A ceny jdou dál níž: nastoupily sociální sítě a dnes reklamní spot točí kdejaký člověk z agentury na svůj iPhone. Ceny jsou tak nízko, že branži video produkce pomalu opouštím, a to je důvod, proč jsem v posledních dnech založil reklamní agenturu. Pro mě je zajímavá radost z tvorby, a jestli stojím za kamerou, nebo vymýšlím kampaň, může být podobně vzrušující. Máme první dva klienty, Pilsner Urquell a Lego. Zahrnuje to i technologické řešení i výrobu, máme kybernetika, jsme schopni věci fyzicky vyrábět, a to je pro mě nová disciplína. Budeme inovativní.

Příklad?

Reklamní poutač pro Plzeň, který stojí před hospodou a bude mít kybernetická střeva. Bude mít technologii na rozpoznání obličeje: pozná, když se na něj někdo dívá, a podle toho se chová. Není to pasivní panák, ale věc, která ožívá podle toho, jak jí kdo věnuje pozornost.

Polo robot.

V mém dětství byly tyhle věci science fiction. Ty věci jsou dnes ale dostupné, montují si je osmnáctiletí kluci v pokojíčcích.

Kampaně pro tebe ale nové nejsou. První byla pro neúspěšného prezidentského kandidáta Vladimíra Franze v roce 2013. V čem to pro tebe byl největší náraz?

Vzniklo to v červenci 2012, na popud toho, že favority jsou Miloš Zeman a Jan Fischer. Já jsem si říkal: tyhle recykláty jsou naší nadějí do budoucna? Chtěl jsem, aby kandidát byl vzdělaný, měl přesah mimo svůj obor a byl reprezentativní. Napadl mě Vladimír Franz. Dělal mi soundtrack k absolventskému filmu a já rád lidi šokuji. Ne za každou cenu, ale abych v nich vzbudil myšlenkový pochod, že něco může být jinak. Proto mi přišlo správné přijít s touto figurou jako s prezidentem. Byla to vážně míněná věc, která měla posunout mantinely toho, co je možné. I v dnešní době je v některých profesích tetování přítěž, diskriminace. Proč? Pak bude přítěž i křivé zuby, jizva na tváři?

A co byl ten náraz?

Největší překvapení bylo, že to spousta lidí vzala vážně. Že jsem zapnul BBC, bavili se o naší prezidentské kampani a řešili tetování versus pracovní trh. Jediný náraz, co přišel, a to byla diplomatická chyba našeho kandidáta, že v určitou chvíli upřednostnil svoje ego nad společným blahem a navrhl, koho by volil za prezidenta v druhém kole, a tím naštval spoustu lidí. Řekl to, aby si ulevil.

Říkal jsi mi, že jste zažívali velké tlaky.

Opravdu nám každý den volali různí lidé ze štábu Karla Schwarzenberga, abychom to složili, že jim kazíme čísla, a my říkáme: Vy je kazíte nám – před Vánoci měl Karel Schwarzenberg čtyři procenta a my 11. Mrzelo mě, že náš kandidát upřednostnil sebe, protože všichni v jeho týmu to dělali právě proto, aby se tam Miloš Zeman nedostal, a on ho pak nepřímo veřejně podpořil, když řekl, že nebude volit Karla Schwarzenberga. Já jsem pak tři dny v kuse telefonoval a poslouchal, jaký jsem … „pět hvězdiček“. Velký pocit bezmoci a velká frustrace.

Loni jsi nejdřív dostal nabídku na kampaň od Michala Horáčka, po třech měsících jsi skončil. Proč?

Nebyli jsme slučitelní. Má svůj svérázný pohled na svět, chtěl všechno řídit sám a najednou přišel kreativec, který přinášel nápady, a to nesnesl. Měl jsem tendence školit, ale pro dobro věci: když má někdo stisk o tlaku houbičky na nádobí, tak to řeknu, ale tyhle věci se nesetkávaly s kladnou odezvou. Potřeboval spíš servis, ne oponenta.

Neodmítl jsi ale kampaň pro dalšího prezidentského kandidáta Pavla Fischera, se kterým tě dnes pojí i přátelství. To je u kampaní asi vzácné, ne?

Velmi, a v politice rarita. Čekal jsem, že s popcornem na kanapi budu sledovat prezidentskou volbu, a najednou se osm týdnů před volbou ozval jakýsi Fischer, kterého jsem ani neznal. Váhal jsem, ale při výjezdu na první prezidentskou debatu jsem zjistil, že mám čest s někým, kdo v nabídce těch kandidátů září. Do kampaně jsem se velmi ponořil, velmi jsem Pavlovi věřil a stále věřím. Kloubí v sobě několik vzácných vlastností, které nejsou pro politiku typické: je maximálně férový, nikdy vás nepodrazí. Je dobře vychovaný, má úžasnou rodinu, říkám jim čeští Kennedyové.

Četl jsem, že jsi s ním našel shodu v 80 procentech.

Je konzervativní katolík, já jsem ateistický liberál. Nemůžeme být odlišnější, ale možná proto ve mně nachází vzpruhu a já v něm jistotu, která na Hrad patří.

Prožil sis po druhém kole prezidentských voleb frustraci?

Asi jako všichni, kdo nechtěli prezidenta Miloše Zemana. Ale tušil jsem to.

Když tě tak poslouchám: nakolik tě změnila rodina? Cítíš v dětech svoje geny i tanec Víta?

Absolutně. Jen tanci svatého Víta se dnes říká Aspergerův syndrom, takže můj syn je regulérní aspík, který uměl ve čtyřech letech číst všechna písmena, v pěti psát. Já kreslil ve čtyřech letech pokusy o Bobíka a Fifinku, on kreslil ve čtyřech letech komiksy o vráně, vyrábí si masky, má vlastní názvosloví.

Jak se jmenuje?

Oskar. Za celoživotní dílo. Řekl jsem si, že když už Oscara nemám a asi nikdy mít nebudu, tak si jednoho nadělím sám.

Taky ses odstěhoval za Prahu…

...k Okoři, na venkov, Zákolany, 500 obyvatel.

Jak ti to mění život? Postřehl jsem, že občas něco kutíš.

Občas ne, skoro každý den. Je to moje nová obsese. Všichni mi vždycky říkali, že jsem lempl, jsem levák, tak že jsem levý. Ale přebagrovávali jsme pozemek kvůli rekonstrukci a objevili jsme tam strašně kamenů – žijeme de facto na skále. Bylo mi líto ty kameny vyhazovat. Už tři roky dělám kameničinu, mám za sebou dvanáctimetrový amfiteátr, velké schodiště, obří květináč a už dělám i výklenky. Do mé poslední realizace spadlo osm tun betonu, které si míchám sám na zahradě v míchačce. Přes den pracuju hlavou, po nocích si rozsvítím pracovní světlo, pustím si vážnou hudbu a u toho kamením.

Kdy spíš?

K ránu. Kameny jsou pro mě neskutečná terapie. Jediný okamžik, kdy hlava odpočívá. Ty kameny jsou de facto 3D puzzle. A baví mě, že jsou moje dílo, které mě přežije jako jediné. Všechno ostatní odvane čas: kdo bude číst nějakou knížku za sto let? Ale amfiteátr – železobetonové jádro a metrákové kameny – vydrží stovky let. Venkov mě uklidnil a vidím, jak je město zvěřinec: tělo ani hlava neodpočívá, město samo o sobě je stresor. Jsem tady (v Praze) hrozně rád, protože mám rád vzruch, ale pak je dobré to vykompenzovat klidem. A venkov je klid.

Jak se dnes s odstupem díváš na Budějovice?

Po odchodu do Prahy jsem Budějovicím trošku potměšile přezdíval Hobitín. Ale poslední roky jsem to přehodnotil, protože mi došlo, že Hobitín je celá Česká republika - když jsem v Praze zažil ty státotvorné, velké věci a deziluzi z toho, jak jsou ve skutečnosti obyčejné, jak je prezident špatně bezpečnostně zabezpečený a jak je to malý rybníček.

Jaký vztah k Budějovicím máš?

Strašně rád vzpomínám na 24 let strávených v Budějovicích. Jezdím tam rád, ale je to pro mě nostalgie. Jsem překvapen, jak jde město dopředu, ale já se tam jdu dojmout minulostí. Vím, že se do Budějovic nevrátím. Mám spíš problém, že je mi už trošku malá i ta Praha. První, co jsem udělal, že jsem Prahu obešel pěšky kolem dokola, abych ji poznal. Je to 150 kilometrů, s kamarádem jsme to ušli za čtyři dny, a to ji člověk opravdu pozná. Najednou vidíš rectum toho města. Pak jsem ji projel na koloběžce, křížem krážem, mám asi 80 svých oblíbených vyhlídek. Prahu znám víc než leckterý Pražák, který, když je ze Žižkova, tak bloudí na Letné. Někteří lidé neví, že metro projíždí Nuselským mostem. A cítím, že už i Praha je pro mě trošku okoukaná.

Bude ti vůbec stačit tahle planeta?

To je otázka

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.12.2018

JAKUB HUSSAR (33)

Narodil se 21. června 1985 v Českých Budějovicích. Ve třinácti letech natočil svůj první krátký film, od té doby jich vytvořil již přes sedmdesát. Natáčí reklamy, vedl například i prezidentskou volební kampaň umělci Vladimíru Franzovi. Je autorem počítačové karetní hry Coraabia, kterou hrálo již sto tisíc lidí. Po čtyřech letech nyní dokončuje knihu 0 Tu , má 750 stran, jde o historický životopis ze sci-fi světa. Je ženatý, s manželkou Terezou mají syna Oskara a dceru Beatu, žijí u Okoře.


Další články z této rubriky:

Chci být komedian boží

Poznali jsme se v době jeho úplných českobudějovických divadelních začátků. Tehdejší soubor kolem ředitele a režiséra Martince byl něč... Více informací

Budějovice si neváží cyklistů

Jedenatřicetiletý Lukáš Bajt založil roku 2013  společně s kamarádem Petrem Klikou spolek CykloBudějovice, který se snaží propagovat v... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: