Většina lidí ho zná jako kuchaře, učitele a propagátora koření bez soli. Ale pro stovky dětí a jejich rodičů je především Robotem. Petr Stupka (62) vedl pod touto přezdívkou dlouhá léta nejstarší tábornický oddíl na jihu Čech - budějovické Čtveráky. Dodnes s oddílem jezdí každé prázdniny na tábory v romantickém zákoutí Novohradských hor, kde Čtverákům vaří vybrané lahůdky. Letos ho čeká 46. tábor.

Co magického přidáváš do svíčkové, po níž se můžou Čtveráci, když jim ji vaříš na táboře, utlouct?

Jestli je na ní něco magického, tak místo, kde se vaří. Polní kuchyně, v kamnech se topí bukovými větvemi, které se nosí z okolních lesů, a to je magické. Mám to vyzkoušené, třeba lívance z kamen mají úplně jiné grády než ty doma, i když suroviny jsou stejné. Myslím si, že člověk obohatí jídlo radostí i láskou, když vaří někomu, na koho se těší. Já tam moc rád vařím: poprvé jsem na táboře vařil v roce 1973 a od té doby vařím skoro na každém.

Co tě na tom baví?

Vařit pro těch 30, 40 krků je docela práce, ale baví mě, že jsem v tu chvíli stejně jako ty děti svobodný, radostný. Teče tam voda ze skály, vaříš z vody ze studánky, můžeš chodit bos, v kuchyni roste trochu tráva, přilétne brouk, motýl, to je nádherné.

Na táboře Čtveráků v Novohradských horách si taky užíváš indiánskou saunu. Co díky ní prožíváš?

Indiánská sauna je opravdu import od indiánů. Kulatá potní chýše, uprostřed díra, do ní se vkládají rozžhavené kameny a na ně se nalévá trošku vody. V páře indiáni buď jenom sedí a rokují, nebo dělají obřady. My jsme se po revoluci setkali s jedním šamanem, který nám ten rituál předal. Děláme dvě, tři kola, kdy sedíme s dětmi, nejdřív očisťuješ tělo, potom svoji mysl, nakonec duši.

Jaký zážitek to je?

Kolikrát si to užiju na tři party, a pak jsem opravdu prohřátý až do morku kosti. Po sauně máš vyjít ven, ale nezvedat se na nohy. Jít po čtyřech, jako malé dítě, že ses znovu narodil, a pak si lehnout břichem do trávy a zůstat ležet, aby ti na záda svítily hvězdy nebo padala rosa. Velmi často se mi stane, že se změní realita, někdy mi rostly ruce do trávy, do krajiny. Zažil jsem třeba, že mě během chvilky někdo vypnul jak televizní obrazovku. To mi říkal doktor, který dělá i holotropní dýchání: „Za tohle dávají jiní těžký prachy, aby se k tomu dobrali, že zmizí ze světa“.

K přezdívce Robot jsi kdysi přišel díky táborovému karnevalu. Jak to přesně bylo?

Na táboře byl karneval, a protože jsme byli skautský tábor, tak se z různých lidí stávali indiáni, lesní mužíci, někteří byli oblečeni celí v kapradí… A zatímco si všichni šili nebo splétali celý půlden kostýmy, já netušil, za jakou masku půjdu. Až když jsem někde u kuchyně uviděl krabici, myslím, že byla od ztuženého tuku, dostal jsem nápad. Tenkrát byl v televizi populární robot Emil, tak jsem si do krabice udělal díru, dvě dírky na oči a pusu, nahoru jsem zabodl dvě dřívka jako anténku a nasadil si ji na hlavu. Vzal jsem si modrou teplákovou soupravu na zip a chodil jsem jako robot, který divně mluvil, a když řekli třeba číslo sedm, začal jsem skákat, tůtat a hrát jako rádio. Nakonec jsem dostal cenu za nejoriginálnější masku na táboře a všichni lesní mužíci záviděli. Od té doby jsem Robot.

Jsi zakládající člen Čtveráků. Jaká byla jejich první éra, dokud mohli být skauti?

Úžasná. V roce 1968 se obnovil skauting a měl obrovskou energii díky tomu, že byl tak dlouho zakázaný. Smutné bylo, že už v roce 1969 to byla labutí píseň – po druhém táboře jsme se hned rozhodovali, jestli jako oddíl budeme dál. Nastala doba, kdy byla PO SSM (Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže – pozn. red.) a všechny oddíly se staly její součástí.

Bylo to těžké rozhodování?

Pár členů oddílu bylo zásadně proti, razantně. Třeba Turban - Zdislav Pešat, posléze kněz. Ten řekl: „Ne, já do pionýra nepůjdu“. Ale další naopak říkali, že tam půjdeme. I sám tehdejší náčelník Junáka napsal rozsáhlý dopis do všech junáckých středisek: „Zůstaňte dál věrní oddílům, na barvě šátku nezáleží.“ To pro nás bylo nejdůležitější.

Jaká vlastně byla ta první pionýrská léta?

Byli jsme skauti, i když jsme byli pionýři.

Proto pokřik POJ, který znamenal „Před obnovením junáka“?

To bylo heslo. Oficiálně znamenalo Práce, oddíl, jednota, to byla zástěrka. Jinak se ale psalo k datům. Když jsme jeli vlakem, psali jsme ho na orosené sklo a věděli svoje. Nepodváděli jsme, že bychom k nástupu k vlajce nenosili pionýrské šátky. Až když byli kluci starší, měli hnědé skautské šátky, turbánky, schované lilie. Ale v 70. letech to bylo fakt na tvrdku, rodiče některých členů přes své děti oddíl kontrolovali. Když nás jednou někde chňapli a vyslýchali dvakrát po sobě, my starší kluci jsme zjistili, že vědí věci, které by asi vědět neměli. Oddíl to semklo a chtěli jsme dokázat, že i když jsme skauti, jsme dobří. A byli jsme dobří. Na začátku 80. let začínalo pionýrské klání na Trocnově, tam jsme prokázali, že patříme k nejlepším oddílům, jak znalostmi, tak dovednostmi. A to jsme nebyli nikdy žádný výběrový klub, který by slabší vyhazoval.

To, že oddílem prošli houslista Pavel Šporcl, senátor Jiří Šesták, protidrogový expert Tomáš Brejcha, je tedy jenom výsledek toho, že existujete tak dlouho?

Ano. Vím o oddílech, které šly po výsledcích a slabší jedince vyřazovaly, někteří z nich k nám přišli. My jsme tuhle selekci nikdy nedělali. Převládalo kamarádství. Byly problémy s puberťáky, nebo že někteří mrňousové si ani neumí obout boty, protože jsou tak přerozmazlení. Ale vždycky se najde cesta, aby ten člověk mohl v kolektivu být. Děti se tam stávají samy sebou, bez rodičovského dohledu, bez školského kolektivu, který má taky svoje deformace. Nejvíc je to cítit na táborech, začne to po týdnu. Svlečou ze sebe všechny vazby, i to město, a jak žijí v přírodě, začnou si hopsat, bláznit. Sleduji z kuchyně, jak blbnou, a říkám: To je ono, už jsou svobodné a šťastné. A to je strašně důležité. Není důležité, jestli se naučily líp nebo hůř rozdělávat oheň. Jedno z největších vyznamenání, jaká jsem dostal, bylo, když mi Clown (Tomáš Brejcha – pozn. red.) řekl, že jsem mu nahradil tátu a že díky mně je na správné straně.

Byla 70. léta těžká?

Pořád nám něco vyčítali: že máme malý pionýrský znak, že v oddíle vládne špatný duch, že není správný soudružský a takové hemzy. Schovávali jsme kroniky, totem a indiánské prvky, to se soudruhům nelíbilo. Díky tomu držel oddíl tajnosnubně při sobě a bylo to výborné. Osmdesátá léta, to už nás pak tolik nefilcovali.

Přišla obleva?

Osmdesátá léta byla báječná v tom, že s perestrojkou se i setsakramentsky umírnily manýry soudruhů. Dělal jsem několik let velká setkání mládeže v Trocnově, kde bylo 450 dětí, pionýrů, dalších 100 dospělých, milicionáři tam vařili ve velkém. Na první akci byli vyštafírovaní pionýři v červených šátcích, přijela delegace sedmi aut, soudruzi vyšli na louku a pozdravili pionýry, nejmladší generaci budující socialismus. Čtyři roky nato, ještě za totality, tam běhalo zase 450 dětí, měly na krku bílé šátky – symbol mezinárodní dětské organizace – na louku přišli čtyři soudruzi, zděšení koukali, co se děje, a zmizeli. Takový byl posun.

Jednou z klíčových věcí je pro oddíl místo, kam jezdí na tábor. Dlouhá léta to byl Čtverland na řece Švarcavě poblíž Líčova, dnes Mášovna na Novohradsku. V čem je jejich kouzlo?

Čtverland byla a pořád zůstává čtveráckou zemí zaslíbenou, tam jsme jeli na první tábory. Po čtvrtém táboře, což byl Tábor Velké vody, jsme kuchyni obili prkny, podsadami a udělali boudu Srubárna. Tím vznikl základ, že se tam dalo jezdit na víkend, a začali jsme budovat. Sbírali jsme sběr, nosili uhlí do kulturního domu, za to jsme měli stovku měsíčně. Z těchto peněz jsme budovali boudy, všechno. Dag, jeden z oddílových dědečků, dělal ve škodovce, rozebíral tam bedny, my je dvakrát do roka naložili na vejtřasku, odvezli na Líčov, rozebírali na prkýnka, trámky a z nich jsme stavěli boudy. Použili jsme i bedýnky od ovoce. Jako Foglar. Jezdili jsme tam až do roku 1991. S revolucí jsme o Čtverland přišli.

Kvůli restitucím?

Kvůli tomu, že jsme se vrátili ke skautům. To je nejsmutnější část historie našeho oddílu. Cítili jsme se celých 20 let být skauty, koncem 80. let jsme už běžně nosili zelené košile, hnědé šátky, turbánky. Když byla sametovka a bylo jasné, že se obnoví skaut, prosadili jsme v okresní radě pionýra, že majetek, který používají děti – základny, stany, lodě – přejde s nimi do organizace, do které půjdou. Tak dostalo třetí skautské středisko Walden celý Čtverland. Začali jsme skautovat. Měli jsme své oddílové zkoušky, své mistrovství, ale najednou přišli někteří skautští činovníci, že takhle to dělat nemůžeme. Že se nemůžeme jmenovat Čtveráci, když jsme čtvrtý oddíl; že nemůžeme mít oddílový znak na rukávě, že tam musíme mít čtyřku. Krok za krokem nám vyčítali různé věci. Tak jako nám pionýři říkali, že máme malý znak, tak přišli na tábor skauti, vynadali hlídce, že je pozdravila Dobrý den: „My se přece zdravíme Nazdar!“ Mezi členy to bublalo, až se oddíl po roce v junáku rozhodl, že nebudeme dál skauti, že chceme být svobodní. Na střediskové radě nám potom činovníci řekli, že Čtverland zůstane skautský, že na něj nemáme právní nárok. O morálce taktně pomlčeli. Ten náš zaslíbený Čtverland skauti v současné době skoro nepoužívají, jenom chátrá, nežije. Při výročí jsme se mohli podívat do srubů: jeden z nich byl čerstvě shořený, propadají se střechy, je v žalostném stavu. Ale díky tomu, že jsme přišli o Čtverland, jsme získali další zemi zaslíbenou, a to je Mášovna.

Jako oddíl máte několik originálních her. Třeba taková tyčovina…

Je to svébytný druh kopané. Fotbal se na táborech hrával zběsile po celé večerní osobní volno. Během jedné zimní výpravy mě napadlo hrát ho jen na tyče, zabodnuté do hromádky sněhu. Na louce jsou jen dva pevně zatlučené kůly, gól je, když míčem zasáhneš tyč soupeře. Děti víří kolem tyčí. Pak kabaretka, to je alternativa frisbee: na konci 80. let jsme skoro všichni nosili černé barety, já míval baret s koženým lemem, dost těžký, a ten krásně létal. Hrálo se buď tak, že někam dohodíme, na tyč nebo na hromadu batohů. Ještě máme třeba hru Vlak v 05: dvě společnosti staví železnici a která postaví větší kus, může ji provozovat – naši Čtveráci staví dráhu z naštípaných polínek dřeva do kuchyně. Je to hra, při které děti udělají vždy hromadu dříví, protože se skládá jedno polínko vedle druhého jako koleje. Oblíbená hra, kdy řežou pilami jak o život.

V čem jsou dnešní Čtveráci proti těm zakládajícím nejvíc jiní?

Dříve nebylo tolik dalších alternativ, co by mohl člověk dělat ve volném čase.Dnes je daleko víc zájmů. Není to jenom případ Čtveráků: díky tomu, že jsem dělal deset let náčelníka tábornické unie, vím to i od ostatních klubů. Jinak, v principu, mezi dětmi tehdy a dnes velký rozdíl není: dáš jim někdy až slabomyslnou motivaci a jsou schopny se poloudusit, když běží takzvaný apačský běh, mají v ústech vodu a musí oběhnout určité území, aniž vodu vyplivnou.

Na který čtverácký tábor nikdy nezapomeneš?

Na tábor v roce 1973, kdy jsem prvně vařil. Vedli jsme ho s Míšou a Šestkou, prvně sami, starší páprdové nám do toho moc nekecali. To bylo úžasné. Hráli jsme hru Robinsoni vesmíru, to bylo na Nažidlech. Potom byl pro mě úžasný první tábor na Mášovně, najednou jiné prostředí: tam dva kiláky není žádná civilizace, pod vrcholem kopce na louce, kde je poměrně zima, vařili jsme v polní kuchyni, kterou jsme vybudovali v křovinách. Byla to super divočina.

Kolikrát ses na táborech zamiloval?

Asi vůbec. Nejdřív jsme jezdili 30 let jenom kluci, vařil jsem, ještě býval hlavní vedoucí… Ne že bych nekoukal po holkách, ale na chlapeckém táboře holky prostě nebyly. Ve vedlejším táboře ano, ale moc jsme to neřešili. Tu a tam něco zajiskřilo, větší táborová láska to ale nebyla.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06. 2018