Osobnosti

Válka je svinstvo bez vítězů

Autor: Radomír Dohnal, foto: Petr Zikmund

Žádná válka není akčním filmem, který se odehrává kdesi v dálavách. Při každé umírají lidé, na frontách i v týlu. „Dnes už nám to tak nepřijde, žijeme si v blahobytu a bohužel na to zapomínáme,“ popisuje garant výstavy První světová válka - léta zkázy a bolesti Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, PhDr. Jiří Petráš svůj motiv k vytvoření mimořádné dobové expozice.


Když jste výstavu První světová válka, léta zkázy a bolesti připravoval, měl jste jasnou představu o tom, co chcete návštěvníkům sdělit?

Filozofie výstavy zpravidla nevzniká okamžitě. Můžu ale říci, že v tomto případě jsem měl jasno téměř hned. Totiž že výstava nemůže být o kráse zbraní, ale bude o utrpení, které zbraně rozsévají. A to nejenom na frontách, ale i v zázemí. Stará francouzská moudrost říká: „Válka je jedinou zábavou králů, ke které si zvou lid.“ Doufám, že se mi tuhle základní myšlenku podařilo sdělit.

My jako návštěvníci vidíme hotové dílo, expozici dotaženou k dokonalosti. Co ale nevidíme?

Celý projekt se připravoval několik let a člověk zde zúročil dosavadní zkušenosti a vědomosti. Každá výstava je kolektivní dílo a pro její úspěch je důležité, aby se sešlo několik faktorů dohromady. Když se ale sejde dobré vedení muzea, které vám dává prostor, když máte skvělé kolegy, na které se můžete stoprocentně spolehnout, když vám vycházejí vstříc kolegové z jiných muzeí, když spolupracujete s výbornými architekty a s firmou, která výstavu realizuje, to byste musel být blb nebo ničema, abyste to zkazil.

Ohromilo mne to číslo spolupracujících muzeálních institucí. Třicet? To skutečně není málo.

Žádná takto rozsáhlá výstava se nedá stavět na sbírkách jedné instituce. Musíte mít pojem o tom, co chcete vystavit a co vám může to které muzeum či jiná instituce nabídnout. A pak musíte doufat, že vám to skutečně půjčí. Nebo že předmět, o který usilujete, se skutečně dá vystavit. Z toho pak skládáte mozaiku a snažíte se, aby z toho vyšel takový celek, jaký si přejete.

Pojí se s nějakým exponátem od soukromého sběratele nějaký zajímavý příběh, který vás nějak zasáhl či více oslovil?

Jestli jste si všiml, v kráteru, v místnosti, kde je zákop, a v následné malé místnůstce připomínající polní nemocnici, je zdánlivě obyčejný – pár těžkých bot. Přinesla nám je jedna paní od Veselí nad Lužnicí, že s nimi přišel její dědeček z první války domů. My jsme si do té doby lámali hlavu, co na tato místa dáme. Paní přišla v pravý čas a s oněmi botami přišel i příběh člověka a jeho osud, autentičnost.

Je nějaká cílová skupina, na kterou výstava převážně cílí?

Hodilo by se říci, že na mladé lidi, ale je to složitější. Žijeme v blahobytu a zvykli jsme si dívat se na válku jako na nějaké akční dobrodružství, které se odehrává kdesi daleko. Sám vím z přednášek pro školy, že o této době už dneska téměř nikdo nic neví. A tehdy to nebylo jiné. Vezměte si, že poslední válečný konflikt před rokem 1914 byl v našem prostoru v roce 1866! Co tehdy věděly celé generace o válce? Nic. Dnes, stejně jako tenkrát, začíná kolektivní paměť chybět a selhávat. Nejlepší by tedy asi bylo, kdyby o tom začala přemýšlet především generace současných školáků a studentů. Aby si kladli otázky a naučili se na ně hledat odpovědi. Aby začali přemýšlet a používat mozek. Protože každý režim a systém, bez ohledu na to, k jakým myšlenkám a hodnotám se hlásí, si přeje jen stádo bez myšlenek. Tomu se totiž vládne nejlépe. Jak vidíte, výstavou o historii se vlastně dostáváme k aktuálním otázkám dneška. Bylo by dobré, kdyby lidé přemýšleli o tom, jest-li je to, co na ně chrlí sdělovací prostředky, pravda, nebo propaganda. Pokud se totiž lidé budou chovat jako stádo, nebude problém je poslat do jakékoliv válečné vřavy. Když se lidé budou chovat jako občané, může to být jinak. Snad.

Zobrazení násilí a bolesti má význam, nutí lidi přemýšlet

Přijde vám některá část výstavy takříkajíc „na hraně“, třeba kvůli příliš názorné drastičnosti?

Výstava tvoří jeden celek. A ony drastické fotografie v prostoru polní nemocnice, jakož i chirurgické nástroje pro práci v polních i týlových nemocnicích, jsou zcela na svém místě. Válka není čajový dýchánek a lidé musí vědět, co zbraně, na které se jinak hezky dívá, dokážou! Co je, ksakru, válka?! To jsou roztrhaná těla, lidé ranění na těle i duši, rozvrácené rodiny, zpřetrhané rodinné a přátelské vazby, bída, hlad, strach.

Zaujal mne vystavený historický plakát o „pobíjení branného štítu“. Co to bylo za akci?

Každá „sranda“ něco stojí, válka zvláště a světová tuplem. A státní pokladna byla brzy prázdná. Takže peníze se musely brát (téměř) každému a všude. Proto ta slavná pobíjení branných štítů, prodej různých patriotik, úpisů, válečných půjček. To, že se neukazuje odvrácená tvář války a vše se líčí v hezkých barvách, není nic nového pod sluncem. Státní propaganda masírovala občany, a ti pak přispívali na válečné úsilí, invalidy, vdovy, sirotky.

Průchozí zákop s kulometem je jistě expresivní. Nemyslíte si však, že taková dominanta zabije prostor vytvářením emotivního náboje, ale přitom už vlastně nenese žádnou další informaci? Protože dokud sami nejsme promrzlí, vyhládlí, strachující se o život při každém zahřmění kanonády, je to jen kulisa…

To berte jako symbol něčeho. Zákop musíte chápat v kontextu výstavy. To je o válečné mizérii a o přemýšlení o ní. Myslím, že stačí, aby člověk dostal podnět, vizuální, emotivní. Přece na sebe hned nemusím nechat střílet jenom proto, abych poznal, co to je strach, nemusím prožít nálet, abych z toho měl doživotní trauma! Myslím, že by měl stačit podnět, aby člověk o těchto věcech přemýšlel.

Kompozice výstavy je originální v mapování dopadů válečného vývoje na civilní obyvatelstvo. Proč jste si zvolili právě tuto cestu, smím-li se ptát?

Protože zapomínáme. Zatímco druhá světová válka byla v týle o strachu, ta první byla o hladu. Zhroutilo se hospodářství a následně i zásobování trhu. Nastalo období náhražek, při kterém se produkovaly sušené potraviny, místo textilu papír, místo másla margaríny. Rozjel se přídělový systém s potravinovými lístky, za které jste vlastně nic nedostali. Byla to doba, kdy práci vyčleněnou do té doby výhradně pro muže kvůli fyzické náročnosti musely najednou zastávat ženy a děti. Není pak div, že hladové bouře a stávky vedly hlavně ženy; že válka přešla ve světovou pandemii španělské chřipky. A přišly převraty, v Rusku zvítězila bolševická revoluce a její myšlenky se začaly šířit Evropou.

Jaký postoj zaujala výstava k tomu, že čeští vojáci na sebe místy pálili z opačných stran fronty?

Žádný. Smrt je pro všechny stejná.

Do švestek doma? Z prvních budějovických odvedenců přežila hrstka

České Budějovice byly historicky městem se silným německým zastoupením. Jak moc loajální byly rakousko-uherskému císařskému dvoru?

V té době byl počet obyvatel ve prospěch Čechů. V německých rukou byla ale moc politická. Obecně to však shrnout nelze, vždycky záviselo na konkrétním člověku. A jedna věc je, jak reagují elity, a jiná, jak reagují obyčejní lidé, kteří jdou na frontu.

Prvotní dojem byl přeci takový, že se zaharaší zbraněmi na Balkáně, a do švestek jsou všichni doma…

Ano, protože lidi nevěděli, do čeho jdou! Švestky dozrály poprvé, podruhé… a z fronty se vraceli místo vítězů zlomení lidé, zranění na těle i duši. Nebo přímo ve futrálech. Víte, obyčejného člověka se zpravidla nikdo neptá, jestli chce válčit, nebo ne. Ten prostě musí. A pak už jde jenom o to, aby přežil. Umírali vám bratři, otcové, manželé, synové. A navíc hlad. To přece není nic, co ve vás vyvolává válečné nadšení! Proto ta prohlubující se deprese, nenávist, zloba vůči Rakousku, mocným, bohatým…

Na počátku světové války měly „budějcké“ pluky (91. a 29.) kolem 2500 mužů. Kolik se jich vlastně vrátilo domů?

Těch, kteří narukovali v roce 1914, asi moc nebylo. Pluky samozřejmě byly doplňovány ve válečných podmínkách jinak než v míru. A je omyl myslet si, že většina z příslušníků 91. pluku mluvila česky. Vždyť region, ze kterého do pluku doplňovali, byl šumavský příhraniční region.

Jaký postoj zaujímají k výstavě návštěvníci z jiných států? Ano, konkrétně by mě zajímal názor Rakušanů či Němců…

Nikterak systematicky to nesleduji. Ale mohu říci i ze své vlastní zkušenosti, že Rakušané se dosud s tím, co následovalo po první válce a vedlo k rozpadu monarchie, zcela nevyrovnali. Že s tím ještě hodně lidí neumí příliš pracovat. To víte, být velmoc, byť na hliněných nohou, a druhý den už nebýt, to chce čas, aby se s tím člověk, potažmo celý národ, vyrovnal.

Chodíte se dívat se skupinami návštěvníků na „vlastní“ výstavu, abyste viděl, jestli a co se jim líbí?

Čas od času provázím skupiny návštěvníků, především studentů, a beru to jako zpětnou vazbu. Ale málokdy si v tom „průvodcovském frmolu“ stačím všímat věcí, na které se ptáte. Spíše upozorňuji na některé detaily či zajímavosti. Ale mám vždycky radost, když se někdo na něco zeptá, projeví zájem či dokonce vhled do tématu. To jsem pak rád.

Jaké je to hlavní poselství, které by si měl návštěvník z této výstavy odnést? Abych to příliš nepitval: válka je svinstvo, které nemá žádného vítěze. A že by lidé měli přemýšlet a promýšlet své životy, měli by si klást otázky a hledat na ně mnohdy složité odpovědi. Aby měli snahu přestat býti masou a stali se občany, kteří sami rozhodují o svých osudech.

Abych to příliš nepitval: válka je svinstvo, které nemá žádného vítěze. A že by lidé měli přemýšlet a promýšlet své životy, měli by si klást otázky a hledat na ně mnohdy složité odpovědi. Aby měli snahu přestat býti masou a stali se občany, kteří sami rozhodují o svých osudech.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06.2018

PhDr. JIŘÍ PETRÁŠ (*1963)

Od roku 1987 působí jako historik nejnovějších dějin v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Jeho specializací jsou dějiny po roce 1945, zejména poválečný odsun Němců, období konce šedesátých a osmdesátých let dvacátého století, a téma každodennosti.


Další články z této rubriky:

Obrazy Vojtěcha Kubašty nám ulehčují život

Do světa vánočních svátků, betlémů a dětského radostného očekávání štědrovečerního tajemství zve výstava v Jihočeském muzeu v Českých ... Více informací

Nové kapely nevznikají, aktivní je jen rapová scéna

Koncerty Středy před K2 jsou dlouholetou součástí letní kulturní nabídky v Českých Budějovicích. I letos čeká na návštěvníky pořádně š... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: