Osobnosti

Sesbírat metrák hub? Nejedí se na kila!

Autor: Radomír Dohnal, foto: Petr Zikmund

Doporučuje, aby se lidé učili poznávat houby jako malí. „Protože jako dítě vnímáte věci synteticky. Neanalyzujete, jen shromažďujete všechny informace současně. Vůni, tvar, barvu, okolní les. A to ve vás zůstane,“ říká Miroslav Beran (50), mykolog Jihočeského muzea.


Ačkoli s houbami si začal již jako čtyřletý, když na ně chodíval s tátou, dodnes ho alespoň občas něco překvapí: jako když loni jeden houbař přinesl do mykologické poradny muchomůrku šiškovitou. Tu v jižních Čechách předtím nikdy nikdo nenašel.

Co je vlastně posláním mykologa, který pracuje v Jihočeském muzeu?

Tak jako botanik vede herbář rostlin, mykolog vede herbář hub. Mapuje výskyt hub v Jihočeském kraji, v mykologickém herbáři muzea jsou ale i sběry odjinud. Dalším úkolem mykologa je vést pondělní poradnu pro houbaře. Česko je země, kde je houbaření národním fenoménem, a Jihočeské muzeum je veřejná instituce, a tak se snažíme jít zájmu lidí trochu naproti. Pak je tu Mykologický klub Jihočeského muzea, který sdružuje amatérské mykology, kteří působí v Jihočeském kraji. Loni oslavil padesáté výročí. Jeho činnosti poskytuji jakožto muzejní mykolog odbornou garanci, spolupracuji s ním i při pořádání různých výstav hub. Další oblastí mykologa je badatelská činnost. V sezoně, kdy houby rostou, se to všechno těžko stíhá…

Jak velkou část pracovního času strávíte v přírodě?

Těžko říct. Jisté je to, že badatelská činnost začíná v terénu, když houby rostou. To se však nedá naplánovat. Když začnou růst, je třeba co nejvíce využít denní dobu. Ale právě tento „diktát přírody“ je jednou z věcí, která se mi na mé práci nejvíce líbí. Zpracování sběrů provádím následně doma, jednak proto, že se houby rychle kazí, jednak proto, že právě tam mám odpovídající mykologickou knihovnu. Ostatně moje žena je rovněž mykoložka.

A když napadne sníh?

Většinou pak mykolog zasedne nad sběry z uplynulé sezony a snaží se je dourčit. Studuje literaturu, komunikuje s kolegy. Také sběry katalogizuje, protože je to jeho povinnost. Píše články, přednáší. Vzdělává se a hledá inspiraci. Houbová sezona je tu prostě od toho, „aby se to nasbíralo“ a nějak uchovalo, a zima pak od toho, aby se zpracování sběrů finalizovalo. V posledních letech se sezona růstu hub znatelně prodlužuje. Když mi bylo patnáct, tak jsem 20. října v lese drkotal zuby, nerostlo už skoro nic. Teď, když neudeří delší a silnější mrazy a je vlhko, tak mnoho druhů roste až do listopadu či prosince. Mírný průběh pozdního podzimu otevírá řadě druhů hub okno podmínek, ve kterých mohou nasadit plodnice. A mykolog se může radovat. Tento posun pochopitelně souvisí se změnami klimatu. Mívali jsme poradnu otevřenou do konce října, teď až do konce listopadu. I to je vlastně odrazem této změny v přírodě.

Poznáte každou houbu, kterou vám sem přinesou?

Z těch, co si nasbírali k jídlu? Ty na 99 procent poznám takříkajíc z fleku. Když se však jedná o nějakou obskurnost, co vyrostla třeba někde ve skleníku, tak mohu mít s určením problémy. Pak si beru na pomoc odbornou literaturu a mikroskop. Ale ani to někdy nestačí, a pak „odcházím poražen“.

Kolik smyslů potřebuje mykolog, aby správně určil houbu?

Samozřejmě zrak, k čemuž patří i používání lupy. K houbám se také čichá, houby se chutnají. A pak, když přejedete prsty nebo rty po klobouku… Dokonce jsem slyšel, že někdo určité druhy pozná podle praskavého zvuku třeně (spodní část plodnic – pozn. red.) při rozlomení, ale to už mi přijde trochu sci-fi . U některého rodu hub je důležité, jakou barvu má klobouk, u jiných na tom až tak nezáleží.

Houby z jižních Čech tedy máte v malíčku. Překvapí vás vůbec ještě nějaké nálezy?

Ale jistě! Někdy mě překvapí i nálezy, které donesou lidé do poradny. V listopadu 2016 nám jeden houbař přinesl muchomůrku šiškovitou. Tu houbu tady předtím, pokud vím, nikdy nikdo nenašel. Je to teplomilný druh, co roste na vápnitých půdách. Známe ho i z městského prostředí, například z Prahy. Ale že by rostla v Českých Budějovicích u konzervatoře? V přírodní rezervaci Vrbenské rybníky se našla vzácná a také dosti teplomilná běločechratka trojbarvá. Pozoruhodné. Někdy lidé přinesou do poradny opravdu pěkné kousky: minulý týden přišla paní, které jsem dokonce složil kompliment. Našla kozáka dubového, a od toho máme v muzeu jen jediný herbářový doklad - z roku 1985 od Protivína. Od té doby nic. Samozřejmě jsme věděli, nebo spíš tušili (já a členové Mykologického klubu), že tu někde roste. Ale sami nemůžeme být všude!

Slyšel jsem, že houbaření je pro vás spíš stav mysli, a nemáte moc rád konzumní sběrače. Jak s nimi vycházíte?

To je taková oběť mojí profesi, něco jako civilní služba. Ne že bych se nerad bavil o jídle, sám jsem mlsný a navíc ovlivněný francouzským prostředím. Kde se bude mluvit o gastronomii, tam se chytám. Když mi ale někdo začne vykládat, jak dělá desítky řízků z hub, tak se ztrácím – moje mysl odchází jinam. Nechápu to. Sesbírat jich metrák, k čemu to, prosím vás, je? Takový čistě konzumní přístup k houbaření a k životu vůbec se mi příčí. A v zájmu předběžné opatrnosti dodávám: „Houby jsou pochutina, nikoli potravina. Držte to v patrnosti. Nejedí se na kila. Těžké kovy, radioaktivita… Není to sranda.“

Takže požitek vidíte spíš v ochutnávání…

… a hlavně v hledání. Můj postoj k houbaření se formoval už od dětství. Když jdu do lesa, těším se, že tam něco uvidím a prožiju. Při samotném hledání se nechávám vést intuicí. Baví mě objevovat další houbová místa. Na jednom místě v lese jsem měl po léta neodbytný pocit, že tam musí růst borovák. A snad po deseti letech návštěv jsem ho tam skutečně našel. Moc příjemný pocit! A když se houby sbírají a pak se přinesou domů? V dětství, kdy jsem chodil na houby s tátou, jsme je často někomu darovali. Naše radostné chvíle se odehrály v lese. Leckterému člověku darované houby udělají radost, a tím se ten hezký pocit o malinko prodlouží. Asi ne každý to vidí stejně…

Co tedy mohou houby člověku, který nelpí na materiálních a konzumních hodnotách, dát?

Houby mají vysoký potenciál pro člověka, který má kladný vztah k přírodě. Nechce ji ničit, chce si z ní jen něco málo odebrat a hlavně v přírodě něco prožít. Něco, co sám neovlivní. Čarujte jak chcete, ale když nerostou, tak prostě nerostou. To nekoupíte, neuspíšíte. Je to takový fenomén stojící proti hlavnímu trendu současné společnosti. Ta chce mít všechno pod kontrolou a co si zamane, chce dostat pokud možno hned. Odmítá čekat. Houby jsou ale přesný opak. Musíte s nasazením vlastní intuice odhadnout, musíte respektovat, snažit se… a pak je vám dopřáno zažít. A celý tento proces poskytuje krásný vnitřní prožitek.

Škodí sběr houbám? Můžeme je někde dočista vysbírat?

Spíš než intenzivnější sběr jim vadí sešlapávání půdy. Ona „houba“, kterou sbíráme, je jen plodnice celého rozvětveného systému podhoubí, který sešlapujeme a narušujeme. Sešlap mění vodní režim, zhutňuje půdu. Pochopitelně záleží na lese. V hospodářských lesích je to větší problém, protože tam se v půdě nachází jen málo zetlelého dřeva, které zlepšuje vlastnosti půdy a zadržuje vodu. Když les vykácíte a všechno dřevo odvezete pryč, jedná se vlastně jen o plantáž. Právě v takové půdě sešlap houbám vadí víc.

A mají houby z lidí nějaký prospěch?

Záleží na úhlu pohledu. Lidé třeba mohou přispívat k šíření výtrusů a přenášet houby na nové lokality. Něco takového jsme možná sledovali v mykologické rezervaci Luční u Tábora. Jeden teplomilný hřib se nejspíš odtud dostal díky zvědavým mykologům až do Teplic. Jsou rovněž druhy, kterým je dobře v městském prostředí. Když třeba zamulčujete trávník dřevní štěpkou, vytvoříte tím dosud nikým neobsazenou plochu, kterou brzy obsadí některé druhy hub. Takhle se před lety na záhoncích na Lannově třídě objevila límcovka oranžová. V hospodářských lesích se díky lidskému hospodaření daří i hřibu smrkovému, v přirozenějších lesích je vzácnější. Obecně však platí, že lidé houbám spíš škodí, než pomáhají.

Byl byste pro nějakou formu regulace houbaření?

Že by se třeba sbíralo jen na povolení? Nemyslím si, že by zákony a omezení v podmínkách České republiky něčemu prospěly. Když je člověk dobře vychovaný, je to lepší, než když nad ním bdí legislativa. Určitá omezení by měl každý nést v sobě. Mně by se líbilo, kdyby všechno začínalo výchovou dětí. Vychovávat dospělé už nemá velkou naději na úspěch. Když si ale vypěstují správný vztah k přírodě děti, je vyhráno.

Čtyři z pěti Čechů vyráží každý rok aspoň jednou na houby. Jsme tedy národem znalců hub?

Je hodně lidí, kteří si to o sobě myslí. Každý by hlavně měl vědět, které druhy hub zná. Jestli jich zná deset nebo padesát, není důležité. Jde ale o to, jestli ty „své druhy“ doopravdy pozná, nebo si to jen myslí. V případě, že sbírá houby, u kterých je možnost záměny, měl by hned na místě nálezu kontrolovat každou plodnici. Sebrat a posléze sníst neznámou houbu je chyba, která se prostě nesmí stát!

Splést se přece může každý.

Ano, a pokud důsledky nese jen on sám, je to v pořádku. Houbaření je u nás podobně jako v jiných slovanských zemích tradiční činnost a obecná znalost hub je na poměrně vysoké úrovni. Nicméně někteří jedinci mě nepřestávají překvapovat. Otázka, s čím si mohu splést žampion nebo pýchavku, je vlastně položena špatně. Když je opravdu poznám, tak s ničím. A pokud je nějaká plodnice jen malinko podezřelá, neseberu ji!

Kdy se tedy učit poznávat houby?

V dětství. To je naprostý základ. Protože jako dítě vnímáte věci synteticky. Neanalyzujete, jen shromažďujete všechny informace současně. Vůni, tvar, barvu, okolní les. A to ve vás zůstane. Teprve s dospělostí přichází mechanická striktní analýza různých znaků. Pokud však máte nakoukáno z dětství, jste už za vodou. Tuto schopnost je ale třeba udržovat tréninkem – chozením na houby.

Občas nás ale mohou zradit i jedlé houby ne. Jak je to s babkami?

To je spíš uměle vyvolaná panika. Jenže má svůj důvod. Babka prostě není moc kvalitní houba, a lidé ji nejčastěji dávají na dno košíků, protože na vrch přeci patří hřiby a křemenáče. Jenže „dole“ se babky rychle otlačí, popřípadě zapaří a začnou plesnivět. Když je „houbové“ počasí, rostou plísně navíc velmi dobře. Takže babky sbírejte jen ty mladé, nerozpraskané a nedávejte plísním šanci.

Chráněné orchideje nikdo omylem netrhá. Sbírají lidé nevědomky chráněné houby?

Chráněné jsou vlastně všechny druhy, ale těch, jež požívají takzvaně zvláštní ochranu, je u nás zatím 46 druhů. Na novelizaci vyhlášky čekáme už více než 15 let. Jenže kdo pozná například václavku bažinnou? Nikdo. Honit lidi s pokutami mi moc nedává smysl. Základní věc je nepoškozovat lokality, kde houby rostou. Za to obvykle jedinec nemůže. Když mi někdo do poradny přinese plodnici hřibu královského, udávat ho nebudu.

A co lysohlávky?

Pro mě jsou to houby jako každé jiné. Když je někdo přinese, založím je do herbáře. Ale jinak si udržuji velmi rezervovaný přístup. Jsem konzervativní a po změně osobnosti netoužím.

Co stojí za houbovými roky, kdy roste jinak nebývalé množství hub?

Jakási správná posloupnost počasí, kterou my zatím zcela neznáme. Pro růst většiny druhů, které u nás lidé sbírají, je rozhodující déšť zhruba deset dní předem, ale to, který to byl, zjistíme teprve tehdy, když už ty houby rostou... Rozumějte, kdyby dnes zapršelo, tak vám neřeknu, jestli je to zrovna ten rozhodující déšť. Je zapotřebí intuice. Pro růst hub je v posledních letech limitujícím faktorem voda. Když dost neprší, tak nerostou. A ještě něco: aby rostly houby, je zapotřebí rozumně hospodařit v lesích. Kvalitní les se s nedostatkem vody vypořádá lépe.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.09.2017

MYKOLOGICKÉ PRACOVIŠTĚ JIHOČESKÉHO MUZEA

Mykologické pracoviště je odborným pracovištěm Přírodovědného oddělení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Mimo standardní muzejní a vědeckou činnost toto oddělení pečuje například o herbář hub. Ten je budován od roku 1974 a obsahuje kolem 21 000 exemplářů. V herbáři je zastoupeno více než 2000 druhů hub z přibližně 5000, které se na území České republiky vyskytují.


Další články z této rubriky:

Chci být komedian boží

Poznali jsme se v době jeho úplných českobudějovických divadelních začátků. Tehdejší soubor kolem ředitele a režiséra Martince byl něč... Více informací

Budějovice si neváží cyklistů

Jedenatřicetiletý Lukáš Bajt založil roku 2013  společně s kamarádem Petrem Klikou spolek CykloBudějovice, který se snaží propagovat v... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: