Osobnosti

Pojďte s námi do pravěku!

VZDĚLÁVACÍ ODDĚLENÍ JIHOČESKÉHO MUZEA SLAVÍ ÚSPĚCHY S KUFŘÍKY

Autor: Radomír Dohnal, foto: Petr Zikmund a archiv

Muzeum v roce 2013 založilo Centrum interaktivního vzdělávání, a o tři roky později pak vzniklo samostatné Edukační oddělení. Jeho hlavou je dnes Lukáš Faktor.


Vystudoval dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě, při zaměstnání pak ze zájmu ještě studoval archeologii. Po čtrnácti letech práce ve školství dostal nabídku od Jihočeského muzea na práci v edukačním oddělení. A taková šance se neodmítá.

Hlavní náplní oddělení je příprava a realizace vzdělávacích aktivit pro děti a mládež. Je vůbec možné představit témata typu života v pravěku?

Určitě. Když za námi přijdou do muzea, nebo si nás pozvou do školy, máme připraveny tři archeologické muzejní kufříky. Tedy spíše kufry, protože jeden váží přes třicet kilo. A v nich jsou sestavy replik, které žákům danou dobu lépe přiblíží. Jeden program trvá šedesát minut. Během této hodiny se nejen vypráví, ke slovu přijde i drobná rukodělná činnost, děti vyplňují pracovní list…

To ale stále vypadá na celkem standardní přístup, zdá se mi.

Kromě těch obligátních náčrtků a pracovních listů ale ukážeme navíc právě realisticky ztvárněné pomůcky z kufříku, které tomu programu dodávají na věrohodnosti. Když jste zmínil pravěk: tak v tomto případě například podrobně rozebereme období od paleolitu po dobu bronzovou, které představíme jako postupnou cestu lidského vývoje. Od sběračů, kteří byli závislí na okolí, přes lovce, kteří si uměli i něco ulovit, až po ty, kteří už dokázali něco vypěstovat či vytvořit. Třeba keramiku nebo látky, případně slitiny kovů, které se v přírodě nenachází.

Jak k tomu ale malé i velké posluchače přitáhnete?

Při programech si děti vyzkouší patřičný dobový oděv: od bederní kožešinové roušky, přes pořádný kožich, až po oblečení z ručně tkaných látek. Záleží, kterou dobu zrovna poznáváte. Je to úplná módní šou, a je kolem toho vždycky spousta zábavy. To je první krok, a po něm už pokračujeme dál, třeba ukázkou loveckých pomůcek, šípů nebo oštěpů. Pravé kouzlo je v tom, že si na všechny tyhle předměty během povídání a her můžete skutečně sáhnout, a vyzkoušet si je.

Takže dětem ukážete vyrobený šíp?

Nejen ten. My jim hlavně ukážeme, jak se takový šíp vyráběl. Máme tu surovinu, ze které se štípaly jednotlivé čepele, podíváte se, jak byl uchycen hrot šípu. Potěžkáte si kopí lovců mamutů. A když už ho jednou držíte v ruce, tak už to není teorie. Děti pochopí, jak byl pazourek vzácný a potřebný. Dobře opracovaný byl totiž ostřejší než ocel.

Nemáte obavu, že se žáci v zápalu poznání zraní?

Mám takovou zkušenost, že když jim řeknu: Tohle je ostrý nůž, sáhněte si, tak si na něj sáhnou a neříznou se. A ve chvíli, kdy jsem při výuce rozdal věci na linorit a postavil si k tomu krabičku první pomoci s tím, že dnes se někdo určitě řízne… tak si všichni dali pozor, aby to nebyli zrovna oni, ti nešikovní. Asi bychom neměli být vůči dětem tak přecitlivělí, protože i oni si zaslouží poznávat život a svět. A jak jinak si má člověk ukrojit chleba, když se to nikdy nenaučil?

Neztrácí nebo neničí se ty exponáty?

Projekt s kufříky běží už dva roky, a zatím se nerozbilo vůbec nic. Jediné, co jsem musel nahrazovat, jsou nové čepelky z pazourku, protože jak se s nimi pracuje, tak se tupí. V průběhu projektu jsme také přidali pár věcí. Dělali jsme opravy oděvů a kožených částí, sháněli přírodní šlachy... A protože v neolitu se začaly pěstovat plodiny, máme teď v přípravě archeobotaniku, abychom mohli dětem ukazovat vzorky. Takhle vypadá moderní pšenice, a takhle vypadala ta neolitická. Z té se člověk moc nenajedl. Děti si uvědomí, že máme trochu jiné zdroje potravy, než měli tenkrát.

Pro každé pravěké období tedy máte jeden speciální kufr s pomůckami?

Ano. Není to ale náhodný výběr předmětů. Jednotlivé nástroje sledují určitou dějovou linku. Od mezolitických kamenných sekyrek, přes sekeromlaty, až po sekery z doby bronzové. Do dalších připravovaných kufříků máme sekery od Keltů, Slovanů a pak i raně středověké sekery. Je to vývojová řada jednoho nástroje, jak se měnil a přizpůsoboval. Stejně zrcadlíme vývoj třeba srpu. A v době bronzové pak nastupuje meč, jako první výrobek svého druhu. Až dosud měly všechny tyto nástroje své civilní využití, pro práci nebo lov. Teprve pak se objevují nástroje primárně tvořené na zabíjení jiných lidí. Ale i taková je historie.

A ty rukodělné činnosti?

Žáci si třeba vyzkouší, jak se správně vydělává kožešina. Nebo si mohou s pomocí troudu, křesadla a pravé ocílky zkusit rozdělat oheň. Většinou jim stačí jen pár jisker, aby viděli, že to opravdu funguje. Někdy jen hádají, jaký záhadný předmět se před nimi objevil na stole a k čemu asi mohl sloužit. Nebo se dozví, proč se keltským mincím říkalo duhovky. Záleží pochopitelně na konkrétním tématu, ale výuková hodina je opravdu našlapaná.

Dobře, a jak se tyhle vzdělávací programy tvoří?

Většinou zasedne výstavní komise. Tam se sejdou pracovníci muzea, kurátoři sbírek, vedoucí oddělení a představí výstavní plán na příští rok. A já u toho přemýšlím, jaký výukový program by se k tomu dal vytvořit. Udělat tu výstavu trvá dlouho. Někdo musí napsat libreto výstavy, někdo musí zajistit jednotlivé exponáty, jestli budou vlastní nebo půjčené. Musí se vymyslet edukační materiály, mapky. To, jestli se bude tvořit nějaká prezentace, nebo točit i krátký dokumentární záznam.

A přímo ta tvorba, to vymýšlení?

To je hustě popsaný stoh papíru, který přetéká z jednoho šanonu. Tam je všechno. Náčrtky, plánky, malůvky, ilustrace, popisky. Kompletní realizace včetně nejrůznějších objednávek, protože zdaleka ne všechno si tu dokážeme vyrobit.

Takže pazourek si tu sami nelámete?

Pazourkové nástroje pro nás vyrobil odborník z Liberecka, raně středověký meč se zdobenou hlavicí vytváří kovář z Opavska. Žádná z těchto replik není samoúčelná, doplňuje výklad, nebo musí být jeho základem. Není to legrace. Vezměme si třeba právě teď připravovaný kufřík k tématu první světové války. Máme uniformu a k ní musel mít voják osobní zbraň. Pak jsou to i autentický předměty - lopatka, batoh, vojenský kufr, jídelní misky, helma. Osobní věci, sumky, opasek... Ta helma je v dětské velikosti. Nesháníme jen věci! Vzniknout musí rovněž edukační brožura, která dětem zůstane. I vyučující si ji může vzít a podle ní učit. Jsou v ní mapky, fotografie, nahrazuje to části učebnice.

Kolik dětí ročně si tyhle kufříkové programy projde?

Za minulý rok tu byla návštěvnost edukačních programů 8500 lidí, nejenom dětí. Takže spíš odhaduji, že tak 1000 -1500 dětí tím projde. Ono se to mění. Nejvíc dětí samozřejmě přijde, když to probírají ve škole. Část našich kufříků jsme také půjčili na Moravu, do muzea v Bílovci. Tam se kufříky tak líbily, že si je potom půjčili i sousedi z Archeoskanzenu Chotěbuz-Podobora muzea v Českém Těšíně.

Poznáte, že jste se s výsledkem, hotovým programem, trefil do chuti žáků?

Jestli je program opravdu dobrý, poznám hned po první nebo druhé skupině. Prakticky ale hned po první půlhodině, kdy je vidět, jestli se skupina baví a chce pracovat, nebo ne. Když jsou v programu nedostatky, musí se napravit. Ideální hodina končí tím, že nadšené děti zatleskají, i to se stává. Jisté ale je, že výsledek se hodně odráží na návštěvnosti muzea, protože vyučující si vše řeknou. A příště přijdou proto, že se jim program líbil.

Kromě přednášek ale zajišťuje vaše oddělení i výstavy, že?

Jsou čtyři výstavy, které muzeum pravidelně pořádá a které mají největší návštěvnost. Z pohledu školního roku začínáme v září výstavou hub. Následuje vánoční výstava, potom výstava orchidejí, kaktusů a sukulentů a uzavírá to výstava s velikonoční tématikou. Jednotlivé ročníky se od sebe musí lišit. Minule se na Vánoce lepily betlémy, letos jsme vyráběli vánoční svíčky, co se pouští v oříšku. Na Velikonoce jsme uspořádali turnaj v kuličkách. Učili jsme děti technice - že se cvrnká a nešourá. K těmto již tradičním výstavám letos přibudou navíc další, například o kartách, včelaření a již zmiňovaná o I. světové válce. Ke každé připravujeme nějaký program, pracovní listy, výtvarnou činnost.

Které další programy jsou nejnavštěvovanější?

U škol vedou Velikonoce nebo Vánoce, protože ty se jim hodí do výuky. A pro návštěvníky spíš Houby. To je jasný: co Čech, to Smotlacha.

Dokážete nějakým způsobem zprostředkovat programy i například lidem zrakově postiženým?

Dokážeme. Je to náročnější, ale jde to. I v muzeu je mnoho exponátů, které se dají osahat, brát do ruky. Trvale spolupracujeme například s Arpidou, nebo jsme chtěli zapojit Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity. Měli jsme tu návštěvníky s kombinovanou poruchu zraku a sluchu. Je to výzva, ale ti lidé jsou neskutečně vděční za zprostředkování podnětů.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06.2017

EDUKAČNÍ ODDĚLENÍ JIHOČESKÉHO MUZEA

Založeno 2016 jako specializované oddělení pro výukové a vzdělávací programy. V jeho čele stojí vedoucí Lukáš Faktor. Nabídka vzdělávacích programů je zaměřená nejvíce na mateřské, základní a střední školy. Významná část programů však přibližuje různá témata vysokoškolákům, nebo studentům univerzit třetího věku. Řadu projektů realizují pracovníci oddělení v budově Muzea koněspřežky. Edukační oddělení rovněž pořádá příměstské dětské tábory v Trocnově.


Další články z této rubriky:

Chci být komedian boží

Poznali jsme se v době jeho úplných českobudějovických divadelních začátků. Tehdejší soubor kolem ředitele a režiséra Martince byl něč... Více informací

Budějovice si neváží cyklistů

Jedenatřicetiletý Lukáš Bajt založil roku 2013  společně s kamarádem Petrem Klikou spolek CykloBudějovice, který se snaží propagovat v... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: