Dobrovolníci Diecézní charity České Budějovice mají v těchto dnech napilno. Jejich koordinárkou je Barbora Fišerová Pegleyová. Navštívili jsme ji, abychom se dozvěděli, zda Budějčáci patří mezi opratrnější, nebo naopak akčnější dobrovoníky.
Foto: Barbora Fišerová Pegleyová, Charita ČB
Předvánoční období bývá spojováno s dobrými skutky a charitou. Je také u vás tato část roku zvláštní?
Dalo by se říct, že ano, ale myslím si, že je to hodně spojené i s tím, že začal semestr na vysokých školách. Je to tradičně období, kdy se hlásí víc dobrovolníků. Letos zažíváme extrém, takový nával tu ještě nebyl. A když odhlédnu od dobrovolníků, tak lidé i víc volají a ptají se na možnost darovat oblečení, hračky a podobně. Zdá se mi, že lidé jsou iniciativnější.
Diecézní charita České Budějovice existuje 25 let, Dobrovolnické centrum 15 let. Proč vlastně vzniklo?
Dobrovolnické centrum vzniklo v reakci na povodně v roce 2002. Dobrovolníci předtím existovali, ale povodně plošně ukázaly potřebu víc je zaštítit, pojistit, dát jejich činnosti pravidla a řád. Začala tedy vznikat jednotlivá centra.
Kolik máte v současné době dobrovolníků?
V tuhle chvíli eviduji 94 pravidelných dobrovolníků a dalších patnáct čeká na zahájení činnosti. Je to nejvíc, co pamatuji. Když jsem nastoupila, bylo dobrovolníků kolem sedmdesáti, teď to roste.
Čím si to vysvětlujete?
Trochu doufám, že je to i tím, že jsem přinesla určitou stabilitu. Přede mnou se tady totiž koordinátorky hodně střídaly, bylo to takové hektické období. Možná hraje roli větší solidarita ve společnosti, marketing.
Komu mohou dobrovolníci pomáhat?
Cílové skupiny jsou hodně široké. Věnujeme se například dětem ze sociálně slabých rodin a sociálně vyloučených lokalit, dobrovolníci je doučují, vedou kroužky, jezdí na výlety, pořádáme tábory. Dále máme program zaměřený na seniory, dobrovolníci si s nimi povídají, chodí na procházky, věnují se aktivitám, na které už pečovatelky nemají čas. Pak dobrovolníci mohou chodit do českobudějovické nemocnice za pacienty, chodíme i za lidmi s mentálním a duševním onemocněním nebo pomáháme lidem bez domova. Celkem máme sedm programů.
Je některý z vašich dobrovolnických programů něčím zvláštní?
Ojedinělá je vězeňská korespondence. Ostatní programy nabízí spousta center, ale vězeňskou korespondenci má jenom pár v republice. Jde o to, že si dobrovolník dopisuje s vězněm. Píšou si o všech možných věcech, jaké to je venku, jaké ve vězení a tak dále. O tento program je ze strany dobrovolníků velký zájem.
Co lidi láká na tom psát si s vězněm?
Myslím, že často je pro dobrovolníky motivací časová nenáročnost a práce z domova. Zároveň hodně lidí v dnešní době láká psát dopisy v ruce, čekat několik dní na odpověď, těšit se, až přijde pošta. A pak roli určitě hraje to, že vězení je prostě jiný svět a lidi hodně zajímá, jak to tam funguje.
Nemůžete to ale být nebezpečné?
Vězeňská korespondence má přísná pravidla, aby byl dobrovolník chráněný. Píše si pod přezdívkou, vězeň nezná ani adresu. Všechny dopisy chodí přes dobrovolnické centrum, já si je vždy přečtu, okopíruji, a když jsou v pořádku, posílám je na druhou stranu.
Foto: Charita České Budějovice se věnuje i sociálnímu vzdělávání studentů
Jací lidé mají zájem o dobrovolnictví? Existuje typický dobrovolník?
Lidé si často myslí, že jsou to hlavně studenti, ale není to pravda. Mám tady dobrovolníky od patnácti let, což podle zákona je nejnižší možný věk, až po seniory, nejstarší aktivní dobrovolnici je okolo osmdesáti let, takže je to opravdu různorodé. Jsou to většinou ženy, mužů mám asi dvacet z celkového počtu.
Prověřujete nějak zájemce?
Dobrovolníkem může být každý, kdo má hodinu a půl volného času týdně a má chuť ho věnovat dalším lidem. Každý zájemce musí projít úvodním školením a musí donést výpis z rejstříku trestů. Pokud bude dobrovolník pracovat s dětmi nebo chodit k seniorům domů, tak musí projít ještě psychodiagnostikou. Zní to hrozně, ale není to nic strašného. Jedná se o rozhovor s psycholožkou a osobnostní test.
Co vůbec vede lidi k dobrovolnické práci?
Motivace bývá stejná. Na jedné straně chtějí pomáhat lidem, ale na druhou stranu, což je podle mě úplně v pořádku, od toho také očekávají nějaké zkušenosti nebo navázání nových kontaktů.
Dobrovolníci tedy mohou pomáhat dětem, trávit čas se seniory a lidmi s postižením, psát si s vězni nebo třeba chodit za pacienty do nemocnice. Konkrétní činnost si vybírají sami?
Ano. Někteří už přijdou s tím, že vědí, co chtějí dělat, protože si možnosti nastudovali na internetu nebo v letáčku, jiní si nechají poradit. Na první schůzce vždy dobrovolníkům řeknu, co děláme a co aktuálně nejvíc potřebujeme.
O co je největší a o co naopak nejmenší zájem?
Nejvíc dobrovolníků přichází s tím, že by se chtěli věnovat dětem nebo seniorům. Naopak asi nejméně vyhledávaná je práce s lidmi s mentálním a duševním onemocněním. Tam může hrát roli, že lidé často nevědí, co od toho čekat, bojí se, že to bude náročné. Složitější je to také v nemocnici, protože tam se pacienti střídají, není možné si vybudovat vztah, a nemocniční prostředí nepůsobí na mnoho lidí dobře. Z tohoto programu často přejdou do jiného.
Jak vybíráte lidi na druhé straně, tedy ty, kterým se pomoc poskytuje?
Dobrovolníka mohu poskytnout pouze do naší smluvní organizace. Můžeme přibrat i nové organizace, ale nelze poslat dobrovolníka jen tak k někomu, kdo sem zavolá, což se stává dost často. V každé přijímající organizaci je kontaktní osoba, která pak dobrovolníkovi ukáže prostředí, seznámí ho s klientem, dá mu náplň práce.
Jsou ty počty vybalancované, nebo na některé straně lidé chybí?
Většinou je málo dobrovolníků na tu poptávku. I když teď máme rekordní počet, další by se stejně hodili. Dobrovolníci se hodí vždycky, máme mnoho míst, kam je můžeme zařadit. Pouze v programu vězeňské korespondence jsme zažili dobu, kdy bylo víc zájemců ze strany dobrovolníků než vězňů, pak jsem ale obepsala věznice a další vězni se přihlásili.
Snažíte se párovat dobrovolníka a klienta, aby to oběma vyhovovalo?
Snažím se o to. Občas se stane i zajímavá náhoda. Například na vězeňskou korespondenci se přihlásil dobrovolník pocházející z Anglie. Já mu dala dopis od vězně, ale myslela jsem si, že to nebude fungovat, protože bylo evidentní, že ten vězeň si chce psát s nějakou ženou. Dobrovolník odpověděl krásným dopisem a za týden napsal vězeň, že chce život ve vězení využít k tomu, aby se naučil anglicky. To se mi nikdy nestalo a tady se zrovna v rámci dvou týdnů přihlásil dobrovolník Angličan a vězeň, který se chtěl učit anglicky, takže se to krásně provázalo.
Zatím zní všechno velmi pozitivně. Máte s dobrovolníky i negativní zkušenosti?
Mám, protože práce s lidmi je prostě těžká. Od dobrovolníků pouze chci, aby byli spolehliví a komunikovali. Bohužel se stává, že dobrovolník nechodí do organizace, nebere telefony, neodpovídá na zprávy. To mi vadí a nechápu to, protože skončit se dá vždycky, nic na tom není, jen to chci vědět. Ale naštěstí převažují pozitivní zkušenosti.
Dobrovolnictví je tedy opravdu úplně zadarmo?
Ano, dobrovolníci nemají nárok na finanční odměnu, stanovuje to i zákon. My jim můžeme nabídnout osvědčení o dobrovolnické činnosti a mohou si to odečíst z daní. Zároveň se je snažíme odměňovat, zveme je na akce, ale já mám zkušenost, že oni o to ani nestojí.
Jak jsme na tom ve srovnání s jinými městy? Opravdu jsou Budějčáci studení, s rybí krví, jak se říká?
Podle toho, co se dozvídám na celorepublikových setkáních s kolegy, jsou dobrovolnická čísla podobná. Například kolegyně z Litoměřic nemůže vůbec sehnat studenty, má jenom starší dobrovolníky, v Praze mají pouze krátkodobé dobrovolníky, v Plzni snad není vůbec koordinátor. Neřekla bych, že jsme na tom v Budějovicích hůř než jinde.
Jak dlouho se dá být dobrovolníkem? Nehrozí vyhoření?
Asi hrozí, ale my děláme jednou za půl roku supervize. Díky nim dobrovolníci pokračovali dál, i když předtím říkali, že skončí. Skupina má velkou moc pomoci, protože jsou tam lidé se stejnou zkušeností, a když ještě diskuzi odborně moderuje supervizor, tak to funguje.
Kdo je váš dobrovolník – rekordman?
Nejdéle je tady dobrovolník od roku 2007. Je to muž, který celou dobu chodí za seniory do zařízení, kde zároveň pracuje jeho žena, jemu to tam asi nějak sedlo. Pak tu mám ženu, která je dobrovolnicí od roku 2009 a pracuje s dětmi. Je hodně aktivní, jezdí na akce, mívá 700 hodin ročně. Ona už má odrostlé děti, tak říká, že chce volný čas věnovat dalším dětem.
Fungují v Českých Budějovicích i jiné dobrovolnické organizace?
Pravidelně se scházíme ve čtyřech – Diecézní charita České Budějovice, Adra, Salesiánské středisko mládeže a Temperi, ale i některé další organizace mají svoje dobrovolnické programy. Bohužel na městě není pracovní skupina, kde by se scházeli všichni. V naší skupině se ale snažíme dozvídat, co ostatní dělají.
Takže nejste konkurenti, kteří se perou o dobrovolníky?
Snažíme se spolupracovat a je to fakt důležité, protože někdy se stane, že já nemůžu dobrovolníka z nějakého důvodu vzít, ale můžu ho poslat na jiné místo, kde je to nastavené jinak.
Dostanete se při své práci také do terénu, nebo je to jen administrativa?
Je to velmi pestré, proto mě to tak baví. Mám možnost dobrovolníka doprovodit do organizace, jezdím na setkání s kolegy, také zastupuji v poradně pro cizince. A když už sedím v kanceláři tady v budově v ulici Boženy Němcové, chodí sem také spousta lidí. Dole máme zázemí, kde dobrovolníci tráví čas s dětmi, doučují, je tam výtvarný kroužek a také kuchyňka, takže občas se to tady i provoní.
Jak vás tedy oslovit, pokud se někdo chce stát dobrovolníkem?
Většina zájemců píše přes formulář na webu dobrovolnicicb.cz, někteří volají, dokonce tu jednou i dvě starší paní zazvonily u vrátek. Stačí jakoukoli formou dát o sobě vědět, já se ozvu zpět a domluvíme si schůzku. Dobrovolnickou činnost je možné kdykoli ukončit, změnit aktivitu, nebo přerušit a vrátit se, když má člověk zase víc času.
Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 12.12. 2019
Pochází z Prachatic, narodila se v lednu 1995. Vystudovala Česko-anglické gymnázium v Českých Budějovicích, poté absolvovala Vyšší odbornou školu sociální Caritas v Olomouci a zároveň obor humanitární a sociální péče na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 2017 začala pracovat jako sociální terénní pracovnice Poradny Eva pro ženy a dívky v nouzi, kterou zřizuje Diecézní charita České Budějovice, a zároveň v Dobrovolnickém centru. Od ledna 2019 je na plný úvazek koordinátorkou dobrovolníků v Dobrovolnickém centru při Diecézní charitě České Budějovice.
Nestátní nezisková organizace zřizovaná Biskupstvím českobudějovickým. Od roku 1994 pomáhá matkám s dětmi v tísni, ohroženým ženám, lidem bez přístřeší, osobám se zdravotním a mentálním postižením, sociálně slabým rodinám, seniorům, nemocným, lidem, kteří se ocitli v osobní krizi, cizincům a dalším cílovým skupinám. V Českých Budějovicích provozuje například Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím, Poradnu Eva pro ženy a dívky v nouzi nebo Poradnu pro cizince a migranty. Má služby a projekty i v dalších městech, zprostředkovává humanitární pomoc pro Jihočechy, které zasáhla mimořádná událost, ale také adopce na dálku. Hlavní sídlo Diecézní charity České Budějovice je v Kanovnické ulici.
Celých 25 let byl Jiří Boček ředitelem Budějovického Budvaru. Pivovar pod jeho vedením čtyřnásobně zvýšil výstav a stal se největším e... Více informací
Představujeme nejmladšího a zároveň netypického hosta v naší „kariérní“ rubrice. Je jím středoškolák Jan Bauer. O své budoucí profesi ... Více informací