Osobnosti

O cestě z Tokya pod Černou věž

rozhovor s Ayano Nagamori

Autor: Jana Fuka Holoubková, foto:Petr Zikmund

V šestnácti letech sbalila kufr a odletěla do Prahy studovat. Sama, s nedokonalou angličtinou a nulovou češtinou. Ale s vášní, která ji provází životem - tanec a hudba. Od srpna 2020 je sólistkou Baletu Jihočeského divadla. V budějovické Kapličce tráví na špičkách každý den a za každý den, kdy může tančit, je vděčná.

Říká se, že baletky mají dvě tváře. Usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou a tvář se jim zkřiví, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. A k tomu všemu prý se do známky na konzervatoři  zahrnuje i to, jakou máte postavu...?

Ano, je to tak, tanec je fyzicky náročný. Ale proto máme každodenní tréninky, abychom všechno zvládali. A pro mě je vždycky obrovská radost vystupovat na jevišti, i když se u toho dusím. Za svou postavu bychom měli být zodpovědní. Nejdůležitější věc je zdraví, protože když nebudu zdravá, nebudu moct použít své tělo k tancování. A to máme jen jedno, nedá se vyměnit.

Ayano

Obr. 1) Beletní sólistka Jihočeského divadla Ayano Nagamori 


Umíte zpívat, hrát na klavír a tančit. Pro divadlo jste tedy nenahraditelná, protože kdykoli můžete zaskočit za kolegyně v ostatních souborech. Což jste také ukázala v úspěšném díle choreografa Petra Zusky Klíče odnikud, v němž jste excelovala nejen jako tanečnice, ale také jako klavíristka…

Jsem moc vděčná za to, že jsem měla příležitost tančit a také hrát na klavír v takovém úspěšném díle, jako jsou Klíče odnikud. Mám stejně velkou vášeň pro tancování jako pro hudbu a obojí je pro mě nenahraditelné. Než jsem se rozhodla odstěhovat do České republiky, chtěla jsem v Japonsku pracovat v muzikálovém divadle, právě proto, že jsem se nemohla vzdát ani jedné z mých vášní. Ale když jsem se začala soustředit více na tancování, rozhodla jsem se pro stáž na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Tuto příležitost jsem získala díky tomu, že ředitel konzervatoře pan Jaroslav Slavický a moje profesorka tance v Japonsku jsou léta přátelé. A jsem jim za tu příležitost moc vděčná. Bez toho bych nebyla, kde jsem.

Co vás přivedlo do Jihočeského divadla?
Po studiu jsem tančila dva roky v souboru Taneční konzervatoře Bohemia Balet pod vedením Jaroslava Slavického a spolupráce s ním je nezapomenutelná. Pak jsem udělala konkurz do Jihočeského divadla, protože jsem chtěla a pořád se chci učit a zkoušet něco nového.

Jak dlouho jste si zvykala na evropskou a ještě k tomu českou kulturu?  
První rok byl nejnáročnější, protože když jsem přišla do Prahy, bylo mi 16 let. Nežila jsem nikdy předtím sama. A k tomu jsem neuměla vůbec česky a anglicky taky nic moc. Ale ve škole jsem se seznámila se spolužačkami, které ke mně byly milé, a s nimi jsem začala poznávat českou kulturu. Trávila jsem české Vánoce s kamarádkou a jejími rodiči, vyzkoušela jsem si uvařit české jídlo a takhle pomalu jsem si začala zvykat. Česká kultura je úplně jiná než japonská, ale obě se mi moc líbí.

Kolik času trávíte na špičkách?  
Trénujeme každý den, a když máme představení, zkoušíme intenzivně, takže na špičkách. Záleží na tom, co zrovna hrajeme, protože taky někdy zkoušíme intenzivně jen v ponožkách, když je inscenace moderní, současná.

Jak relaxujete?
Spánkem nebo když hraji na hudební nástroj.

Na co ještě kromě klavíru hrajete?
Na kytaru a na basovou kytaru. A hraji na ni v budějovické kapele “No worries”, která vznikla teprve před půl rokem a to díky svatbě našeho bubeníka. Chyběla jim basová kytara, tak se mě zeptali, jestli se k nim nechci přidat. A moc si to s nimi užívám.  

Jaké je vaše nejzamilovanější baletní dílo? A vysněná role?
To je velmi těžké říct. Třeba baletní představení Rádio Svobodná Bystrouška od choreografa Petra Zusky, které právě připravujeme v Jihočeském divadle, je velmi zajímavé. V představení je použita stará nahrávka, ve které herec Karel Höger vypráví svým krásným hlasem příběh Lišky Bystroušky od Rudolfa Těsnohlídka. Nemám vysněnou roli, jsem vděčná za každou šanci, kdy se můžu učit něco nového.

Jak se řekne japonsky „láska“?
Láska je v japonštině “Ai” a píše se to 愛. A je to velmi krásné, protože jedna část tohoto znaku je znak srdce 心.

Ayano Nagamori

Obr. 2) Baletní sólistka Jihočeského divadla Ayano Nagamori 

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 12.12.2020

Medailonek


Ayano Nagamori (1994)


Narodila se v Tokiu. V patnácti letech nastoupila na střední školu, jejíž součástí bylo  studium hudby. Kromě tance zde měla hodiny klasického zpěvu a hry na klavír. Po roce a půl se rozhodla využít nabídky odjet studovat na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. V roce 2015 nastoupila do souboru Bohemia Balet pod vedením uměleckého šéfa Jaroslava Slavického. Od roku 2017 je v Baletu Jihočeského divadla a od srpna 2020 je jeho sólistkou.

Ayano


Další články z této rubriky:

Fotbalový míč je můj svět

Půjčte mu na malou chvíli míč. Opravdu jen na okamžik. Stačí třeba na pouhých pět minut. A uvidíte, co s ním dovede. Českobudějovický ... Více informací

Baseballu se žádný sport nevyrovná

Toužíme uspět a nabalit na sebe smečku hrdých jihočeských fanoušků, říká David Šťastný, předseda baseballového klubu Sokol Hluboká. Vl... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: