Osobnosti

Holanďané někdy zapomněli na Černé věži dítě

ŘÍKÁ JAN VANČURA, SPRÁVCE ČESKOBUDĚJOVICKÉ DOMINANTY

Autor: Petr Kubát (Český rozhlas) Foto: Petr Zikmund

Jen jeden člověk v Českých Budějovicích se může pochlubit, že má už 30 let denně nejkrásnější pohled na město a jeho okolí. Zároveň ale musí každé ráno při cestě do práce vyšlapat 225 schodů. Zkontroluje ochozy, obhlédne náměstí Přemysla Otakara II., pokochá se šumavskými vrcholy a začne vítat první turisty. Jmenuje se Jan Vančura a od roku 1992 je s manželkou Evou provozovatelem Černé věže. Navazuje na tradici věžných, kteří k tomuto symbolu Budějovic patří od jeho výstavby v 16. století.

Vancura

Když jsem za vámi stoupal nahoru, tak mě začalo bolet koleno. Říkal jsem si, už se někdy za těch 30 let stalo, že byste na věž nevyšel?
Už jsem po operaci kyčle, ale těsně předtím jsem míval velké bolesti. Občas mě to chytlo při stoupání po schodech. Musel jsem zastavit a čekat třeba i přes půl hodiny, než mě to pustilo. Ale i v bolestech jsem vždycky vyšel nahoru.

Opravdu jste to nikdy nevzdal?
Musel jsem to zvládnout. Náhrada nebyla.

Vacura

Jan Vančura


Nejmladší František Schestauber z rodiny posledních věžných prý dokázal vyběhnout nahoru za jednu minutu a 17 sekund, dolů dokonce za 47 sekund. Zkoušel jste ho překonat?
Lákalo mě to. Jednou jsem to zkusil co nejrychleji dolů a docela jsem si natloukl. Pak už jsem to radši zavrhl. Ale jsou dokonce novější rekordy a jeden je pod minutu nahoru.

Jestli jsem dobře počítal, tak jste už 31. věžný…
Je to tak. Ale já už nejsem věžný v pravém slova smyslu. Jsem spolu s manželkou provozovatel téhle památky. V celé historii se tu vystřídalo 30 věžných. Ti první zde nežili. Měli pod sebou lidi, kteří pro ně pracovali. Když věž ztratila tu původní funkci – tedy hlášení požárů a pohyby vojsk – tak si věžní přivedli členy své rodiny a obydleli zdejší prostory. A místo, kde si teď povídáme, a kde máme pokladnu, sloužilo také ponocnýmu. Tomu jej věžní vždy museli na noční službu uvolnit. Muselo být dost náročné tady žít.

schodiste

Ti poslední věžní tu mívali i husy, kozu a králíky. Vy jste tu nikdy neměl zvířátko, aby vám dělalo společnost?
Já se ještě zastavím u těch hus. To mi vyprávěl nejmladší pan Schestauber a mě to dost zaujalo. Králíky dáte do beden, kozu uvážete, ale co s husou? Prý ji měli v takovém bednění, aby se co nejméně hýbala, a postupně ji v něm šiškovali. Do krku jí cpali válečky z kukuřičného šrotu, aby co nejrychleji přibrala. Když ji zabili, tak játra prodali řezníkovi a za to pak koupili novou husu. A k těm zvířátkům, my jsme tu zpočátku mívali naše štěně. Když pejsek vyrostl, tak jsme ho sem už nenosili. Kvůli bezpečnosti a bylo by i náročné se s ním tahat po schodech.

Ještě pořád hlídáte požáry ve městě jako původní věžní?
Dnes už ne. Každý má telefon v kapse a může hned volat, když uvidí požár. Ale je pravda, že v 90. letech jsme párkrát požár nahlašovali. Jako úplně první jsme tehdy viděli požár v areálu Sfinxu.

Marta

Přespal jste tu někdy?
Několikrát. Ale bylo to nejčastěji kvůli opravám. Nebo když byl problém s hodinami a já jsem musel vysledovat, kde jsou potíže. Na Silvestra 1999 byl také mimořádně ohňostroj přímo z Černé věže k novému miléniu. Což mimochodem nebyl úplně šťastný nápad. Nevíte, kam může zalétnout jiskra. Musel jsem tu proto být s hasičskou službou až do rána. Těch nocí bylo za těch 30 let docela dost.

Jaké to bylo tady spát?
Já jsem snad nikdy neusnul. Vždycky jsem byl při vědomí. Ale měl jsem tu jednou hodně zvláštní zážitek, který jsem řekl jen pár nejbližším…

Prozradíte?
To bych mohl vypadat jako blázen. Prostě jsem zažil takovou věc, kterou si dodnes neumím vysvětlit. Bylo to v noci, když jsem šel přeřizovat čas. A už se mi potom nikdy nestala.

nahoru

Asi ji z vás vážně nedostanu. Já jsem tu jednou zažil bouřku na ochozu a nebylo to úplně příjemné. Bál jste se tady někdy?
Jednou jsem zažil úder blesku do věže. Rána s pocitem, že se věž zachvěla. Když jsem vyšel na ochoz, cítil jsem spáleninu. Protože šel blesk po hromosvodu, tak jsme museli přeměřit hromosvodovou desku. Zjistili jsme, že už nesplňuje parametry a museli jsme ji nechat vyměnit.

Když jsem říkal známým, že jdu za vámi na rozhovor, každého zajímalo, jak to tady řešíte s toaletou?
Tahle otázka zajímá spoustu lidí. Je to o tom, že člověk je za ty roky trošku naučený a souvisí to s příjmem tekutin. Víc bych to nerozebíral (smích).

Pojďme se vrátit na začátek 90. let minulého století, kdy jste jako provozovatel Černé věže začínal. Jaké to bylo?
Když bude věž někdo po nás přebírat, bude mít ode mě spoustu informací. My jsme s manželkou neměli skoro nic. Začínali jsme od nuly. My jsme dokonce byli první soukromí provozovatelé historické památky v Československu. Žena na začátku roku 1992 zjistila, že skončila provozovna, pod kterou Černá věž spadala, a napadlo ji, že památku budeme provozovat spolu.

Co jste jí na tenhle trochu šílený nápad řekl?
Já jsem si to vůbec nedovedl představit. Ale zase ta doba raných 90. let přála novým nápadům a začínajícím podnikatelům. Tak jsme do toho na první pohled bláznivého projektu šli a jsme tu už 30 let. Asi to byla správná cesta.

vancurra


Nebyly mobilní telefony, jak jste se domlouval, když bylo potřeba něco řešit?
Elektřina i pevná linka už tady byla. V té době se ale skoro vůbec nepoužívaly zvony. Teď už jsou napojené na počítač a jsou řízené elektromotory. Když to přeženu, tak se dá naprogramovat zvonění i na dvacet let dopředu. Na druhou stranu ty zvony teď zvoní hodně natvrdo. Zvoník cítí tah, pomáhá, brzdí. Motor jde pořád naplno, jako když do něčeho buší kladivo. Zase to má výhodu, že si mohou pustit na dálkové ovládání zvony třeba i z fary.

Jak vypadá takový váš běžný den na věži?
Po odemčení dolních dveří pečlivě procházím celé schodiště. Už naučeně koukám do všech koutů. Každý den je také bezpodmínečně nutná kontrola ochozů. Zvlášť v době, kdy fouká vítr, je třeba zjistit, jestli se neuvolnil nějaký dekl.

Kromě toho, že denně šlapete po 225 schodech, musíte v zimě také někdy snášet dolů pytle se sněhem. Nezmáhá vás to?
Když napadá na ochoz sníh, musí se odhrnout od stěn. Když dojde k tání, mohly by stěny nasávat vodu a začaly by se rozpadat. Když ale k tomu fouká i silný vítr, někdy se stane, že se sníh dostane i do vnitřních prostor. Jiná cesta než naložit ho do igelitových pytlů a snést dolů, není. Pytle musím plnit jen do půlky, protože bych je jinak neunesl. Kdyby sníh zůstal na dřevěné konstrukci, dřevo by nasávalo vodu a začalo hnít. Není to ale každou zimu.

Pojďme k samotné věži, která byla postavená v letech 1549 až 1577. Co vás za těch 30 let překvapilo?
Když jsme věž přebírali, byla třeba v opravdu špatném stavu elektroinstalace. V 80. letech se udělala jen obnova vnějších prostor, ale vnitřek ne. Přes obrovské hromady nepořádku jsme se dostali k různým zajímavostem. Byly to dva plné kontejnery odpadků. Navíc tehdy ve vnitřním prostoru věže svítilo celkem jen pět žárovek. Dovedete si asi představit tu tmu.

Někde se píše, že je na věži pět zvonů, jinde sedm. Tak jak je to?
Při výstupu jich můžete vidět pět. Nad námi v půdním prostoru jsou ještě dva a pak další dva cimbály, které mají kladívko. Ten malý odbíjí čtvrtě a větší půl a celou. Těch velkých pět dole se dnes stále používá. Největší, Bumerin, zvoní jen při zvláštních událostech. Naposledy třeba při výročí 750 let založení města. Jinak každý den slyší lidé ve 12 hodin zvon Budvar a v neděli v pravé poledne zvoní čtyři.

Který máte nejradši?
Jednoznačně Martu! Pro její zvuk. Má takový měkký, hezký zvuk. Čiší z něj život.

Vrtá vám něco hlavou z historie věže?
Věž byla stavěna vnitřním lešením. Já bych se rád přenesl do té doby, abych si dokázal představit, jak logisticky vypadalo vynášení materiálu. Já sám vím, jaká obtíž je sem nosit věci. Tady bych připomněl, že s myšlenkou vystavět věž přišel purkmistr Quirinus. Bylo to po jeho návštěvě v Klatovech, kde zjistil, že už začali se stavbou tamní věže a znal i tamní výšku. Představitelé našeho města nakonec rozhodli, že postaví ještě vyšší věž než Klatovy.

Máte tady nějaké oblíbené místo?
Na ochozu je to západní strana. Dívám se rád směrem k vrcholkům Šumavy a k Blanskému lesu. Samozřejmě mám rád i pohled na náměstí. Východ slunce je tu nádherný, ale já mám asi nejradši západ na přelomu září a října. Ta červeň ozáří Blanský les, kde už se začínají barvit stromy, a vytváří tam nádherné červené pásy. Hodně mám rád půdní prostor s krovem, který není bohužel pro návštěvníky přístupný.

Sezona končí na konci října a začíná v dubnu. Co dělá věžný po zbytek roku?
Laik by si mohl říct, že zamknu a přijdu zase po půl roce. Takhle to rozhodně není. Je potřeba neustálá kontrola hodinového stroje, zvonů, musím hlídat počasí, dělat revize. V zimě chodím na technickou kontrolu dvakrát týdně, ale většinou je to častěji podle počasí, větru a sněhu.

Černá věž také pravidelně hostí cvičení integrovaného záchranného sboru. Poslední bylo nedávno v květnu. Proč se vlastně dělá?
Poprvé to bylo v roce 1994. Byl jsem za to moc rád. Co kdyby se někdy opravdu stalo, že nám tu někdo zkolabuje? Jak potom pacienta dostanete z ochozu věže dolů? A v roce 1996 tu měl jeden izraelský turista srdeční příhodu a hasiči využili svých zkušeností z nácviku. Od té doby už se naštěstí podobný případ neopakoval. Hasiči a záchranáři jsou ale připraveni i díky těm pravidelným cvičením.

Díval jsem se do statistik a v roce 2018 přišlo na Černou věž skoro 35 tisíc turistů. Jak s návštěvností zamával covid?
Zatím se pořád nevracíme na čísla před covidem. Třeba květen byl pořád vyloženě slabý. Je to asi také celkovou náladou ve společnosti. Sám na to pořád hledám odpověď. Možná se lidi během dvouleté pandemie naučili trávit volný čas trochu jinak. Navíc nám hodně chybějí zahraniční turisté.

A co říkají na naše náměstí turisté, když ho vidí poprvé z takové výšky?
Já jsem za uplynulých 30 let neslyšel, že by někdo řekl: „To je nuda. Neměli jsme sem chodit.” Každý je tím pohledem nadšený.

Jaké zajímavé situace s turisty vám utkvěly v paměti?
Trochu zvláštní bývali Holanďané. Začali jezdit ve větší míře po roce 2000, kdy objevili Českou republiku. Mívají víc dětí. A docela často se stávalo, že tu nahoře nějaké dítě zapomněli. Nevím, jestli to bylo alkoholem. Ale většinou se vždycky do hodiny vrátili. Nikdy jsme naštěstí nemuseli volat policii.

A co čínští nebo indičtí turisté? Třeba hoteliéři o nich vyprávějí až neuvěřitelné historky.
To je pravda. Po Číňanech býval nepořádek. Platit často vůbec nechtěli. Ale třeba korejští a japonští turisté byli nejvděčnější. Oni si totiž nejen užívali výhled, ale dokázali ocenit i to, že se můžou pohybovat historickými prostorami věže. Vnímají historii trochu jinak než my. Vidět tu konstrukci, ty zavěšené zvony, je obrovský zážitek! Pro nás je to samozřejmost.

Fenoménem posledních let jsou díky chytrým telefonům selfie. Lidé jsou pro originální fotku často ochotni udělat cokoli. Nedovedu si představit, jak by to tu vypadalo bez sítí na ochozech…
Býval to problém už bez selfíček. Sítě jsou tu od roku 2003. Samozřejmě jsme je sem nedali kvůli fotografům. Bohužel k historii věže patří i to, že si tu někteří lidé vzali život. Svým počínáním si ale neuvědomili, že ohrožovali život i ostatních lidí. Černá věž tím pletivem získala velké plus, co se týče bezpečnosti. I lidé, kteří mají třeba strach z výšky, se tu cítí mnohem bezpečněji.

Je něco, co byste si zde chtěl ještě splnit nebo zažít?
Věž je po technické stránce ve velmi dobré kondici. Letos se bude dělat oprava venkovních okenic. Takže vlastně žádné velké přání asi ani nemám…

… a co tady třeba oslavit s manželkou výročí svatby?
Vidíte, to mě nenapadlo, díky za tip! Letos jsme měli 35 let, tak bychom tu mohli obnovit slib po 40 letech. Ale říkat jí to radši nebudu, aby se mi nevysmála.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06.2022

Vizitka

Jan Vančura (54 let)
Českobudějovický rodák. Vyučil se klempířem. Od roku 1992 provozuje s manželkou Evou Černou věž. Mají spolu dceru. Ve volném čase rád rybaří na Lipně nebo na Třeboňsku. Žijí v Rudolfově.

VAncurovi
manželé Eva a Jan Vančurovi, správci Černé věže

Černá věž v číslech
1547 – rozhodnutí rady města o stavbě
3 – tolik stavitelů se na výstavbě podílelo: Hans Spatz, Lorenz a Vicenz Vogarell
1576 – budějovická návštěva Rudolfa II., kterého radní pravděpodobně jako jednoho z prvních návštěvníků pozvali na právě dokončený ochoz
1577 – pozlacen a osazen makovices symbolická tečka za stavbou věže -  pozlacení a osazení makovice
72 – výška Černé věže
46 – v této výšce je ochoz
36 – o tolik centimetrů se Černá věž naklání směrem k severozápadu
225 – počet schodů na ochoz
7 – počet zvonů – Bumerin, Marta, Budvar, Oktáva, Maria, Stříbrný a Umíráček


Další články z této rubriky:

Pečovala jsem o anglickou aristokracii

V těchto měsících dokončuje studia na budějovické pedagogické fakultě. Myslí je však již opět v Anglii, kde strávila poslední dva roky... Více informací

Měl jsem pocit, že jsem král Lipna

Českobudějovický rodák Karel Lavický (1985) je nejúspěšnější český windsurfer, dvojnásobný olympionik. Na medailonek jsme s ním připra... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: