Osobnosti

Za srážku nejsme připraveni

ŘÍKÁ JANA TICHÁ, ŘEDITELKA HVĚZDÁRNY A PLANETÁRIA

Autor: Marek Kerles Foto: Petr Zikmund

Pod vedením Jany Tiché prošly Hvězdárna a planetárium České Budějovice s observatoří na Kleti za třicet let řadou proměn. Planetárium se pyšní bohatým programem pro veřejnost a kleťská observatoř patří k předním světovým pracovištím pro astrometrická sledování planetek a komet. O věhlasu českobudějovické hvězdárny svědčí fakt, že její ředitelka byla v roce 2003 zvolena jako první Češka předsedkyní komise pro pojmenovávání planetek a komet Mezinárodní astronomické unie.

JC u dveri

Prestižní vědecký časopis Nature nedávno zveřejnil článek o tom, že astronomie je snad nejvíce sexistickým vědeckým oborem na světě. Hodně žen astronomek si stěžuje na útlak ze strany svých mužských kolegů. Vy podobnou zkušenost nemáte?
Moje zkušenosti jsou takové, že se v astronomii obecně prosazuje stále víc žen. Nemám pocit nějakého útlaku, který by ženám obecně bránil se prosadit v oboru. Když jedu na nějaký zahraniční kongres, vídám se s mnoha kolegyněmi. Samozřejmě jsem se setkala i s tím, že někteří muži ženy v astronomii neradi vidí nebo jejich schopnosti podceňují, ale to určitě není jen záležitost astronomie, to je spíše věc těch mužů, kteří nejsou vyrovnáni sami se sebou.

Dobře, ale pokud pomineme sexismus, jaké předpoklady by měli mít obecně dobrý astronom či astronomka?
Astronom musí mít přírodovědné vzdělání, rozumět matematice a fyzice, to je základ. Pak by měl dobře vládnout angličtinou, bez níž se v oboru neobejde. A z mého pohledu je pro práci astronoma či astronomky důležitá i určitá preciznost. Ten, kdo nedokáže pracovat systematicky a přesně, těžko se stane astronomem.

jt planetarium


Jak časově náročné je to povolání? Platí ještě, že astronom se v noci dívá do dalekohledu a ve dne spí? Nebo už nové možnosti techniky astronomům od nočního posedávání před dalekohledem trochu ulevily?
Technika určitě výrazně pokročila. Například na Kleti už nemusíte sedět jako dříve celou noc v kopuli, v zimě zabalený v kožichu. Snímky z dalekohledu se přenášejí do počítače, takže astronomové sledují oblohu v řídicí místnosti pod kopulí. Ta noční práce ale nijak nezmizela. Pořád musí někdo, pokud je právě vhodné počasí, ovládat dalekohled a celou noc sledovat, co se na obloze děje.


Žil jsem v představě, že už třeba existují programy, které samy upozorní, například i zvukovým signálem, že se po obloze pohybuje nějaký dosud neidentifikovaný objekt, ať už jde o planetku či kometu…
Ano, takové programy sice existují, rozhodně ale nejsou ještě tak dokonalé, aby nevyžadovaly kontrolu člověka a samy, bez lidské přítomnosti, vyhodnotily, o jaký objekt se jedná, jak může být pro Zemi nebezpečný a kam pravděpodobně směřuje. Navíc hvězdárny na celém světě mezi sebou pochopitelně komunikují, což opět nemůže zajišťovat jenom počítač. Sice na rozdíl od minulosti sedíte v teple v „controlroomu", ale spát nemůžete.

Takže dalším předpokladem pro práci astronoma je dobrá adaptabilita na noční život? Dá se vůbec zvyknout na to, že když je v noci jasno, tak prostě astronom nespí?
My se pochopitelně střídáme. Já navíc vedu hvězdárnu a planetárium, takže nesloužím na Kleti tolik nocí jako můj bývalý manžel a stále kolega Miloš Tichý. Nebo sloužíme spolu ve dvou. Každopádně ale opravdu platí, že astronom musí mít určitý kladný vztah k „nočnímu životu“.

Jak jste se ale vlastně dostala k astronomii a k vedení planetária? Co vás k oboru přivedlo?
Já jsem byla vždycky technický typ. Místo panenek jsem stavěla z kostek, zajímaly mě třeba stavby mostů. Pamatuji se, že když se nás na základní škole učitelka ptala, čím bychom chtěli být, já odpověděla, že ředitelkou atomové elektrárny. Vedle jiných technických oborů mě zajímala i astronomie, hodně mě ovlivnila babička, která vyprávěla, jak v roce 1910 viděla jako dítě Halleyovu kometu. To mě fascinovalo. K astronomii mě také přivedla společná záliba s mým bývalým manželem, se kterým jsem se seznámila v roce 1987 po vysoké škole. Já ale astronomii konkrétně nestudovala, vystudovala jsem statistiku.

jt obraz

Jak se stane ze statističky ředitelka planetária?
Okresní úřad, pod který tenkrát planetárium s hvězdárnou na Kleti spadalo, vypsal v roce 1991 výběrové řízení na nového ředitele po přesluhujícím Antonínu Mrkosovi. A já se přihlásila, vlastně neformálně i s manželem, který tenkrát ještě neměl dokončenou vysokou školu. A místo jsem získala.

Jak jste přesvědčila komisi, že celostátně známou hvězdárnu a planetárium povede prakticky čerstvá absolventka vysoké školy, navíc nikoli v oboru astronomie, ale statistiky?
Provoz hvězdárny a planetária se netýká jen výzkumu. Je to organizace, která má nějakou ekonomiku, nějaký rozpočet, nějaký výhled. A já jsem tehdy právě takový výhled do budoucna předložila, obsahový i ekonomický. Byla raná 90. léta a kvetly snahy vše měnit k lepšímu. Navíc, a to asi možná hlavně rozhodlo, jsme s tehdejším manželem navrhli i určitou změnu směřování hvězdárny. A to jednoznačně směrem k širší mezinárodní spolupráci, zapojení do mezinárodních organizací a možná i k nějakému poměrně unikátnímu způsobu propagace vědy, nejen astronomie.


To jsem se právě chtěl zeptat. V čem jsou hvězdárna na Kleti a českobudějovické planetárium vlastně v republice i ve světě unikátní, pokud tedy jsou?
Hvězdárna na Kleti je unikátní mimo jiné v tom, že Kleť představuje nejsevernější kopec, ovlivňovaný ještě alpským fénem. To vede k poměrně častému výskytu inverzí, a tedy i ideálním podmínkám pro pozorování noční oblohy, které nemají obdobu v celé republice. Proto stálo za to vybudovat na Kleti velký teleskop „KLENOT“, druhý největší v ČR. A proto je také kleťská hvězdárna důležitou součástí celosvětového systému pozorování planetek a varování před možnou srážkou vesmírného tělesa se Zemí. Jsme součástí takzvané kosmické hlídky.


A českobudějovické planetárium?
Myslím, že unikátnost českobudějovického planetária spočívá v porovnání s jinými planetárii právě v přímém spojení, v synergii výzkumu, provozovaného na Kleti, s popularizací astronomie a obecně přírodních věd v Českých Budějovicích. Snažíme se dodržovat koncepci, se kterou jsme přišli už v devadesátých letech, a snažíme se ukazovat, jak se věda opravdu dělá.  


Tomu nerozumím. V čem se tahle koncepce liší od jiných planetárií?
Když se podíváte na program jiných podobných institucí, většina z nich jen překládá do češtiny a formou přednášek desetkrát přežvýkává, co bylo objeveno někde v zahraničí. My se ale snažíme organizovat přednášky a besedy s hosty – experty, kteří v daném oboru skutečně pracují, aby promluvili o tom, jak věci ve skutečnosti fungují. Představujeme fyziku v reálném denním životě. V tom jsme, myslím, docela výjimeční.

jt schody


Opět prosím o nějaké konkrétní příklady…
V českobudějovickém planetáriu přednášeli jak astronomové, astronauti Feustel a Schweickart a kosmonauti Remek a Prunariu, tak vědci a odborníci z mnoha příbuzných oborů. Velký zájem vzbudila přednáška o změnách aktivity Slunce, která může ovlivnit rozvodné soustavy, hodně návštěvníků přišlo na vystoupení meteorologů, kteří se přímo zabývají silnými bouřemi a tornády i systémy varování – Setvák, Rýva a Plášilová. O jaderné energetice tu hovořila Dana Drábová i bývalý ředitel jaderné elektrárny Temelín František Hezoučký. Ten se zpočátku hodně divil, co bude dělat v planetáriu s přednáškou o jaderné energetice. Výsledně to byla jedna z vůbec nejlepších přednášek posledních let. Podobné je to s ostatními přednáškami, které bývají až na výjimky vyprodané. Ukazují lidem reálnou fyziku. Hodně dobrá byla letos na jaře i prezentace astronoma a senátora Jiřího Duška o tom, že Česko je mimo jiné, když už ne kosmická velmoc, tak „pod-velmoc“ a naše firmy vyvíjejí a konstruují nejrůznější kosmická zařízení, včetně například komponent pro rakety Ariane a kosmické sondy.


Světem se obzvlášť dnes šíří řada konspiračních teorií nebo dokonce vyslovených bludů, popírajících fyzikální zákony. Snažíte se takové bludy na přednáškách cíleně vyvracet?
Naše přednášky slouží k jakési všeobecné fyzikální osvětě. My lidé totiž využíváme mnoho zařízení, o kterých vůbec nevíme, jak fungují. Představy některých lidí o fyzice jsou dnes paradoxně velmi naivní, možná dokonce naivnější, než byly u našich předků v 19. století. Toho zneužívají i různí mystifikátoři a tvůrci konspiračních teorií. Pokud českobudějovické planetárium přispěje k tomu, aby se někteří lidé nedali tak snadno ovlivnit hloupostmi a výmysly, určitě má naše práce smysl.


Vraťme se ale k vašemu výzkumu. O tom, kolik nových planetek už objevili zaměstnanci hvězdárny na Kleti, bylo napsáno hodně. Jak reálná je ale opravdu hrozba srážky zeměkoule s jiným vesmírným tělesem? Měla jste někdy opravdu strach z toho, že se taková srážka může stát?
V roce 1996 jsme dostali od našich amerických partnerů zprávu, abychom prověřili a dopočítali dráhu vesmírného tělesa, u kterého opravdu reálně hrozilo, že zasáhne Zemi. Odhad jeho průměru dosahoval půl kilometru. Pamatuji, jak jsme běhali z jedné kopule hvězdárny do druhé, bylo to buď, anebo. Existovaly dva zcela stejně pravděpodobné scénáře, že se nic nestane nebo naopak k té srážce opravdu dojde. Naštěstí nás toto těleso v těsné vzdálenosti minulo.


Jaký to byl ale pocit? Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Nejprve mne napadlo, zdali to má vše právě takto skončit. V tomhle případě šlo o možnou srážku během následujících dvanácti hodin, to už by se toho stejně moc udělat nedalo. Zní to možná jako klišé, ale v tu chvíli vám opravdu nezbývá nic jiného než myslet na své nejbližší a nějak se smířit s osudem.


Přece ale existují nějaké scénáře evakuace obyvatel pro případ podobné srážky, nebo ne? Stejně tak vidíme ve filmech hrdiny, kteří letí do vesmíru a ostřelují kometu atomovou zbraní? To je ryzí fikce?
Není. Skutečně existují plány na to, jak odklonit vesmírné těleso z kolizní dráhy, případně evakuovat obyvatele oblasti, do které by mělo spadnout. Problém je ale v tom, že doposud nemáme žádnou závaznou dohodu, jak by lidstvo postupovalo jako celek, kdyby mířila kometa třeba do Indického oceánu nebo doprostřed Evropy. Není jasné, kdo by poskytl technické kosmické prostředky a jaké. A zda by s tím souhlasily i další státy. V současnosti platí také zákaz vynášení jaderných zbraní do kosmu. Na druhou stranu se dnes, zatím v malém, už testují takzvané kinetické impaktory, které by nárazem jemně změnily dráhu asteroidu letícího k Zemi. Zároveň už existují mezinárodní fóra, kde se o zajištění kosmické bezpečnosti hovoří.


Takže by podle vás při opravdu reálné hrozně srážky nastal na světě chaos?
To nemůžu říci. Připraveni na takovou možnost ale rozhodně nejsme, alespoň ne tak, jak se to ukazuje ve filmech. A přitom by si hrozba srážky s vesmírným tělesem určitě zasloužila podobnou preventivní přípravu, jako je třeba příprava na povodně či hurikány. Důkazem je zkáza způsobená v roce 2013 meteoritem u ruského Čeljabinsku nebo už dříve následky pádu takzvaného tunguzského meteoritu.


O lidech, kteří měli možnost vidět zeměkouli z vesmíru, se říká, že změnili náhled na svět, dívají se na život s větší pokorou. Jak je to u lidí, kteří se naopak dívají celé noci do vesmíru?
Myslím, že je to trochu podobné, i když asi ne stejné. Pohled do vesmíru, kde je zatím objeveno 1,8 miliardy hvězd, vám určitě dává určitý nadhled nad všedními starostmi. To je pravda. Ve vesmíru jsem nebyla, ale musím říci, že když jsem se osobně setkala s kosmonauty či astronauty, byli to lidé s nevšedním nadhledem a pokorou. Dokonce si myslím, že je velká škoda, že takoví lidé až na výjimky nepůsobí v politice, mohli by politiku obecně velmi změnit k lepšímu.


Omlouvám se, ale v tomto směru si neodpustím jednu osobní otázku. Nadále úzce spolupracujete s vaším bývalým manželem, známým astronomem Milošem Tichým, dokonce spolu v observatoři sedíte několik dní v měsíci celou noc u počítačů v jedné malé místnosti. Je i tahle nevšední schopnost domluvy a spolupráce dvou exmanželů také důsledkem nadhledu, kterým disponují jenom astronomové?
Možná i tak. Oproti hvězdnému nebi nad hlavou jsme maličcí. Ovšem podobné věci řeší i rozvádějící se „neastronomové“, obzvlášť pokud mají spolu děti. Též je pro všechny zúčastněné důležité, když spolu dokáží spolupracovat. Nu a my sice spolu děti nevychováváme, zato ale neseme dlouhodobý výzkumný program i podporu od Evropské kosmické agentury ESA (smích).

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 13.12.2022

Vizitka

Jana Tichá (* 1965)
Česká astronomka a objevitelka řady planetek. Od roku 1992 je ředitelkou Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích s observatoří na Kleti. Na výzkumu dlouhodobě spolupracuje s dnes již bývalým manželem Milošem Tichým. Podle Jany Tiché je pojmenována planetka (5757) „Tichá" objevená roku 1967. Za dobu, co Jana Tichá vede českobudějovické planetárium, ho navštívilo tři čtvrtě milionu návštěvníků, z toho dvě třetiny představují školní exkurze.

jt2

Hvězdárna a planetárium ČB

Českobudějovická hvězdárna byla otevřena v roce 1937 jako druhá nejstarší lidová hvězdárna v Čechách zásluhou tehdejší Jihočeské astronomické společnosti. Nachází se cca 300 metrů od hisorického centra města v parku na soutoku Vltavy a Malše. Její plný název je Hvězdárna a planetárium v Českých Budějovicích s observatoří na Kleti. Ředitelkou je Ing. Jana Tichá. Dnes se zdejší pracovníci věnují prezentaci poznatků pro širokou veřejnost, práci s dětmi a mládeží a spolupráci s amatérskými astronomy. Organizace provozuje internetové magazíny Planetky.cz a Komety.cz a vlastní výzkumný program známý pod názvem Observatoř Kleť. Od 1. 1. 2003 je zřizovatelem Jihočeský kraj. Více: www.hvezdarnacb.cz


Další články z této rubriky:

Na pivu mám ráda jeho příběh i kouzlo spojovat lidi

Na pivu má ráda především jeho kouzlo spojovat lidi a právě lidé jsou její pracovní i životní náplní. Monika Grešová je personální řed... Více informací

Holanďané někdy zapomněli na Černé věži dítě

Jen jeden člověk v Českých Budějovicích se může pochlubit, že má už 30 let denně nejkrásnější pohled na město a jeho okolí. Zároveň al... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: