Do světa vánočních svátků, betlémů a dětského radostného očekávání štědrovečerního tajemství zve výstava v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, nazvaná Pohádkové Vánoce Vojtěcha Kubašty. Ke 110. výročí narození umělce ji připravil jeho vnuk a propagátor Roman Kubašta (61), a najdete zde nejenom nedostupné originály ze soukromých sbírek, ale i známé jesličky zvětšené do životní velikosti. 

Roman Kubašta zve na výstatvu svého předka do Jihočeského muzea

Váš dědeček byl autorem mnoha betlémů. Jaký jste měli na Vánoce doma?
Říká se, že automechanik jezdí v nejhorším autě, a u nás v rodině tvůrce betlémů to bylo stejné. Rozkládací betlémy jsme na Vánoce měli, protože vždycky děda nějaký připravil, ale že bychom je všude doma v tenhle čas vystavovali, kdepak. Nepřišlo mi ale nijak divné, že celoročně se u našich kolem mě objevovaly betlémy nebo kresby s vánoční tematikou, kterou děda tvořil. Nepřipadalo mi ani zvláštní, že k nám chodí, a že se přátelsky stýkáme s tehdejšími hereckými nebo malířskými mistry.

Rád a často maloval betlémy čili znázornění narození Ježíše Krista. Byl věřící?

Děda byl věřící stejně jako já. Jsme ale věřící v jiném slova smyslu. Nechodili jsme v neděli do kostela, jako jiní pravidelně chodí. Když jsme tam šli, tak jsme se dívali na architekturu, a děda mi ukazoval zákony baroka, vysvětloval, co je loď a proč je tam či onde něco nakresleno, nebo jak vypadá ten který svatý. Děda věřil v dobro a ve vyšší spravedlnost. Věřil, že se člověk po odchodu z tohoto světa znovu potká s dušemi lidí, které měl tady na zemi rád. A věřil v čestnost a spravedlivost, že člověk má být slušný, a že má pomáhat druhým.

Jak dlouho jste spolu šli životní pouť a jak se měnil váš pohled na něj, když jste dozrával?
Žil jsem u našich od narození, až jsem je oba dva pochoval, takže celý svůj život. A uvědomoval jsem si až s odstupem třiceti let, jaké úžasné dílo děda vykonal. Kvůli příjmení a s odkazem na dědu se mě lidé ptali: Ty seš Kubašta, Kubaštův vnuk? Když jsem přiznal, že ano, tak ze mě začali dělat znalce jeho díla. Ptali se mě, zda vím, co kdy kreslil nebo nekreslil, zda je to on, nebo není, a najednou jsem si začal uvědomovat, že bych měl o dědovi víc vědět, poznávat jeho dílo a psát o něm a pokračovat v něm právě prostřednictvím výstav, jako je tahle.

Jaký dědeček byl?
Děda byl velmi skromný. Zatímco si dneska stěžujeme, jak nestíháme, a že na nic nemáme čas, protože jsme v časové tísni nebo stresu, on takový nebyl. Ačkoliv za ním stojí nepřestavitelně veliké celoživotní dílo, nikdy jsem od něj neslyšel: Nemám čas! Nech mě být! Nestíhám, protože mám termín!

Jaký byl jeho vztah k vám?
Z právního hlediska jsem sice jeho vnuk, ale v podstatě jsem jeho syn. A až do 12 let jsem mu říkal táto. Rodiče se totiž ne vždy dokážou o své dítě řádně postarat, takže si mě dědeček s babičkou osvojili. Byl jsem u nich od třech měsíců, až jsem je pochoval. Jediný tedy můžu říct, že vím o jeho díle kompletně všechno. Znám různé varianty betlémů a dotisky knih, což je velmi složité se ve všem orientovat.

Dokáže vás dědečkovo dílo ještě něčím novým překvapit?
Ano, až teprve nedávno jsem například přišel na to, jak děda kreslil. Měl tzv. kombinovanou techniku, ale kreslil tzv. punktmanýrou, což je druh kresby nespočívající v malování v plné ploše, ale v tečkování. Na jedné obálce o něco větší než A4, která je zde vystavena, jsem napočítal kolem 9,5 tisíce teček. Složitěji už se kresba nedá dělat. A přestože pracoval tak dokonale a pečlivě, vytvořil neuvěřitelně velké množství ilustrací.

Díla úspěšných umělců se často kopírují. Lze zkopírovat styl Kubašty?
Nikdo ho nikdy nedokázal napodobovat. Například Josef Lada je napodobitelný, i když si většina myslí, že ne, protože maloval jednoduše. Jenže děda byl v tvorbě složitý, takže ho nikdo nikdy nedokázal v kresbě přesně napodobovat. Hodně ovšem napodobovali jeho prostorové knížky a betlémy. Konstrukci, kterou si vymyslel, sice jinak udělat neuměli, ale vzali ji, doplnili svými kresbami a mysleli si, že se jejich díla budou prodávat stejně jako Kubaštovy. Jenže skončili a zkrachovali, protože je v knihkupectví odmítli se slovy: To je okopírovaný Kubašta. Takže děda je opravdu – jak říkám – fenomén Vojtěch Kubašta po všech stránkách.

O výstavě

Čím v Českých Budějovicích „fenomén Kubašta" představujete?
Vánoční výstava je jenom malým představením Vojtěcha Kubašty, protože zde nemůžeme jeho rozsáhlou tvorbu představit v celé šíři. Byl ilustrátor, malíř, konstruktér betlémů a prostorových knížek, jako inženýr architekt navrhoval i nábytek, budovy nebo pražské metro, ve Znojmě mají na vodárně jeho vitráž, takže jeho záběr je nepředstavitelný. Na začátku návštěvník uvidí jeho počáteční kresby, dokonce jeho první betlém, který udělal už ve 12 letech, kdy se nechal inspirovat malířem Josefem Ladou. Je unikátní, že ho vytvořil v tak raném věku, kdy nevíme, co v životě budeme dělat, jako by on už věděl. Ve dvanácti psal pohádky, které si i sám vymýšlel.

Která dědečkova díla zde dále najdeme?
Vystavujeme zde dva druhy jeho knížek. Jeden jsou prostorové, moderně tzv. 3D knihy. Někdo jim říká plastické, což ale nemám rád, protože plastická je přece trhavina nebo umělá hmota. Pak zde uvidíte jeho překrásná leporela. Na jejich současné výrobě se i podílím. Neumím kreslit, a lidem na besedách odpovídám, že se dědův styl nedá nahradit a jeho díla jsou nenapodobitelná, i když se o to leckdo pokouší. Ale umím je vyrábět, takže jsem jeho pokračovatelem ve výrobě, v knihárně a tiskárně.

Plánujete ve výrobě leporel pokračovat?
V budoucnu chci např. vytvořit jeho Noemovu archu, a využít přitom desetimetrové konstrukce, zavírající se do sebe. Přitom jako výrobce vím, že když detail v knížce posunu jen o dva milimetry, už pak jako celek scéna nefunguje. Na rozdíl od běžné knížky už je ale tohle knižní dílo hračkou, která vydrží desítky let. Lidé mají k leporelům velký citový vztah. Mnohdy mi říkají, že když se stěhovali, většinu knih vyhodili, ale tuhle, i když roztrhanou nebo poškozenou, si vezmou s sebou. Protože je v ní ukryté jejich dětství.

Znáte dědečkovo dílo dokonale. Které zvláštnosti byste vyzdvihl?
Tak poprvé budou vystavené mnohé originální kresby zapůjčené z New Yorku i od tuzemských soukromých sběratelů. Jsou tu prvně vystavené i jeho makety knížek, které nikdy zatím k vidění nebyly. Mám je od soukromého sběratele stejně jako návrhy knížek, které nikdy nevyšly. Mezi sběrateli je tohle nejcennější stejně jako pro filatelisty Mauricius. I tyhle knížky jsou lákadlem, hlavně pro příchozí sběratele, kteří budou posuzovat, jestli je v knize šest stránek nebo osm. Přijdou sem ale většinou lidé z nostalgie a za vzpomínkou z dětství, protože knihy dobře znají. Někdo si pamatuje z prostorových knih třeba na kozu, jiný na perníkovou chaloupku, ve které zajíždí bába do pece.

Věnoval se děda výtvarně i něčemu jinému, než co tady vidíme?
Rád bych připomenul jednu velmi důležitou věc. Děda byl umělec, a za tím slovem vidím člověka, co umí něco zvláštního a speciálního – ať malovat, zpívat, dělat sochy nebo vařit dobré jídlo. Všechno, co vidíme na zdejší výstavě, je tvorba na zakázku. Děda dokázal vytvořit nepředstavitelně krásná díla, která přetrvávají generace, a všechna byla na zakázku. Jenže zároveň existují i jeho kresby, které maloval sám od sebe, kde se odráží jeho nitro, nutkání, co jde z něj. Někdy z nich ojediněle udělal výstavu, ale málokdo je zná. To jsou jeho nejúžasnější věci, protože je dělal z nutnosti a osobního pnutí.

Na výstavě ale některou z těchto kreseb uvidíme…
Máme tady jednu kresbu, znázorňující sedícího stařečka, nad kterým stojí Smrtka s kosou, objímá ho a říká mu: Hele, už je asi čas. Tady je zobrazeno dědovo nitro, kdy mu nikdo určitě neříkal, aby zrovna tohle měl namalovat. V těchto malbách je vidět široká duše Vojtěcha Kubašty.

Renesanční osobnost

Proč váš děda pochází ze srdce rakousko-uherské monarchie?
Děda se narodil ve Vídni, protože jeho otec Vojtěch Kubašta byl ve vídeňské bance prokuristou, což byl druhý nejvyšší post hned po řediteli. Když mu byly dva roky, přestěhovali se rodiče do Prahy. Takže odmalička žil na Smíchově, až odešel. Neříkám schválně, že umřel, protože slovo umření nemám rád. Říkám, že odešel, protože si myslím dle naší víry, že jednou za ním přijdu i já. Na definitivní konec nevěřím. Žili jsme v Praze, a jezdili sem do jižních Čech na Hlubokou, kde je hrob Kubaštů, který často navštěvuji a dávám sem kytičky.

Měl váš dědeček, který byl malíř a architekt, i nějakého dalšího koníčka?
Děda byl neuvěřitelná a nepředstavitelná osobnost. Málokdo ví, že byl sběratelem obrovského ražení, takže jeho sesbírané umělecké kolekce by byly na další výstavy. Děda rád a s nadšením sbíral grafiky z 15. a 16. století, obrazy, vějíře, koberce, porcelán, hodiny, barokní sochy, ex-libris. Jako umělec měl široký záběr a všechno, co se mu líbilo, sbíral. Předměty nemusely mít žádnou velkou cenu, ale když se mu líbily, tak si je pořídil. Dědova umělecká duše byla nesmírně široká.

Umělecká rodinná tradice

Když říkáte „umělecká duše“, musím se vás zeptat na jednu osobní věc. Jak se říká, geny se nezapřou. A já vidím, jak výtvarně využíváte své tělo. Nechal jste se tetovat, proč? To je asi taky osobní výpověď člověka, který přemýšlí obrazně.
O každém tetování, co mám na těle, jsem rok přemýšlel a rok si ho tvořil. Na zádech mám symbol meče spravedlnosti. Cítím, že každý člověk by měl být čestný, spravedlivý, bránit zlu, a nedat mu volnost, aby vyšlo na povrch. Proto mám na zádech meč, znázorňující spravedlnost, ve kterém je ukryt Roman Kubašta. Na hrudi mám Fénixe, ptáka, který vstane z popela a zase se vrátí do života. Věřím, že když člověk padne, tak může znovu vstát, nebo se může znovu objevit na jiném světě a pokračovat v životě dál. Mám rád čínštinu, trochu i tento jazyk ovládám, takže na levém rameni mám ve staročínštině své jméno. A protože jsem Roman čili Říman, tak na pravém rameni mám znak, který tenkrát měli Římané na štítech. Všechno má svůj význam. Nemám rád lidi, kteří přijdou jen tak do tetovacího salonu a řeknou: Já chci něco moderního nebo mi sem dejte vlky. Musíme o symbolech, které na sobě nosíme, přemýšlet.

Pomáhají vám, že kdybyste zakolísal, vrátíte se zpátky a budete přemýšlet o hodnotách?
Asi ano, když je mám zobrazené na těle a když jsem o nich přemýšlel už dávno. Jsem ve znamení Vah, a jsem Váha stejně jako děda, který se narodil 7. října. Je zajímavé, že také já se narodil 7. října a můj brácha Robert se narodil také 7. října. Všichni tři jsme narození téhož dne. Kdysi jsem byl proto sedmičkou hodně ovládaný – chtěl jsem telefonní číslo se sedmičkami, poznávací značku auta se sedmičkami, v kině řadu nebo sedadlo sedm. Pak jsem se najednou od téhle závislosti osvobodil. Děda byl Váhou vyrovnanou, neměl špatnou náladu, ale pořád mírnou. Jenže já jsem cholerický romantik: jednou nahoru, podruhé dolů. Stejně je to v mém životě, kdy procházím krásnými obdobími, ale i nepředstavitelnými složitými peripetiemi. Vždycky mi tohle vědomí ale pomáhá, že se nevzdám a jdu dál. Mám životní motto, že tam, kde všichni končí, já začínám. Druhé moje životní motto zní: Snažím se žít tak, že až když Pánbůh dá, a já budu klepat na Jeho bránu, aby mě pustil. A zahrajeme si tam s dědou dámu, kterou jsme si spolu tady na zemi tak rádi hráli.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 13.12. 2023