Hoří! Přijeďte rychle! Výkřik, který je pro normálního člověka zlým snem, ale pro českobudějovické hasiče předvídatelnou součástí pracovní doby. Jak se jim žije v čekání na podobné volání o pomoc? Nebo je jejich hlavní pracovní činností už jen sundávání vosích hnízd? V dnešním dílu seriálu Jak se žije se nevydáme do žádné městské čtvrti nebo ulice, ale do areálu třetí největší hasičské základny v republice.

Areál HZS JČ na Pražské třídě

Muži jak z plakátu nebo z přehlídkového mola. Jejich cílem ale není zaujmout fotografy, nebo mezi sebou soutěžit. Vybrali si povolání, kde na sobě musí pracovat a táhnout za jeden provaz. Fyzická zdatnost a psychická odolnost jsou pro ně klíčem, bez kterého by u Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje (HZS JčK) v krajském městě nemohli fungovat. Chrání životy, zdraví obyvatel, vyjíždí k mimořádným událostem. Profesionální hasiči z Pražské třídy nám dovolili nahlédnout do svých životů. A rovnou je třeba říct, že v hasičském areálu zdaleka nejsou jen muži z výjezdových skupin.

Operační středisko: operátorka tísňové linky Pavla Křelinová

Na operačním středisku
„Řekněte mi, kde je to vosí hnízdo? A to je rodinný dům…?“ reaguje do telefonu tmavovlasá žena z Operačního a informačního střediska, které je v budově hasičů v prvním patře. Ano, ženy tu také pracují, říkám si. Představení do telefonu neslyším. Pavla Křelinová mi za pár minut vysvětluje, že pozdrav je automaticky nahraný a rovnou odpovídá volajícímu. Operátorka přijímá událost ohrožení nebezpečným hmyzem. Zjišťuje, kde se událost stala, co se tam děje, a pokud by se jednalo o veřejné prostranství, jako jsou například školy, školky, parky a jiné, tak hasiči vyjíždí. V případě, že jde o soukromý objekt, musí posoudit míru nebezpečí a zda tam například není alergik. Nebezpečný hmyz likvidují profesionální hasiči stejně jako běžní lidé. Tedy dostupným přípravkem z hobbymarketu.  

Za dvanáctihodinovou směnu napočítá operátorka i 400 hovorů. Dvacet procent z nich jsou skutečné události. Lidé na tísňovou linku 112 nebo 150 volají mnohdy omylem.

Pavla má před sebou tři obrazovky, uprostřed mapu České republiky. „Když přijde hovor, tak se automaticky otevírá výseč, kde se člověk může nacházet, pak se otevírá datová věta, kterou odesíláme jednotlivým složkám,“ ukazuje na obrazovkách mladá žena. Čeká ji na podzim služební zkouška z cizího jazyka. Potom bude vyřizovat i hovory v anglickém jazyce.  „Těším se na služební zkoušku. Pro mě je to odměna, když mohu pomáhat. Je to těžké komunikovat s lidmi a odhadnout situaci, když událost nevidíte,“ shrne svou práci s tím, že volající mají ve stresu různé reakce. Někteří lidé jsou hysteričtí, i když jde o nevelký „ťukanec“ automobilu. Jiní volají a jsou zase nezvykle v klidu, protože jsou v šoku, v tom případě jde například o vyproštění z vozu.
Operátoři musí reagovat velice přesně, rychle, obratně. Za dvanáctihodinovou směnu napočítá operátorka i 400 hovorů. Dvacet procent z nich jsou skutečné události. Lidé na tísňovou linku 112 nebo 150 volají mnohdy omylem. Vytočí ji nechtěně z kapsy, nebo se čísla dotknou děti. Pavla Křelinová naznačuje, že některé požadavky volajících hraničí s pohodlností. „Občas mě překvapí, s čím sem lidé volají. Když leží malá větev přes silnici, tak ji mohou odnést. Řeknou mi, že nemají čas větev odklidit. Nebo volají chlapi kvůli malému hnízdu, netroufnou si ho odklidit sami. Zabouchnuté dveře a zapnutý spotřebič při odchodu do práce nejsou výjimkou,“ zamýšlí se nad hovory operátorka, pro kterou změna a frmol nastává, když přijde kalamita. „Musíme začít fungovat, když je bouřka,“ poukazuje na dny, kdy se nezastaví a z důvodu vysoké vytíženosti mohou hovory z jižních Čech padat i do jiného kraje. A jaká je pracovní doba operátorů? Zaměstnanci tu pracují od sedmé hodiny ranní do devatenácti hodin. Další den stejně. Pak mají dvě noční  „dvanáctky“ a následují čtyři dny volna.

Tým hasičů u posledního přírůstku vozového parku, cisterny CAS 20

Neonová královna
Z hlavní budovy jihočeského operačního střediska se lze snadno a rychle dostat do garáže. V ní jsou umístěné cisterny a další zásahová vozidla. Nechybí tu automobilový žebřík AZ 53, který dosáhne na ochoz Černé věže a je nejvyšší v Jihočeském kraji. V areálu na Pražské třídě jsou tři desítky vozidel včetně speciální techniky, jako jsou například automobilový jeřáb, vyprošťovací automobil, kontejnerový systém aj. V garáži, kde se nacházíme, se vyjímá nová, zářivě oranžová cisterna CAS 20. Její nádrž pojme 4 000 litrů vody a 240 litrů pěnidla. Předností nové cisterny je technická výbava. Budějovičtí ji mohou vídat v ulicích od jara letošního roku. Mezi cisternami v garáži září, jako „neonová královna“.

repro: provorepubliková "stříkačka"

Z garáže vyjíždí i dnes, chvíli k rozhovoru si najdou dva profesionální hasiči. Ale právě jen krátkou chvíli. První z mužů musí už během několika vteřin odběhnout, bleskurychle se převléknout z běžného hasičského oděvu do zásahového, a naskočit do vozidla. Operační důstojník totiž právě vyhlásil poplach. „Požár na základě vyhlášení elektrické požární signalizace v ulici Vrbenská,“ komentuje situaci právě přítomná tisková mluvčí Vendula Matějů výjezd směny C.

Denní rutina
Službu si tu výjezdoví hasiči předávají po 24 hodinách. Pak mají dva dny volna na odpočinek. Čtyřiadvacítku mají rozdělenou na šestnáct hodin, kdy vykonávají službu, osm hodin drží pohotovost na stanici. Zajímá mě, jestli si výjezdoví hasiči mohou v době, kdy drží pohotovost, zapnout televizi a prospat se. Dozvídám se, že v rámci pohotovosti mohou, ale do dvou minut od vyhlášení poplachu musí vyjet. Představa, že někoho vzbudí v noci poplach, musí sjet po tyči nebo seběhnout do garáže a převléknout se v několika vteřinách, je pro mě nemyslitelná.

Momentka z posilovny hasičů

Hasiči se doobléknou v zásahovém vozidle na cestě, kde už dostávají od velitele přibližné instrukce k dané události. V době, kdy nejsou u zásahu, pracují podle plánu. Práce je tu pro každý den jasně rozdělená. V sedm hodin ráno přebírají techniku, následuje hospodářská činnost, nemine je ani úklid prostor, školení nebo prověření fyzičky v posilovně. Navíc mají pro každý den dané povinnosti. Podle mluvčí hasičského záchranného sboru kontrolují například každý čtvrtek výškovou techniku. V pondělí kontrolují všechny agregáty, startují se pily, rozbrusy aj. V pátek hasiči pravidelně tankují a myjí vozidla. Třeba v sobotu vyjedou s vozidly z garáží a uklízí podlahu. Součástí pracovní náplně je také úklid stanice včetně mytí oken. V případě poplachu jdou všechny tyto činnosti stranou.

Miroslav Fríd pracuje i v posttraumatickém týmu

Živly, hmyz i nehody
Profesionálové Miroslav Fríd ani Jiří Hucek letos v létě k požárům často nevyjížděli. „Máme velký nárůst hmyzu a odklízeli jsme stromy nebo odčerpávali vodu po bouřce,“ shodují se. Miroslav Fríd tu slouží deset let a podotkne, že každý zásah je nějak složitý. „Pamatuji si dva roky zpátky  větrnou smršť, to bylo náročné,“ vzpomene výjezdový hasič, který také pracuje v posttraumatickém týmu. „Mám radost, když mohu někomu pomoct, když je to i psychologická pomoc. Mohu s těmi lidmi být a uklidnit je,“ líčí klidným hlasem. Zamýšlí se i nad tím, jak sám zvládá zátěžové situace. „Po zásahu si s klukama hodně povídáme o tom, co jsme zažili, to nám pomáhá. Pokud jedu k nehodě, tak nikdy nechci, aby to byl někdo známý, nebo děti,“ přemítá Miroslav, který nyní žije z osobních důvodů v Praze. Za rok se chce zase vrátit do Budějovic, kde bydlel dříve. „Měl jsem možnost přestoupit do Prahy, ale mám tu kamarády, tak nechci. Jsme tady taková rodina,“ směje se na nováčka Jiřího Hucka.  

Repro historické fotografie ze cvičení budějovických hasičů

Mladý hasič z Olešníku na Českobudějovicku slouží u profesionálů na Pražské třídě rok a půl. Odmala měl profesní dráhu jasnou. Za Sbor dobrovolných hasičů Olešník běhal od šesti let. O svém nynějším poslání se rozpovídá se zápalem. „Pracuji tu mimo jiné na pozici strojníka, takže řídím vozidlo. Než vyjedeme k události, podívám se v garáži na počítač, kde to místo přibližně je. V autě pak mám  tablet a velitele,“ shrne strojník Jiří Hucek, podle čeho se řídí. Energie a nadšení do práce mu rozhodně nechybí. Avšak přiznává, že z počátku bylo pro něho stěžejní si zapamatovat, kde je v hasičské stanici na Pražské třídě uložená jaká technika.

Strojník a řidič Jiří Hucek

Oba hasiči působí velice skromně, o své práci vypráví s pokorou. „Kluci to mají dané jako běžnou věc, pomáhat lidem je  pro ně poslání a jim to ani nepřijde,“ míní tisková mluvčí jihočeských hasičů Vendula Matějů. Neopomene ani to, že hasiči ze směny jsou parťáci, kteří spolu chodí ve volném čase rádi na pivo. Nesympatie mezi kolegy se objevují zřídka. A když je trápí něco z rodinného života, mohou navštívit psychologa Tomáše Adámka. Intervencí uvnitř sboru jsou desítky za rok. Většinou se jedná o osobní problémy. O tom, že služba má pro hasiče smysl, svědčí její obliba a dlouholeté využívání. Psychologická služba totiž funguje spolehlivě už téměř dvacet let.

Rekordně velká stanice
Celý prostor na Pražské třídě je rozsáhlý, vždyť se jedná o třetí největší hasičskou stanici v republice. Obsluhují se odsud totiž nejenom potřeby krajské metropole. „Jsme opěrný bod i pro celý Jihočeský kraj, částečně také pro kraj Vysočina, Plzeňský kraj, a to v některých specializacích, jako je například zásah na chemii, těžké technické havárie,“ popisuje ředitel jihočeských hasičů Martin Sviták. A dodává, že unikátem je vybavení pro případné úniky radiace. „Jsme přece v zóně havarijního plánování Jaderné elektrárny Temelín,“ upřesňuje ředitel.

Tisková mluvčí Vendula Matějů

Problematické zásahy
Zajímám se, jak je to s hořícími elektromobily. Přece jen těchto automobilů vídám na silnicích čím dál více. Za posledních pět let evidují jihočeští hasiči zatím jen jeden požár elektromobilu v Dyníně na Českobudějovicku. Připravují se ale na případ, kdy by elektrovozidlo hořelo například v podzemní garáži. „V letošním roce dostaneme speciální zařízení, které pomůže dostat hořící elektromobil ven z prvního nadzemního nebo prvního podzemního podlaží,“ přibližuje speciální vozíčky pod kola elektromobilů ředitel jihočeských hasičů Martin Sviták.
Upozorní spíše na novodobé dopravní prostředky, na elektrokoloběžky, které se vznítily samovolně na ulici. Letos hořela jedna v Českých Budějovicích. Další případy byly zaznamenány jinde v Jihočeském kraji. „Zatím nebyly příčinou velkých požárů. Mohlo by to ohrozit vedle stojící automobil, nebo procházejícího člověka,“ poznamená Martin Sviták s tím, že záleží, kde a u čeho elektrokoloběžka stojí. „Uvidíme, co nám přinese budoucnost,“ zamýšlí se nad závažností problému. Hašení v tomto případě ale není složité, protože koloběžka je malá. „Přijedeme, ulejeme, nebo to dáme do kýble s vodou,“ popisuje ředitel hasičů.
Rozpovídá se také o nové budově E, která bude sloužit pro Operační a informační středisko HZS JčK. Zatím tam chybí vybavení. „Již jsme připravili stavební prostory, nyní nás čeká investice do technologií,“ vysvětluje s tím, že nová budova E byla vystavěna kvůli garážím pro speciální techniku. Součástí bylo i zázemí pro operační řízení a krizové řízení.
Další novinkou pro hasiče budou drony, které se dají využít při různých výjezdech. „Chceme je uvést do přímého výkonu služby,“ prozrazuje Martin Sviták s tím, že je to podpora pro velitele zásahu. Drony by mohly vypomoct třeba při lesních požárech nebo při haváriích s nebezpečnou chemickou látkou.
Velká změna čeká v budoucnu profesionální hasiče ze Suchého Vrbného. Ti se dle slov Svitáka přestěhují na českobudějovické Složiště, kde by měla vyrůst nová hasičská stanice.



Hasičárna v Suchém Vrbném