Ladislav Lhota je mezi českobudějovickými sportovními novináři pojmem. Jako informovaný fanda hokeje, sám hokejista a člověk píšící knihy o hokeji teď ve spolupráci s Jihočeským muzeem uspořádal výstavu Hokej - budějcký fenomén (90 let ligového klubu). Přináší vzácnosti jako hráčskou výstroj ze 40. let i překvapivé informace třeba o tom, jak se kdysi hrával hokej na plovoucí kře, nebo o enfant terrible zdejšího hokeje, který se pokusil i vyloupit banku.

Kovářova kobyla chodí bosa a v továrně na žárovky pracují potmě. Vy jste sportovec?

Dnes už jsem, jak říkají Kanaďané, retired player, sportovec na odpočinku. Hlavně na to vůbec není čas, což mě mrzí. Hrál jsem hokej a rekreačně i tenis. Hokej tedy v té nejvyšší úrovni v mládežnické kategorii do patnácti let. Pak jsem odešel na studia a brusle zůstaly v koutě. Po třicítce jsem začal chodit na led s hobíky a po čtyřicítce stihl odehrát tři sezony v amatérské soutěži. Zahrál jsem si také za Old Boys ligového Motoru na turnaji ve Zlíně. Bruslařsky jsem na tom, myslím, nebyl špatně, ale po zmíněné pauze si nechtěly zvyknout ruce a dost dlouho jsem pociťoval nedostatek zápasové praxe.

Když se dívám, jak se proměnila výstroj, kvalita ledu, dynamičnost hry, trošku složitější pravidla - je to vlastně ještě pořád hokej, to, co se dnes hraje?

Je to hokej, pořád. Jako každý jiný obor má svůj vývoj. Je otázka, komu se to líbí. Jestli stejným lidem jako před dvaceti, třiceti, padesáti lety. Dříve jsme na hokeji obdivovali typickou českou chytrost. Ne, že by vyprchala, ale na ledě je stále méně místa. Hra se zrychlila a přitvrdila.

Myslíte, že by obstál špičkový hráč ze čtyřicátých let v současné konkurenci?

Musel by se přizpůsobit, víc zamakat na fyzičce, prostě změnit styl. Ale proč by neobstál? Základní dispozice dobrého hráče je v hlavě. Kdo chce uspět, musí mít správnou povahu a vydržet všechny tlaky a útlaky. V mládežnických kategoriích není vzácností, že dorůstajícího hokejistu ponižuje trenér nebo spoluhráči. Ale i dospělý borec a táta od rodiny si vyslechne někdy dost tvrdé nadávky a kritiku svých výkonů. Nezbývá, než to vydržet. Profesionálové berou velké peníze, živí se hokejem a nemůžou se poprat s trenérem nebo se urážet. Fyzičku natrénujete a třeba se narodíte s talentem, ale pokud jste citlivka, neobstojíte v hokejovém prostředí. Je to jeden z důvodů, proč skončí řada hráčů už kolem patnácti let.

Věnujete se hokejové historii, sportovní žurnalistice, v muzeu jste nyní uspořádal tematickou výstavu. To už je trochu nad rámec profesní deformace, ne?

Neřekl bych, že něco přeháním. Asi hraje velkou roli, jak intenzivně člověk prožívá to, co dělá, jestli se ve svém oboru pohybuje se zájmem, nebo z povinnosti. Řadím se k lidem, kteří jsou zvyklí dělat všechno poctivě a naplno. Dlouhodobě se věnuji hokejové historii a hodně mi v tom pomáhá novinářská praxe. Napsal jsem dvě knížky o hokeji v Českých Budějovicích a příprava té druhé, která je věnovaná devadesátinám ligového klubu, mi vnukla myšlenku na výstavu.

Co bych měl vědět o výstavě, než se na ni vydám?

Je rozdělená na dvě části. První ve velkém sále seznamuje návštěvníka s historií klubu po jednotlivých dekádách. Nechybí dekorativní doplňky včetně ukázky skutečné šatny prvoligového týmu, v níž si hlavně děti mohou vyzkoušet oblékání hokejové výstroje. Vizuálně si lidé mohou porovnat kompletně zachovanou a poměrně unikátní výstroj a výzbroj z roku 1943 se současnými proprietami. Svoje místo v expozici mají také para hokejisté, kteří vystupují pod hlavičkou Motoru. Druhá část upozorňuje na mezinárodní úspěchy hráčů, kteří se prosadili v národním mužstvu, případně v NHL, KHL a dalších významných soutěžích. Budějovickým klubem prošlo 23 mistrů světa, čtyři vítězové Stanleyova poháru a řada reprezentantů. Uvidíte zde jejich medaile, dresy, prsteny a další trofeje.

Čeho si všímají hokejisté, třeba zrovna ti špičkoví, když zavítají na výstavu?

Aktivní hráči se tady zastavují sporadicky, neboť trénují a bojují o body. Častými hosty bývají veteráni, které přitahují vzpomínky. Hrnou se vždycky do té části expozice, v níž připomínáme jejich aktivní působení. Vybavují si památné zápasy nebo historky prožité v hokejové partě a svěřují se s nimi s velkým entuziasmem. Rádi sledují videa ze 40., 50., 60. nebo 70. let minulého století.

Jak moc je těch 90 let českobudějovického klubu unikátních?

Vůbec to není unikát. Devadesátku oslavily současně třeba Vítkovice. Nedaleký jihočeský Písek si připomíná pětadevadesátiny a Strakonice, jejichž A-tým figuruje v Krajské lize, píšou svoji hokejovou historii 110 let. V Čechách existují starší kluby, než je ten budějovický. Musíme však připomenout, že pod Černou věží se hrál hokej dřív, než vznikl AC Stadion, který má dnes pokračovatele v Motoru.

Kam tedy sahá legenda o zdejším hokeji?

První historicky doložený zápas se hrál v lednu 1913, ještě ve stylu bandy (tj. s míčkem místo puku dle pravidel sepsaných v Anglii v roce 1882, pozn. red.) Nedávno jsme vybádali v německy psaném tisku zmínku, že budějovičtí Němci chystali hokejové utkání v roce 1904. Ale nevíme, zda se opravdu hrálo.

Existuje hokejová mapa Českých Budějovic? Můžete připomenout místa spjatá s hokejem?

Před válkou a za války se hrálo na slepém rameni Malše za klášterem. V hospodě U Tří sedláků v zadním traktu Masných krámů bývaly šatny. Hokejisté odtud vycházeli z hospody vedené panem Císlerem, tatínkem později známého herce, kompletně oblečení na zápas nebo trénink. Jenom brusle jim nosili kluci, kteří trpělivě čekali před dveřmi na své idoly. Byli promrzlí, ale šťastní, že jim dospělí hokejisté věnují pozornost. Z těch nadšených klučinů vyrůstaly nové hráčské generace. Prapočátky budějovického hokeje se vážou k Palackého náměstí. Před vznikem republiky to byl Kaiser Josef Platz, kde ještě nestál kostel. Provozovaly se tam tenisové kurty, na nichž se v zimě upravilo kluziště. V začátcích AC Stadionu po roce 1928 se hrálo nějaký čas na Sokolském ostrově, dvě sezony za druhé světové války strávili ligoví hokejisté na tenisových kurtech za Dlouhým mostem.

Palackého náměstí?

Odtud vzešla generace prvních stadioňáků, Hoši z Palačáku. Josef Ryneš, Nácek Kotous, Slávek Aibl a další persony. Scházeli se v restauraci Alžír, kterou vnímali jako svoji klubovnu. Šatnu neměli, na hokej přicházeli oblečení z domova. U ledu si jenom nazuli boty s bruslemi.

Dodnes se však mezi lidmi připomíná kluziště na Malši za klášterem.

Doslova pár metrů před tímto hokejovým rájem fungovala elektrárna. Hladina vody stoupala a klesala podle spotřeby elektrického proudu a kluziště se muselo kolem dokola osekávat, takže hokejisté se pohybovali na plovoucí kře. Za války však klesla hladina příliš a zlikvidovala se tím základní podmínka k provozování hokeje. Údajně to způsobili nepřející Němci. Ligový tým našel azyl za Dlouhým mostem. V závěru německé okupace už se formovali nadšenci v čele s Václavem Pilouškem se smělými plány na výstavbu stadionu s umělým ledem. V šestačtyřicátém ho skutečně postavili. Svépomocí, za šest měsíců. Nikdo nebral žádnou odměnu za práci. Dnes na stejném místě v Háječku stojí Budvar aréna.

Připomínáte původní stadion také ve výstavě?

Průběh stavebních prací velmi pěkně znázorňuje obraz od neznámého autora. A jeden bývalý hokejista nám přinesl unikátní předmět, který se váže k historii stadionu. Na první pohled obyčejná dřevěná krabička, ale provází ji silný příběh. Je to jedna z originálních kasiček, které si pořídili členové Družstva pro výstavbu Zimního stadionu a vybírali do nich peníze potřebné k nákupu stavebního materiálu. Rozdělili si město na rajóny, prošli každou ulici a zazvonili u každých dveří. Finanční prostředky dávali dohromady doslova po korunách a haléřích. Bohužel, zmíněnou kasičku jsme získali dva nebo tři dny před vernisáží a nebylo již časově možné zasáhnout do hotové instalace. Kasička odpočívá v depozitáři, ale po celý měsíc březen ji uvidí návštěvníci Jihočeského muzea ve speciální vitríně na schodišti z přízemí do prvního patra. Vystavíme tam předměty, které se nám nevešly do expozice.

Nabízí výstava i další předměty se zajímavým příběhem?

Ano, třeba rukavice z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, na první pohled tuctové. Na sklonku kariéry je však nosil pozoruhodný hokejista Josef Cvach. Budějovický odchovanec, velký talent, ale také Enfant terrible. Za národní mužstvo odehrál osm zápasů, mohl však s přehledem nastupovat deset let. Ligu hrál za Jihlavu a Spartu. Po návratu do Motoru se stal kapitánem, jenže krátce před zaklapnutím železné opony na podzim 1969 zvolil odchod do exilu. Prodloužil si kariéru na německém a švýcarském ledě. Doma jsme o něm nevěděli prakticky nic, protože komunisté ho vygumovali ze všech statistik. Jenom jednou si Rudé právo na něm škodolibě zgustlo, když se pokusil vyloupit banku.

Českobudějovický hokejový klub si nepočínal v historii špatně, ale zlatou medaili za titul vybojoval jenom jednou, že?

Pohár z roku 1951 má také svůj příběh. Dlouhá léta jej považovali za ztracený. Předávání se nekonalo s takovou pompou, jak vídáme v současnosti. Kapitán týmu František Mizera a sekretář Jan Tesař se po sezoně vypravili do pražského Tyršova domu, kde sídlila obec Sokolská, a převzali trofej z rukou stařičkého předsedy Truhláře. Tento akt zachycuje fotografie umístěná na výstavě. Na skleněnou vázu potom celá desetiletí usedal prach ve skladu budějovické sokolovny. Většina hráčů z mistrovského týmu ji nikdy nespatřila.

To je dost smutné, ne?

Trofej objevil Jaroslav Pouzar teprve na začátku nového tisíciletí, kdy působil ve vedení klubu a snažil se připomínat slavnou historii. Nechal vázu vyčistit a sezval poslední žijící mistry republiky z Českých Budějovic, kteří ji pozvedli se slzami v očích. Zůstala v majetku ligového klubu a teď ji obdivují lidé na výstavě v Jihočeském muzeu.

Označíte některá další lákadla výstavy Hokej - budějcký fenomén (90 let ligového klubu)?

Mohu doporučit videa. Některé z těchto historických záznamů lidé nenajdou ani na youtube. Pocházejí z archivu Krátkého filmu Praha. Mnozí fanoušci se tady rovněž poprvé podívají na sestřih gólů Jaroslava Pouzara ze zámořské NHL, kde slavný Jihočech působil v osmdesátých letech minulého století.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.03. 2019