Publicistika

Jak se žije… v Havlíčkově kolonii

Autor: Václav Koblenc, foto: Petr Zikmund

Voda a příroda. V Havlindě, jak se říká Havlíčkově kolonii, o nich mluví všichni - ekonom, matka na mateřské, starousedlice, majitelka penzionu i člen petičního výboru Zachraňme Malák. Svého času čtvrť, která by snesla název Budějovické Vinohrady, dodnes nejcennější architektonický soubor kubistických a funkcionalistických domů 20. století ve městě. A taky místo, kde se šijí brokátové livreje i fraky filharmoniků.


Měli jsme potopu, ale jinak je tu hezky. Mám zahrádku, když byl muž, hodně jsem pěstovala. Je výborné, že tu máme hodně stromů, můžeme se pěkně projít, a i když si sednu na balkon, jsem v přírodě,“ říká devadesátiletá Květoslava, která v Havlindě žije od roku 1967. Původní profesí pedikérka a rodem z východočeského Červeného Kostelce, jejíž otec měl baťovny na Lannovce, v Kamenném Újezdu a Velešíně, si chválí, že i autobus je po ruce. „Jsem spokojená bába,“ směje se.

Ovčáka Máju bere rád k Malši čtyřiasedmdesátiletý Jan Chad, ekonom a někdejší klíčový člen Divadla D 111. „Řeka je fajn, i když nás vytopila dvakrát. Holt živelné škody jsou a budou,“ říká muž, který žije v Havlindě od roku 1984, kdy se přestěhoval ze Suchého Vrbného. Místní koloniál mu připomíná dětství v Suchdole nad Lužnicí, kde obchodník Pašek sypal mouku lopatkou a s každým prohodil pár slov. Smířeně přijímá, že v jedné herně řeší dvakrát do týdne problémy „esenbáci“, i fakt, že doprava roste a byl tak svědkem mnoha bouraček, když řidiči jeli přes Modrý most moc rychle.

Jen mu připadá, že lidé jsou na sebe zbytečně zlí a kvůli blbostem. Vadí mu, že kousek od Modrého mostu, kde není cyklostezka, jezdí kolaři bezohledně, a když se jim do cesty připlete pes nebo dítě, nadávají, i dětem. „Já psa pouštím na volno, protože je hodný, nic neudělá. Jinak máme strach o Malák, petici jsme podepisovali,“ říká při venčení.

Petice za stromy

Obavy, jestli Malák zůstane stejný jako dnes, může prozatím odložit. Petici iniciativy Zachraňme Malák podepsalo 3950 lidí, kterým vadilo, že stavba zásadně a k horšímu změní podobu přírodního parku u Malého jezu. Protipovodňová opatření na Malši měla ochránit domy v Havlíčkově kolonii a Mladém před stoletou vodou, jenže místních se nikdo předem na názor nezeptal. Nešlo jen o 50 stromů, které chtělo město vykácet; řeka by se na jedné straně rozšířila zhruba o osm metrů, v části od Malého jezu ke Kaplířově ulici.

„Zastupitelé se v klíčovém hlasování přiklonili na naší stranu. Hlasovali proti nebo se zdrželi. Malák žije a doufejme, že bude žít,“ říká Tomáš Mráz z petičního výboru. V novém projektu se radní i Povodí Vltavy chtějí zaměřit na celý úsek od soutoku řek až k jezu U Špačků. Zakladatelé petice jen žádají, aby to s nimi někdo probral.

Nekácet si přeje rovněž Lena Gančarova z Ukrajiny. V kolonii provozuje pátým rokem penzion a právě zeleň se jí líbí nejvíc. Štvou ji motorky. „Hrozné. Začínají jezdit od šesti ráno a je to velký hluk,“ říká. Přidala by také parkovací místa pro místní. V hluku se shodne s jednatřicetiletou Lenkou Kodadovou, která má dvouletého a pětiletého syna. Byt zdědila po babičce, v Havlindě se narodil a vyrůstal její tatínek, který čtvrť pamatuje ještě hodně nezastavěnou včetně luk, kde dnes stojí paneláky.

„Vadí mi vysoká prašnost a hluk. Jak tady jezdí hodně aut, tak když je všední den, padne pátá hodina a neslyšíme se. Jsme přímo na té hlavní, okna máme do silnice. Od doby, co se rekonstruovala ulice, provoz hodně zhoustnul,“ říká Kodadová. Naopak se jí líbí, že to má s dětmi kousek do přírody a na hezké procházky kolem vody. Jen hřiště je blízko jediné, u Malého jezu, a hodně plné, tak chodí s dětmi na jiné do Mladého.

Léto, voda, zmrzlina

Děti, jichž je Malák přes léto plný, se často zastaví s rodiči na zmrzlinu poblíž Modrého mostu. Osmou sezonu ji tam nabízejí novináři Jan Červený (45) a Lenka Rybáčková (39). Šest brigádnic, jež se střídají, ji točí v místnosti, kde byl původně sklep, později foto komora i zkušebna punkové skupiny. Nejvíc frčí vanilková. Honza kdysi snil, že bude jezdit se zmrzlinářským vozíkem. Že rozjede zmrzlinárnu, ho napadlo, když venčil psa. Po pěti týdnech, 30. června 2011 otevřel. První den si ke stroji, který dodnes splácí, sedl sám, jen co dospal kocovinu.

„Zmrzlina lidi tmelí. Líbí se mi, že chodí rodiny s dětmi, vyvezou i babičku z důchoďáku na vozíku na zmrzku. Kolikrát tady zůstávají klíče, předávají se informace. Zastavují se a povídají si babičky, maminky, spolužáci, učitelky sem vodí děti. Hodně to vnímám u důchodců: přijdou, kamarádky si navzájem podrží berli, sednou si a deset, patnáct minut si povídají. Jako u holiče,“ říká Lenka Rybáčková. Kvůli zmrzlině sem na kole jezdí i jedna žena ze sídliště Máj. Otevřeno je až do večera, kdy jdou kolem lidé s posledním sluncem. Nejlepší jsou teplé měsíce před koncem školního roku, léto se už musí někdy dotovat, protože turistu tu člověk nepotká. „Ale vypadá to, že by se to letos mohlo začít vyplácet,“ říká Honza Červený.

V království brokátu

O pár set metrů dál ve stejné ulici Na nábřeží provozuje 28. rokem krejčovství Emílie Trávníčková. Na stole funkční telefon jak z prvorepublikových filmů, naproti dveřím retrokočárek. Mezi její VIP zakázky patří fraky pro Jihočeskou filharmonii, brokátová livrej, slavnostní oděv do Indie i oblečení pro hráče Budvarky. Sedmdesátiletá rodačka z Chrasti u Chrudimi skončila na podzim 1968 v Budějovicích díky lásce. Pracovala v oděvním družstvu Typ jako vedoucí pánského krejčovství a v roce 1990, kdy většina kolegů odešla do Rakouska, otevřela vlastní podnik. Po záplavách začínala znovu a vzpomíná na solidaritu místních, kteří jí nosili i svačiny.

„Je to tu takové domácké, jsem spokojená - lidi znám a přijali mě. Někdy si připadám jak na vesnici,“ říká žena, jež žije na sídlišti Šumava, ale většinu času tráví v Havlíčkově kolonii. Přeje si jako mnozí další, aby tu zůstalo co nejvíc zeleně. I když říká, že „tahle profese miliony nenese“, tak zakázek má tolik, že na sebe šít nestíhá. Často také opravuje a přešívá. „Dost lidí vytáhlo obleky ze skříní a začíná se přešívat, protože řada mužských zhubla.“

Historky z hospody

Místní chválí i třicetiletý Jan Dlouhý, který provozuje hostinec Havlíček. „Havlinďáci, kteří sem chodí, jsou super. Nepamatuju si, že by se někdo popral. Snobárna to byla možná před x lety, ale k nám chodí rozumní lidé: jak vkročí do dveří, jsou si všichni rovni a těší se na pivo,“ říká muž, který podnik převzal v zanedbaném stavu před necelými dvěma lety. Tradice sahá do roku 1933 a jak vzpomíná jeden štamgast, který sem začal chodit v roce 1979 po práci v Motoru, za socialismu bylo tak plno a fronty, že se stávalo venku.

Dnes drží Havlíčka štamgasti a známí. Kontrabas opřený v rohu naznačuje, že se tu schází i muzikanti. Hodně chodí střední generace, jezdí i lidé z okraje Budějovic, na ping pong i šipky. „Nejvíc se mi líbí, když mladší se staršími otáčí panáky, to ve městě člověk nezažije. Všichni se znají, jedna rodina,“ říká Jan Dlouhý a přidává historky, že hostinec má duši:

  • při náletu v roce 1945 se do zdi zarazila letecká puma, ale nevybuchla
  • v kuchyni se samy od sebe hýbají zářivky nebo začne znenadání téci voda
  • zloději jednou v noci ukradli kasírku, ale tržby, která ležela vedle, si nevšimli

„Dějí se tady zvláštní věci. A když se jde v noci do sklepa, je to strašidelné. Sklep má údajně nehezkou historii,“ nechce víc prozradit hospodský.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06.2018

ZROZENÍ HAVLÍČKY KOLONIE

Ještě na začátku 20. století se zde říkalo Pumperhölzel (dřevěné čerpadlo, pozn. red.). První návrh vilové zástavby pochází od architekta Siegfrieda Sitteho z roku 1908. Počátky kolonie jsou spjaty se Stavebním družstvem dělnických a rodinných domků pro České Budějovice a okolí, které jeho členové založili 3. června 1909 v hostinci Jirsíkov. Dva a půl roku poté dali družstvu jméno Havlíček podle básníka Karla Havlíčka Borovského. Poprvé taky padl návrh pojmenovat kolonii Havlíčkova čtvrť. První vznikly v Havlindě rodinné domy družstva: dvojdům v ulici Marie Vydrové č. 14 a 16 a rodinný dům v Zeyerově ulici č. 10, v letech 1911 - 1912 je postavil Antonín. J. Kubíček. Řadu domů v Havlíčkově kolonii poškodil nálet 24. března 1945.

Zdroj: V textu byly použity jako zdroj dřívější vydání BUDLive a Encyklopedie Českých Budějovic


Další články z této rubriky:

Koněspřežka - dílo ďáblovo

V září 1828, zahájila koněspřežka pravidelný provoz mezi Českými Budějovicemi a rakouským Kerschbaumem. Výstavbu nejstarší železnice n... Více informací

Kapesní parky

Park Mánesova je nenápadný malý parčík na křižovatce poměrně rušných ulic Mánesova a Čechova. Byl dlouho prázdný a v podstatě opuštěný... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: