Publicistika

Jak se žije… v ulici Jana Opletala

Autor: Mirka Nezvalová, foto: Petr Zikmund

Sídliště Šumava na západní straně města patří mezi nejznámější části Českých Budějovic. Dříve stálo v polích, dnes už tomu tak zdaleka není. Zajímavostí je skutečnost, že řada obyvatel zde žije již několik desetiletí, a proto se v některých částech potkávají sousedé téměř jako na vsi. Třeba v tepně celé oblasti - ulici Jana Opletala.


Králíkárny. Betonové krabice. Nebo taky jediná šance, jak získat bydlení. Paneláky na českobudějovickém sídlišti Šumava přivítaly první obyvatele v roce 1974. A postupně jich začalo přibývat. Dnes zde a na dvou sídlištích na levém břehu řeky Vltavy, žije téměř polovina obyvatel Budějovic. Od počátku dubna 1975 jsme s manželem a novorozenou dcerou patřili mezi ně i my. A v našem bytě 2 + 1 v ulici Jana Opletala žijeme na stejné adrese dodnes. Stejně jako asi 1500 dalších lidí. Takové malé jihočeské město na jediné ulici.

I na sídlišti lze žít dobře

Zdá se vám, že je to přehnané tvrzení? Architekt Mirek Vodák tvrdí, že právě ulice Jana Opletala patří mezi nejpovedenější urbanistické struktury na budějovických sídlištích. „Na jedné straně jsou tady horizontální deskové domy, které drží uliční čáru a tvoří její páteř, na druhé straně objekty občanské vybavenosti. Ty by měly obyvatelům poskytovat většinu základních služeb,“ dodává. Je faktem, že tady na pár desítkách metrů najdou místní téměř vše, co potřebují - od pošty přes lékárnu, dva obchody s potravinami, květinářství, dokonce dvě trafi ky a také velkou drogerii či centrum s kadeřnictvím, holičstvím, kosmetikou i masážemi. Sídlo tady mají i tři zubní lékaři, dva praktičtí, gynekologie i neurologie. Taky optika či čistírna. Vlastně je to solidní zázemí pro celé sídliště Šumava. K tomu musíme připočítat čtyři restaurace, školu, dvě mateřské školy i knihovnu a také třeba Fit studio RB, pobočku České spořitelny nebo hodináře. Tím ovšem výčet provozoven zdaleka nekončí. Některé totiž našly zázemí v přízemí panelových domů. Prostě jedno dlouhé městečko.

Spokojení starousedlíci

„Skoro všechno vyřídím jen pár desítek metrů od bytu, ani nemusím jezdit jinam,“ s úsměvem připouští učitelka mateřské školy, čtyřiašedesátiletá Marcela. I ona tady žije už od jara 1975. Dobře si pamatuje, jak chyběly chodníky, všude bylo bláto a s kočárkem musela jezdit na nákup až do staré zástavby. Jak se tady žije dnes?

Osobně si vůbec nestěžuji. A podobný názor má i řada lidí, které jsem v naší ulici oslovila.

Prostor náměstíčka, kterému kdysi dva roky vévodila socha Klementa Gottwalda, teď zabydlely lavičky, nové osvětlení, ale i odpadkové koše. A už čtvrtým rokem se smrk na jeho okraji mění v tradiční ozdobený vánoční strom. Náměstí, které nemá jméno, se stává místem potkávání pro maminky s kočárky nebo seniory, kteří si sem přijdou popovídat se známými.

„Tamhle sedává parta starších žen, kterým já říkám dámy. Všechno to jsou vdovy, a když je špatné počasí, zajdou za mnou i do trafiky,“ říká s pochopením třiatřicetiletá Monika Palatová. „Mám taky zákazníky, kteří chodí pravidelně, rovnou už sahám po jejich novinách nebo oblíbené značce cigaret. Jeden pán mi zase ze zahrádky vozí své výpěstky. Má radost, když mu je pochválím,“ poznamenává. Líbí se jí, že tady lidé k sobě mají blíž než ve městě, kde jí často v trafice ani neodpověděli na pozdrav. Ví i to, komu ze zákazníků onemocněl pejsek nebo kdo má sám zdravotní problémy. „Nevadí mi taková konverzace, nemám ráda anonymitu. Lidi mi vyloženě vždycky zvednou náladu a doufám, že i já jim,“ směje se. Podobnou zkušenost má hodinář František Pouzar. Ten byl do zdejší provozovny v prvním patře tehdy nového obchodního centra jako zaměstnanec Jihokovu přeložen v srpnu 1978. „Dostal jsem to tenkrát příkazem, a tak jsem si tady zvykl, že jsem v roce 1991 začal podnikat sám na sebe. Vnímám ale, jak stárnou i zdejší obyvatelé. Lidi si přijdou vyměnit třeba baterku do hodinek a chtěli by si popovídat. Bohužel na to nemám tolik času ,“ míní hodinář, který sem denně dojíždí z Rudolfova.

Hospody i knihovna

Lidé se potkávají i v pobočce Jihočeské vědecké knihovny. Ta se loni přestěhovala z druhého patra obchodního centra do přízemí nedaleké školy. „Přibylo nám čtenářů a míří k nám mnohem víc maminek s dětmi. Jen od začátku roku do konce října nám přišlo 17034 čtenářů, což je o 1580 víc než loni,“ vypočítává šéfka zdejší knihovny Václava Medalová Hůdová. Výhodou je nejen bezbariérový přístup, ale i herna pro děti či WC pro čtenáře. „Vnímáme, že se nám vracejí k naší velké radosti čtenáři, kteří už kvůli svému věku nebo snížené pohyblivosti nedokázali vyjít ty dřívější schody,“ dodává. I ona vyvrací domněnku, že sídliště je místem, kde nikdo nikoho nezná a stará se jen sám o sebe. Ukazuje například loutky, které jim pro potěšení dalších návštěvníků přinesla jedna čtenářka.

O tom, že i hospoda na sídlišti může plnit stejnou sociální roli jako ta na vesnici, svědčí zkušenosti šestašedesátiletého učitele Vladimíra Votavy. Denně se v podvečer stavuje v restauraci Jiskra. „Jsme tady parta chlapů, která sem chodí téměř od otevření v roce 1977. Mám tu dokonce svůj půllitřík, a když něco potřebuju, vždycky mi někdo nabídne pomocnou ruku,“ říká. V rohu postávají bývalý řidič sanitky, gynekolog, úředník, městský policista, podnikatel nebo dva truhláři. „Právě tady jsem si s nimi dohodl, že mi udělají nábytek,“ dodává s tím, že v žádné z dalších sídlištních hospod v ulici by se necítil tak dobře: „Tady vím, že jsem mezi svými.“

Podobné zkušenosti se štamgasty má Vanda Nikola, která deset let provozuje restauraci Džbán. Ta je přímo naproti čtyřpatrovému paneláku. I když je tady denně otevřeno až do páté hodiny ranní, konflikty se sousedy řešit nemusí. „Snažím se, abychom se jim vyhnuli. Když vadilo, že po zavírací době personál vyhazoval odpad do kontejneru, změnili jsme to. Když jsou nějaké problémy s hosty, hned voláme policii. Je to přece i náš zájem, abychom se sousedy vycházeli dobře,“ tvrdí. Výhodou podle ní je, že k nim mohou i hosté s pejsky. Jejich majitelé jsou rádi, že je nemusí uvazovat venku, a s chutí si ve Džbánu dají v klidu kafe nebo pivo.

Školka a škola

Romana Holecová má dvě malé dcery a oceňuje, že mateřskou školu má přímo naproti paneláku. „Zatím jsem ji nepotřebovala, protože jsem na mateřské a hned vedle ve vchodu bydlí moje maminka. Jen mi trochu vadí, že školka je vlastně na hlavní třídě.“ Ředitelka Hana Lafatová je ale přesvědčena, že 177 dětí v sedmi třídách školky se může vydovádět na rozlehlé zahradě, která vlastně zařízení od ulice odděluje. Daleko to děti nemají ani do vloni znovu otevřené základní školy. Její ředitelka Dagmar Koubová potvrzuje, že zatímco začínali se dvěma prvními třídami a jednou šestou, letos už mají tříd sedm a v nich 138 dětí. „Naše konečná kapacita je 450 žáků. Letos jsme otevřeli školní jídelnu a taky dvě třídy v Duhové školce. Nejsme ničím výjimeční. Ale ano, možná tím, že začínáme ráno o deset minut později kvůli autobusovému spojení pro děti ze Švábova hrádku,“ přiznává se smíchem ředitelka.

Sídlištní potíže i příležitosti

Je pravda, že pár problémů by se na ‚Šumavě‘ našlo. Třeba řidiči žehrají na dlouhé čekání, když chtějí vyjet na Branišovskou ulici. „Rozhodně bych přivítal semafor. Když tam ráno stojím a vidím tu dlouhou řadu projíždějících aut, jsem na sebe naštvaný, že jsem nejel na kole,“ říká Antonín Vacek, který bydlí v ulici už dvacet let. Stále těžší je podle něj také najít při návratu domů parkovací místo. O špatné situaci s parkováním ví i budějovická radnice. Náměstek Petr Podhola připomíná, že nyní se za 2,8 milionů korun dokončuje stavba kolmých parkovacích stání podél areálu Základní školy Emy Destinnové. „Je mi jasné, že nemůžeme uspokojit všechny, ale jistě to pár míst navíc je. Museli jsme ovšem zase zúžit travnatou plochu, která tam byla,“ konstatuje s tím, že do ulice Jana Opletala se investovalo už dříve.

Před 21 lety se rekonstruovala celá komunikace za osm milionů korun, před deseti lety se za pět milionů opravilo celé náměstíčko, pak chodníky na zastávkách, chodník kolem panelových domů a kvůli bezpečnosti se předělal přechod před restaurací Jiskra, kde je teď nově ostrůvek. V příštím roce plánuje radnice výsadbu cibulovin. Architekt Mirek Vodák považuje ulici Jana Opletala za místo, které v kontextu města funguje. „To například u nových developerských projektů nenajdeme. Z tohoto pohledu je socialistická architektura z 80. let mnohdy kvalitnější než ta současná. Oceňuji i velmi příjemnou alej vzrostlých stromů,“ dodává. Vadí mu ovšem, že samotné stavby v ulici se neopravují příliš šťastně a jejich vzhled výrazně poškozuje množství reklamy. „Tak přiznám se, že to mi vadí úplně nejméně. Já jsem hlavně ráda, že ten náš barák je zateplený, má barevnou fasádu a nová okna. Dřív to možná byly šedé betonové králíkárny, ale ta doba už je naštěstí pryč,“ míní učitelka mateřské školy Marcela.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.12.2017


Další články z této rubriky:

První znělkou budějovického rozhlasu bylo troubení z Čern...

Květnové události v Budějovicích
Před pět a sedmdesáti lety, 5. května 1945, odzbrojila skupinka Čechů na vysíla... Více informací

Herecké domy ve stylu Třetí říše

Nacistická architektura hledala náměty v antické, egyptské, babylonské i neoklasické architektuře. Využívala monumentalitu, přehnané m... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: