Publicistika

Jak se žije… na Palačáku

Autor: Václav Kolblenc, foto: Jakub Loudát

Na rohu bar, kde se daly sehnat pervitin i prostitutky, o pár set metrů dál nahrávací studio, kde natáčí folkové hvězdy jako Žalman. Pro jednoho tajemná foglarovská Stínadla, pro druhého místo, kam jezdí za řezníkem, pro třetího dům, kde se naučil hrát na klavír. A k tomu nálepka romského ghett a. Palackého náměstí neboli Palačák. Budějovický Bronx?


Bar Luko, tam jely drogy i prostitutky. Když jsi nezaplatil, nechali tě stát nahého venku - takhle vysvlékli kamaráda kvůli pětistovce,“ vzpomíná na 90. léta jeden bývalý rebel. Divočina zmizela, s ní i hodně Romů, dnes zde žijí jen v několika domech. Zůstalo pár heren a zastaváren.

Jolana Kondášová (63) bydlela na Palačáku pět let, než se přestěhovala na ubytovnu. „Je to tady dobrý, jenom večer, když se sejdou mladí kluci, je tu dost kravál. Jak je tady hodně dětí a chodí do školy, tak si lidé stěžují, ale hned volají policajty. Já měla okna vzadu, tak to nebylo slyšet,“ říká, když sedí dopoledne na lavičce v parčíku.

Romové odsud mizí, shodují se všichni. „Tohle byl černý kout, ale jak se domy prodaly, většina majitelů je tu nechce mít, jsou družní a hluční… Skončila i Lucerna: to bylo neštěstí, v sobotu a neděli ráno těch opilých,“ říká 64letý řezník František Ciglbauer. Šéfk a ZUŠ Michaela Hudečková si všímá, že v dříve odříznuté čtvrti se staví nové domy a staré se boří.

Do hospody U Kalicha chodí jen čtyři romští štamgasti na karty. „Cikáni tady už ani nebydlí, těch rodin je pár, ale jsou naučení se tu shlukovat, sjíždí se na náměstíčko, nevím proč. Je to zvyk, že je to sem pořád táhne,“ glosuje 49letá servírka Magdalena Nestrojová. Jiným, jako proděkanovi Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity Ondřeji Doskočilovi (39), se romská družnost líbí. Že jen co se oteplí, sesednou se, hrají na kytary, děti fotbal. „Je mi to sympatické, že se žije venku. V jejich nátuře je to něco přirozeného, co my máme převrstvené. To, že je hezky, tak sedíme na trávníku a kopeme do mičudy, je normální a my se tváříme bůhví co dělají divného,“ vysvětluje.

Zatímco v pondělí dopoledne zaujmou přetékající popelnice na roku Otakarovy a Skuherského, v podvečer cvrkot dětí v parku. Přes výlohu je mohou od roku 1991 pozorovat manželé Ciglbauerovi, jimž patří řeznictví. Začínali sami, nejdřív v nájmu, od roku 1997 jim „barák, co byl na spadnutí“, patří. Přistavěli i byty. Ciglbauer budoval obchod s dnešním ročním obratem sedm milionů jako rodinnou firmu, zaměstnává i syna. S manželkou Jarmilou společně pracují 42 let. V oboru je od roku 1969, vyučil se v tátově řeznictví, před sametovou revolucí pracoval v Pramenu.

„Je to kus života, ze začátku to byl zapomenutý kout, dnes to není špatné. Moje babička chodí ráno ve čtyři a je tu se mnou do sedmi večer. Od toho se utéct nedá,“ vypráví po půl páté, zatímco venku halasí parta dětí. U dveří se co pár minut rozezní zvoneček, i když nejvíc lidí chodí během polední přestávky: nakoupit i na obědy, denně se vaří dvě teplá jídla. Kromě suchých salámů vše vlastní výroba, šunky, párky, špekáčky, klobásy, uzené, do toho třeba každou středu 200 řízků.

„Mám radost, když to lidé kupují a chutná jim, to je odměna. Jen dřív se prodávalo na kila, dnes na plátky; klasické nákupy, kdy se na neděli nakoupilo maso, jsou pryč,“ říká řezník, za nímž jezdí lidé z celého města. A kam jezdí on? Začali cestovat až v roce 2010, kdy se vypravili do Alp, později si zamilovali Skandinávii.

František Ciglbauer již deset let kvůli zdraví nepije alkohol a stejně dlouho nebyl ve vedlejší hospodě U Kalicha, jež má stoletou tradici. Poslední tři roky ji provozuje vietnamský majitel, budvarskou desítku z tanku a sudový kroužek točí dvě číšnice, vaří tu jeden kuchař a přes obědy roznáší jídla i pomocnice. Šest let tu pracuje Magdalena Nestrojová. Přes obědy přicházejí dělníci, večer štamgasti, jichž se střídá kolem čtyřiceti, a které zná všechny jménem, zdraví je ‚ahoj‘.

„Z Romů sem chodí čtyři stálí štamgasti hrát karty: jsou staří a nedělají problémy. Zbytek jsme si naučil tak, že si můžou dát pivo na parapetu. Neříkám, že bych jim nenatočila. Když se chovají slušně, pivo dostanou,“ říká o mladých Romech Nestrojová, mezitím zdraví štamgasta: jen co vejde, beze slov mu roztočí desítku. Pije se pivo a panáky, nejhazardnější hrou jsou čertovy obrázky. Jednou ročně se vyhlásí výsledky pivní soutěže. „Kdo vypil nejvíc, ten se má nejlíp,“ prohodí štamgast, který do sebe pošle půllitr během pár minut. Jako ceny dostanou soudek piva, trička, štangli salámu nebo lahev rumu. „Trička musíte mít hodně veliká, protože tady jsou samí veliký chlapi, všechno XXXL,“ směje se servírka. Posledních šest let se tu ani nikdo nepopral. Jen na silvestra je zavřeno, „protože byla vždycky rozbitá hospoda.“

Stoletou tradici - přesně 114 let - má kromě knajpy i Základní umělecká škola Bohuslava Jeremiáše, jíž prošli houslista Pavel Šporcl i sbormistr Jaroslav Krček. Proslulou klavírní líheň dnes navštěvuje 870 žáků. „Škola přetéká. Máme spoustu čekatelů, nejvíc je obsazen hudební obor, kytary a klavír. Teď vůbec nemůžeme uspokojit poptávku po klavíru,“ říká Michaela Hudečková, která školu vede od roku 2009 a začínala v ní jako holčička na klavír. Učí se hudba, výtvarno a tanec, před dvěma lety obnovili literárně – dramatický obor, díky herečce Jihočeského divadla Lence Šestákové (dříve Krčkové), děti tak hrají i před otáčivým hledištěm. Kytarový talent vzešel nedávno od Stanislava Kahudy, známého i jako písničkáře: Jessica Haug boduje na Dětské Portě.

Škola se stále zvelebuje, nové jsou fasády, před dvěma lety otevřeli akusticky vylepšený sál, na podzim vymění kotle. Loni založili Akademii třetího věku, přilákali 100 lidí. „Palačák je moc pěkné prostředí, ale před školou by měl být přechod pro chodce, protože je to tam strašně nepřehledné a tak nebezpečné! Na rohu Skuherského a Otakarovy bývá spousta bouraček,“ líčí ředitelka jediný problém, který se snažila již před pěti lety řešit s radnicí, ale marně.

Ze školy je to pár metrů do zastavárny Faeton, která funguje 19 let. „Byl tu tehdy volný obchod, koukáme aspoň na zeleň,“ říká spolumajitel Jožka. Specializují se na elektroniku, mezi zákazníky Romové nepřevažují a… Bůhví, Jožka si moc povídat nechce.

Herny a zastavárny jsou pohrobkem dávných časů, všímá si i Ondřej Doskočil, který s manželkou a třemi dcerami žije 16 let v ulici Jindřicha Plachty. Rodina je v prvorepublikovém domě se zahradou šťastná. Klid, deset minut do centra, ideální bydlení. Když Doskočil studoval koncem 90. let latinu a historii, celé Pražské předměstí od Rudolfovské třídy, kterou foglarovsky pojímal jako Rozdělovací třídu, připomínalo jeho skautské duši Stínadla.

„Byť to nejsou ty křivolaké uličky plné zákoutí a dvorců, tak pro mě to byla neprobádaná část Budějovic, zašlá, zaprášená, tajemná a charakteristická tím, že kdykoli jsem z fakulty v Jeronýmově ulici vyrazil k vysokoškolským kolejím oklikou, tak jsem tu zabloudil. Jedna ulice jako druhá, všechno šedé, čtvrť plná zastaváren, heren a hodně zanedbaných domů, kde očividně žili lidé s nižší životní úrovní. A množství prašných silnic a plných výmolů,“ vzpomíná.

Chudinské domy jsou minulostí stejně jako udusaná hlína cest v roce 2001. V mnoha prolukách se staví, staré zanedbané dvorky se mění v parkoviště a jiné je i složení obyvatel. Zápor se objevil kvůli obchodu Billa, kde není dotažený zásobovací systém, a tak se každé ráno tvoří v malé ulici fronta kamionů; jednou se pod jejich tíhou propadla silnice

Jinak jejich byt přenese člověka do časů TGM. Parkety, dřevěné podlahy, staré kachličky v koupelně, krásná kamna. Manželka Káťa peče ve starých formách bábovky. „Tamhle mám po prababičce váhy. Zabere to mnohem víc času, ale používám to. Kamarádi kolem nás si nechávají projektovat kuchyně, my máme jednu starou kredenc, ale nevadí mi to. Líbí se mi, že nejdeme s davem,“ usmívá se, zatímco odvedle šveholí děti.

Druhé podzimní školní pondělí, asi 18 hodin. Dva asistenti prevence kriminality si v parčíku přátelsky povídají se dvěma Romy. Bronx? Zapomeňte.

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.09.2017


Další články z této rubriky:

První znělkou budějovického rozhlasu bylo troubení z Čern...

Květnové události v Budějovicích
Před pět a sedmdesáti lety, 5. května 1945, odzbrojila skupinka Čechů na vysíla... Více informací

Herecké domy ve stylu Třetí říše

Nacistická architektura hledala náměty v antické, egyptské, babylonské i neoklasické architektuře. Využívala monumentalitu, přehnané m... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: