Publicistika

Jak se žije ... v Koldomu

Lásko, to jsem já...

Autor: Václav Koblenc, foto: Petr Zikmund

Spolu s Experimentem je to první budějovický panelák. A kulturní památka. Koldům, kolektivní dům, jedna z dominant Pražské třídy. Do kina Vesmír mohli místní chodit v trepkách, z vyhlídkové kavárny Perla měli město jako na dlani. Jak žije Koldům dnes?


Prvního září kolem osmé ranní odsud vychází hipster se sluchátky na uších, pak babička s vnučkou, která drží malého plyšového medvídka. Na kole přijíždí dívka, do mluvítka u zvonků se ohlašuje slovy: „Lásko, to jsem já.“

Lidé v českobudějovickém Koldomu, na němž se zkraje 60. let testovala stavba plně smontovaná z panelů, se mění. Jednou z těch, kdo pamatuje jeho zrození a zůstala, je Drahomíra Pospíšilová, dnes zdejší správcová. Žije tu 55 let. Nejdřív měli s mužem jednu místnost v Panské ulici, ale když se jim narodil syn, dostal manžel policista byt v Koldomu. Stěhovali se do nového, ani výtahy ještě nejezdily, chodívali jen po schodech, ale byli šťastni, že bydlí.

„Mně se to tady moc líbilo, velký balkon, vyhlídka na Čtyrák i na Černou věž. A když jsem si stěžovala, že máme jenom dvoupokoják a druzí třípokojáky, manžel vždycky říkal: 'Ale maminko, vždyť nám to stačí.' Bohužel je to hodně let, co mi zemřel. Jsem tu sama, vnučky už se vdaly, mají svoje byty, ale já jsem tu nakonec ostala,“ říká 76 letá správcová.

Pochází z vesnice Bozděchov u Kamenice nad Lipou, od 16 let je v Budějovicích. Jako milá památka na manžela stojí v jednom koutě vodní dýmka, kterou dostal, ač nekuřák, když šel do penze. O kus dál velké hodiny po rodičích. „Líbilo se nám tu a přežila jsem to i se dvěma dětmi. Ráda vzpomínám, jak jsme chodívali na kafíčko nahoru do restaurace, je odtamtud krásný rozhled,“ líčí.

K bytu obálkovou metodou

Dnes již zavřená vyhlídková kavárna Perla, byla - podobně jako restaurace - zařízená v takzvaném bruselském stylu. Teskní po ní i jeden z novousedlíků Josef Valíček, jenž zde získal dvoupokojový byt před třemi lety ve výběrovém řízení, které pravidelně vypisuje radnice. „Té restaurace nahoře je rozhodně škoda, tam jsme v mládí chodili na zmrzku, na kafe a na pizzu, ta tam byla jeden čas výborná a vyhlášená. A krásný výhled seshora na Budějce. Teď tam sídlí soukromá společnost, která prodává energie,“ říká 52 letý dělník z papíren a hned se ptá: „Dáte si kafe?“

Bydlelo tu několik jeho spolužáků ze stavební průmyslovky a byli spokojeni, dostat se sem ale není žádná malina. Před výběrovým řízením, které jede obálkovou metodou, tj. kdo nabídne nejvíc, absolvoval dvě prohlídky bytu. Sešlo se na 30 lidí, kteří se začali hádat stylem: „Já mám malé dítě, prosím vás, nechte mi to!“

Valíčkův první dojem byl dobrý, protože byt je zrekonstruovaný. Bydlel již porůznu na Máji, v Lipenské ulici, v Komenského ulici, v Papírenské. „Tohle je jedno z nejlepších míst. Hluk žádný, v noci klid, to se úplně divím, jen sem tam nějaký opilec, ale to je normální. Žije se tu dobře, jsem spokojený. Hlavně se mi líbí, že je blízko centrum, všude kousek, nemusím nikam dál. Snažím se i hodně jezdit na kole. Jen ty sklepy, to je docela nepříjemné,“ popisuje rodák z Rožmberka nad Vltavou, z nějž se stal v 15 letech Budějčák, jako student žil nejdřív v domově mládeže.

Každé křídlo Koldomu bylo podsklepené, jenže dnes jsou sklepy zavřené. To Josef Valíček vnímá jako velké minus a lituje rodiny s dětmi. „S mlíkem?“, ptá se, když vypne vodu na kafe, a pokračuje. „Kolo mám zamčené v předsíni. První rok jsem ho měl venku na pavlači, ale to mi někdo - paradoxně přes den - odmontoval osičku,“ říká.

Romové a klid

Drobné krádeže vadí i Drahomíře Pospíšilové. Příčinu vidí v tom, že město sem nyní umisťuje lidi, s nimiž jsou problémy. „Ztrácejí se tu věci. Večer se zamkne, a když jde dcera v deset se psem, je znovu odemčeno. Stahují se nám sem takoví, kteří tvrdí: 'Pani, já tu čekám na kamaráda.' To je asi poslední dva roky, spávají tady na schodech. Hádají se tu jen Romové, ale to víte, když město řekne: musíme je ubytovat... Ale nejsou s nimi problémy, to ne. Když potřebuji něco podepsat, zazvoním, jsou ochotní, nemůžu si stěžovat. Jsme tu většinou ženské, ale nebojíme se. Pavlače na noc zamykáme, v noci je klid,“ vysvětluje.

Podobné proměny si všímá Tomáš Brejcha, který žije v Koldomu odmalička. Složení nájemníků se mění. „Jsou tady občas různé živly, docela se ztrácí věci, otáčejí se tady uživatelé drog, posedávají venku. Když je větší koncentrace lidí s problémy, je to vidět. Je tu i větší počet Romáků, ale v pohodě, problémy nejsou, většina z nich chodí do práce a platí nájem,“ říká 38 letý vedoucí adiktologické poradny Prevent.

Shoduje se tak s Josefem Valíčkem. Toho překvapil koldomní klid, což vzhledem k tomu, že zde žijí i Romové, nečekal. S romskými rodinami sousedil na Máji. „Tam, když se shlukli, byli hlučnější. Tady většina z nich pracuje, a tím je to dané: vidím je, jak jdou unavení z práce, v montérkách,“ říká.

Adresa, kterou každý zná

Tomáš Brejcha v Koldomu vyrostl, dodnes zde bydlí i jeho maminka. Jeho rané vzpomínky letí do let, kdy si hrál na balkoně, který se mu zdál obrovský, zatímco teď mu připadá, že když se tam postaví, málem by přepadl. Stejný pocit sdílí Josef Valíček. „Zábradlí na lodžii je nízké, vyleze po něm malé dítě. Navíc podlaha je mírně nakloněná,“ ukazuje. „Jinak je lodžie nádherná, roztáhnu záclony a vidím oblohu. A když řeknu, že bydlím v Perle, tak každý hned ví,“ pochvaluje si dělník.

Jako děti si Tomáš Brejcha a jeho kamarádi hráli v Koldomu na schovávanou, dalo se prolézat všemi možnými směry, na dvůr, lezli i přes střechu do druhého patra. Ideu kolektivního domu, kdy si politici mysleli, že lidé budou kolektivně bydlet i trávit volný čas, moc nevnímal, v restauraci jako kluk nikdy nebyl. „Ale do kina jsem chodil pomalu v bačkorách. Vzpomínám, že ve sklepních prostorech byly jednak sklepy a jednak samostatná prádelna, mandlovna, velké pračky. Koldům je hezké místo, zvlášť zde, strana směrem na Kleť. Pět minut do města, ale ne přímo v centru. Dostupnost skvělá, nedovedu si moc představit, že bych žil na Vltavě nebo na Máji,“ porovnává Tomáš Brejcha.

Je tu opravdu zabydlený. V pokoji aroma z vonné tyčinky, mnoho druhů čajů, v kleci andulka, v kuchyni sbírka termosek. Žil tu dlouho sám, tak si moc nedovede představit mít na tak malém prostoru děti. „Ale máma říkala, že je to v pohodě,“ naráží na to, že se sem nyní přistěhovala jeho přítelkyně a hladí psa Barta, který je při focení poslušný jako modelka.

Psy zde člověk potká a slyší často. Správcová Drahomíra Pospíšilová má pětiletého Archina. Ten si při rozhovoru hraje s dekou, za celou návštěvu jen jednou drobně štěkne, to když zmerčí fotografa. „Archine, pojď sem, ty pacholku,“ zavolá na něj v té chvíli. „Předtím jsem měla ještě jednoho, ten už nám umřel, to jsem pořád brečela,“ říká. Stejně jako ostatní si jinak lebedí, že z Koldomu je vše na dosah, ať náměstí nebo obchody. „Je fakt, že v zimě, když padá sníh, padá pomalu až do předsíně, ale to se smete, a jinak je tu dobré bydlení.“ Ostatně v Koldomu má garsonku i její dcera. Syn zemřel při autonehodě, když o něm mluví, hlas se jí láme stejně jako při slovech o jejím muži.

„Když mi manžel zemřel, hecovali mě: Drahuno, vždyť jsi mladá… Já říkala: Muž byl milionový člověk! Když se něco slavilo, já kolikrát přišla až v deset hodin a on: Jé, maminko, ty už jsi doma? Tak jsem zůstala sama,“ říká smířeně Drahomíra Pospíšilová.

Odchází se těžko

To Tomáš Brejcha, ač celoživotně s Koldomem propojený, se možná přestěhuje, ačkoli nepatří k těm, kdo potřebují vilu. „Teď to přeorganizovávám, abychom se sem poskládali s přítelkyní. Do budoucna půjdeme asi pryč. Možná jsem tady už moc zaprděný, zároveň jsem pohodlný. Představa, že se mám stěhovat, je hrozná, ale bydlení není moje životní priorita,“ říká Tomáš Brejcha, který se stěhoval jen po Koldomu z jednoho bytu do jiného, kdežto jeho přítelkyně již dvanáctkrát.

Vztah k domu plného šikmých ploch, linií a křivek má ale silný. Bere ho jako domov a jako zajímavou architektonickou stavbu. „Nikdy jsem sice nebyl v Experimentu, ale není to klasický panelák. Když přišli kamarádi, kteří Koldům neznali zevnitř, moc se jim líbily pavlače a že tady máme čtyři výtahy,“ popisuje.

O historii domu se zajímal rovněž Josef Valíček. „Vím, že jsou v republice dva a že je to technická památka, což je dobře, bude dohled, že se tu nebude moci něco jen tak měnit,“ míní. Byt si jako řemeslně zručný doupravil: v maličké, ale útulné kuchyni, jíž na kredenci vévodí 21 sklínek na koření, si stůl seřízl na míru, v chodbě vyrobil vestavěné police na nářadí. V koupelně sice schází místo na pračku, a tak stojí v předsíňce, ale to Josef Valíček neřeší. Spíš ho štve, že každý půlrok musí žádat, aby mu město prodloužilo nájemní smlouvu, přestože složil tříměsíční kauci a nájemné řádně platí.

„Cukr?“, ptá se, když přinese kafe, a sáhne do vzpomínek na kino Vesmír. Jako kluk chodil právě sem a ještě do biografu Jas na Lannově třídě. V prostorech kina je dnes tělocvična, leč nostalgii dob, kdy se zde pořádal třeba Febiofest a rád sem jezdil Fero Fenič, stále budí staré vývěsky na boku Koldomu, kam se dřív dávaly fi lmové plakátky. Na nástěnce u schodů pak zaujme pohled, který asi nenašel adresáta: „Ahoj Dášo, zdravíme Tě z výletu na zámek Moritzburg, místa natáčení Tří oříšků pro Popelku.“

Majetek města

Město, jemuž Koldům patří, o stavbu pečuje. Naposledy se měnily na pavlačích všechny dveře za plastové, dále zvonky, jsou i osvětlené. Dům je zateplený. „A v zimě je tady opravdu teplo. Mám vypnuté topení, nemůžu mít v bytě 26 stupňů, natož při tom spát. Každý, kdo sem vejde, říká, že tu mám teplo. Voda, topení bez problémů, nic neblbne,“ chválí Josef Valíček.

To starousedlík Tomáš Brejcha si musel po rekonstrukci dlouho zvykat, kde se otevírají dveře do bytu – dali je totiž na druhou stranu. „Ale okna byla dost hrozná, tak je fajn, že barák zateplili, a i fasáda dostala nový vzhled. Jen jak je to městský dům, postupem času se z něj stalo sociální bydlení, skladba obyvatel se dost výrazně změnila, jsou tu chudší lidé,“ glosuje držitel ceny Časovaná bota 2006 za největší přínos v oboru nízkoprahových sociálních služeb.

Jeho pouto ke Koldomu možná nejlépe dokresluje následující historka. Jako kluk měl jednou čtrnáctidenní brigádu, kdy dělal v Koldomu liftboye. V Perle se jezdilo nahoru výtahem, kde příchozí odbavoval a doprovázel starý pán. Hledal tehdy na 14 dní záskok, a tak Tomáš Brejcha večer od šesti do desíti vozil lidi nahoru a dolů. „To byl trochu výtah smrti, jelo se kolem těch zdí, to bylo příšerné,“ přidává se do hovoru fotograf, vzděláním stavař.

„Ten pán byl docela vtipný. V sáčku, distingovaný, seděl s bekovkou a kamenná tvář. Říkal: ' Tato stěna se jmenuje hladová, protože než dojedete nahoru, dostanete hlad.' Brigáda byla vtipná, seděl jsem na židli, četl knížku, občas někdo přišel, tak jsem ho odvezl nahoru, nebo někdo zazvonil, tak jsem pro něj zase přijel,“ vzpomíná Tomáš Brejcha a úsměv na tváři svědčí o tom, že s jeho koldomním odcházením to nebude jen tak…

Sdílet:

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.09.2016

Z POKUSNÉHO PANELÁKU JE PAMÁTKA

Znají ho snad všichni Budějčáci. Koldům (kolektivní dům) tvoří jednu z nárožních dominant Pražské třídy a představuje významné dílo československé architektury 60. let 20. století. Jako obytný dům hotelového typu s restaurací, vyhlídkovou kavárnou a kinem byl postaven v letech 1959 až 1964 coby experimentální stavba budovaná z panelů. Tvoří ho hlavní část vysazená na betonových „nohách“, dvě pavlačová křídla, jedno při Pražské a druhé při Staroměstské ulici. Křídlo při Staroměstské je prodloužené o pětipatrový obytný blok. Mezi křídly byl kinosál Vesmír, teď je tam tělocvična. V Koldomu je kromě bytových jednotek i restaurace a dnes již nefungující vyhlídková kavárna Perla. Budějovický Koldům navazoval na řešení podobných domů v Litvínově a ve Zlíně.

V Koldomu byly byty jak pro jednotlivce, tak pro rodiny. Ubytování pro jednotlivce a dvojice bylo situováno v ústředním křídle „na nohách“, bydlení pro rodiny pak v bočních křídlech. Oproti starším domům tohoto typu chyběly jesle a školky. Svou náplní se Koldům blíží hotelovému domu, který měl přispět k oživení obytného prostředí, v němž se nacházel. Českobudějovický Koldům patří k důležitým dílům bruselského stylu v České republice, typické byly i neonové nápisy na průčelí a střeše. Z technologického hlediska má zásadní význam pro vývoj hromadné bytové výstavby v jižních Čechách. Na stavbě Koldomu v Českých Budějovicích se ověřovala konstrukce plně montovaná z panelů, Koldům je tedy první zdejší panelák. V přízemí stále funguje restaurace Perla. Ministerstvo kultury prohlásilo Koldům 21. listopadu 2012 za kulturní památku. Vlastníkem budovy je město České Budějovice.

Zdroj: slavnestavby.cz | perla-restaurace.cz


Další články z této rubriky:

První znělkou budějovického rozhlasu bylo troubení z Čern...

Květnové události v Budějovicích
Před pět a sedmdesáti lety, 5. května 1945, odzbrojila skupinka Čechů na vysíla... Více informací

Herecké domy ve stylu Třetí říše

Nacistická architektura hledala náměty v antické, egyptské, babylonské i neoklasické architektuře. Využívala monumentalitu, přehnané m... Více informací

© Copyright 2019 Bud Media s.r.o.

Vytvořili v: