Celosvětový fenomén, který ale v našich končinách nikdy ani zdaleka nedosáhl popularity jiných sportů. Navíc na republikové ragbyové mapě bylo na jihu Čech až na nesmělé pokusy ve Strakonicích a Písku dlouho bílé místo. To už je ale minulost. V roce 2011 vznikl v Českých Budějovicích Rugby Club, který se rychle rozvíjí a úspěšně působí ve druhé lize.

Impulzem pro vznik klubu bylo tehdy právě probíhající mistrovství světa, které vždy jednou za čtyři roky upoutá k televizním obrazovkám spoustu příznivců sportu. Po světovém šampionátu ve fotbalu a letní olympiádě se jedná o třetí nejsledovanější sportovní akci světa.

Hitparáda světového ragby inspirovala i borce na jihu Čech. „Dali jsme se dohromady s klukama, kteří se ragby věnovali ve Strakonicích. Řekli jsme si, proč dojíždět, když je řada z nás z Budějovic. Zkusili jsme založit klub a povedlo se. Začali jsme fungovat a od roku 2012 hrajeme pravidelnou soutěž,“ přibližuje vznik nového klubu trenér mužstva Zděnek Bílský. Havířovský rodák, jenž v mládežnických kategoriích prošel i reprezentačními týmy. „Našel jsem si tady práci i manželku. Už dvacet let jsem Budějčák,“ říká naturalizovaný Jihočech.

Jižní Čechy, to bylo z pohledu ragby skutečně pole neorané. „Nebylo tady vůbec nic,“ přikývne trenér. „Trošku se něco hrálo ve Strakonicích a v Písku, ale jinak ne.“ RC České Budějovice začínal v areálu Meteoru v Rožnově. „Na první nábory se nám sešlo padesát lidí. To byla paráda. Postupně to ale opadalo, když jsme nemohli najít odpovídající tréninkové prostory. Základ týmu jsme tam však položili," zdůrazní.

Druhá liga

Z Meteoru se ragbisté přesunuli Vltava, kde také sehráli své „Město ale pak hřiště věnovalo škole, která ho rekonstruovala, takže jsme museli hledat útočiště Domluvili jsme se s Jihočeskou univerzitou, kde máme v současné době náš domácí stadion,“ informuje Bílský.

Celé mužstvo se schází vždy nějakých pět hodin před začátkem zápasu. „Musíme připravit hřiště. Nalajnujeme, postavíme branky a před zápasem máme ještě trénink. Na něm si řekneme, co chceme hrát proti kterému soupeři. Nacvičíme si nějaké signály a jdeme na to.“

Českobudějovický tým působí ve druhé lize, což je třetí nejvyšší soutěž u nás. A zároveň také nejnižší. Po podzimu jsou Jihočeši druzí za béčkem Vyškova, když jejich jediným přemožitelem byl právě Vyškov B. O postupu výš se v týmu zatím baví jen opatrně. „Postup by znamenal vyšší náklady a spoustu organizačních záležitostí kolem. Vzhledem k tomu, že nemáme vlastní zázemí, tak by to byl asi problém,“ nestaví si Bílský žádné vzdušné zámky. „Herně bychom mohli hrát střed první ligy. Určitě bychom se tam neztratili. Ale ty věci kolem jsou pro nás problematické,“ připustí.

Filozofie ragby

Nesmírně tvrdý, ale férový boj silných chlapů. To je filozofie ragby, kterou všichni jeho účastníci ctí. „To každopádně,“ zdůrazní. „Nebudu říkat, že se v ragby také neudělají nějaké nefér zákroky. Čím víc se tam dostává peněz, tím jich přibývá. Pořád je to ale jeden z nejférovějších sportů, které znám. Při zápase jste soupeři a nedarujete si ani metr. Občas padne třeba i nějaká ta facka. Ale když rozhodčí odpíská konec utkání, tak si podáte ruce, jdete spolu na pivo a jste kamarádi," vypráví Bílský.

Ragbyový kodex je pro všechny hráče modlitební knížkou. Přitom při soubojích hromotluků praskají kosti a občas teče krev. „Naprostou samozřejmostí je úcta k rozhodčímu a protihráčům. Třeba simulování, které je běžné ve fotbale, jsem u nás nezažil. Jednou jedinkrát v televizi při mistrovství světa. Jinak ne!“

Zuby a zlomeniny

Tvrdá hra přináší pochopitelně také úrazy. „Ale to je stejné jako v každém jiném sportu,“ namítne Bílský. „Nováčci si při tréninku zvykají na kontakt na narážečích. To jsou molitanové výplně, které jeden hráč drží a druhý si zkouší, jak do nich správně narážet. Je to do měkkého, takže si to každý dobře osahá. Sem tam modřina nebo naražený prst. To k tomu patří. Ale nějaké větší zranění si nepamatuji.“

Ragbisté nastupují prakticky bez chráničů. Jedinou výjimkou je chránič zubů. „Ten ale zabrání jenom otřesu mozku. To mám vyzkoušené," směje se Bílský. „Jednou jsem chtěl chytit míč, ale spoluhráč se rozhodl ho odkopnout. Trefil mě a chránič mi nebyl nic platný. Zuby byly venku," nabízí poměrně drsnou příhodu. „Srazíte se při ragby hlavami. Jsou tam otřesy mozku a vyvrknuté prsty. To ano. Ale celkově to vypadá drsnější, než to ve skutečnosti je. Atakovat můžete pouze hráče, který má v držení míč. V tom je ragby skutečně férové. Ten hráč s tím počítá a je na náraz připravený."

Mezi ragbisty se objevují třeba bývalí fotbalisté, ale většinou kluci, kteří chtěli začít dělat nějaký sport a shlédli se právě v ragby. „Náš kapitán a nejlepší hráč Honza Dvořáček je bývalý zápasník. Právě zápasníci nebo vzpěrači mají nejlepší průpravu k tomu, co ragbista na hřišti použije. Správný ragbista musí být všestranný. Měl by být rychlý, silný a chytrý, protože při hře je třeba používat také hlavu,“ usměje se lodivod týmu.

Bílský byl ještě na podzim hrajícím trenérem týmu. Tato úloha mu ale příliš nesedí. „Rád bych ještě hrál, ale obě role lze jen těžko skloubit. Je problematické po svých svěřencích chtít něco, když to sám zkazím,“ usměje se.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.04. 2016