Kdysi jsem četl o tom, jak byla založena jedna z neúspěšnějších „gastronomických“ platforem pro turisty. Zakladatele této platformy, tehdy amerického studenta s baťůžkem na zádech, pozvala na ulici v Guatemale malá holčička na večeři do rodiny.  Američan byl nadšen. Najedl se v rodině, ochutnal pravou místní specialitu, kterou by nikde v restauraci nedostal, a i když rodina za jídlo nic nechtěla, vnutil jí 10 dolarů. Všichni byli spokojení.  A tak to taky mohlo zůstat.
Jenže nezůstalo. Student byl totiž podnikavý a okamžitě ho napadlo, že by mohl takový zážitek snadno zprostředkovat i dalším turistům. A založil internetovou platformu, která po celém světě zprostředkovává při návštěvě cizí země obědy či večeře přímo v rodinách. Úspěch byl obrovský. Platforma se rozrostla, řídí ji „manažeři v kravatách“, dokonce vstoupila na burzu. A některé rodiny už se živí pouze tím, že vyvařují turistům.
Úplně stejně kdysi vznikla i dnes celosvětově známá ubytovací platforma „airbnb“. Původně se jednalo jen o přátelskou výměnu bytů mezi lidmi, kteří jedou navštívit zemi toho druhého. Dnes kvůli tomuto nápadu developeři staví nové domy, z původní přátelské výpomoci se stal byznys za miliardy. A co to má společného s Českými Budějovicemi? Něco přece.

Už po osmé za sebou hostilo centrum města oblíbenou akci s příznačným názvem Město Lidem, lidé Městu. Slavnosti tohoto typu (jak název napovídá) začaly v Evropě (nejen u nás) vznikat původně jako reakce na přílišnou komercionalizaci a „odlidštění“ kultury. Lidé si udělali „zábavu sami sobě“. Někdo přinesl na ulici buchty, někdo zahrál na kytaru, místní hospody a kavárny vyndaly stoly na ulici, před domy byl bazar nepotřebných věcí. Lidem se představili místní firmy, umělci, o jejichž kvalitách neměli mnozí „sousedé“ ani tušení.
Možná i první ročníky slavností Město Lidem, lidé Městu měly ještě nádech takové sousedské slavnosti. V posledních letech už se ale jedná o klasický „globalizovaný“ jarmark, který s akcí avizovanou jako Budějčáci Budějčákům už nemá takřka nic společného. A potvrdil to i letošní ročník.
Jedním ze sponzorů slavností Město Lidem, lidé Městu byl mimo jiné výrobce japonských automobilů, na konci Krajinské ulice se vedle stánků s jinými „cizokrajnými“ pochutinami prodávalo „superhořké“ pivo, které nemá s Budějovicemi ani jižními Čechami vůbec nic společného.
Organizátorům téhle slavnosti, která už se ze sousedské veselice zcela otevřeně proměnila v klasický komerční jarmark, přístupný komukoliv, dalo město rozhodnutím zastupitelstva letos dotaci 700 000 korun. A k tomu ještě (s výjimkou prodejců alkoholu) i souhlas s bezplatným záběrem veřejného prostoru.

I další známá „sousedská akce“ v Budějovicích, tedy Plachanda Open už zřejmě není v pravém slova smyslu sousedskou slavností obyvatel a podnikatelů v Plachého ulici. To letos možná nechtěně dokumentovaly dvě stříbrné „živé sochy“, stojící v „Plachandě“. Úplně stejné, jako stojí na náměstích turistických center Paříže, Barcelony či Prahy. Proč mají ale být ozdobou „sousedské slavnosti““ v malé budějovické uličce, zůstává záhadou. A to stejně jako otázka, proč byl před několika lety oficiálním „pivem“ dalších městských slavností s názvem „Vltava žije“ Plzeňský Prazdroj.

Ilustrační foto s laskavým svolením : Budějcká Drbna.cz 

Jak ale ukazují výše uvedené příklady ze zahraničí, možná to dnes ani jinak nejde. Vlastně každý dobrý „sousedský nápad“, pokud se ho chopí podnikaví lidé a sociální sítě, nakonec přeroste do klasické komerce. Ať už se jedná o „sousedskou výměnu“ bytů, sousedské pozvání na večeři nebo třeba původně sousedskou slavnost v Českých Budějovicích. Nic proti komerci. Otázkou ale zůstává, zda by s postupující komercionalizací městských slavností neměla úměrně tomu ubývat také jejich veřejná podpora.

Marek Kerles
Autor je redaktor INFO.cz

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 23.09. 2021