Před 75 lety finišovaly dokončovací práce na stavbě unikátní sokolovny na stejnojmenném českobudějovickém ostrově při soutoku Vltavy a Malše. Mohutná stavba vznikala desítky let a sokolové ji slavnostně otevřeli v roce 1947. Peníze na ni shromažďovali od roku 1905 pomocí sbírek. Třeba i dražbou rohlíku. Bylo to dílo nabité vlastenectvím, nadšením a národním sebevědomím. Více než čtyřicet let vznikala budova českobudějovické sokolovny, která bude, jak psal deník Jihočeské listy v roce 1921, domovem, z něhož můžeme rozšiřovat osvětu a kde se bude mládež shromažďovati k činům vážným a k osvětlení ducha! Pod hesly Sláva nebo Na zdar se po čtyřicet let s výjimkou světových válek tvořila sbírka na stánek zdravého ducha i těla, kterým chtěli sokolové prezentovat svou energii.

Sokolovna na dobové pohlednici

Čtyřicet let od nápadu k otevření
Myšlenka na důstojnou městskou sokolovnu se začala objevovat roku 1905, do cíle ji sokolové dovedli až v roce 1947. Jejich nadšení totiž přerušily dvě světové války. Tělocvičnu i s přípravami stavěli tedy přibližně tak dlouho, jako vznikala později Jaderná elektrárna Temelín. O tom, jak se dávaly dohromady peníze na investici, vypovídají pravidelné novinové zprávy se jmény dárců. Někteří posílali do kasičky i po koruně. Například podle zprávy z Jihočeských listů z března 1921 se na rodinné slavnosti u pana Musila vydražil rohlík a věnec darovaný bratrem Karlem Němcem a takto získaných 110 korun předala společnost sokolské jednotě. V té době mělo Družstvo pro postavení tělocvičny bezmála půl milionu korun.
Budova sokolovny na Sokolském ostrově se přes zápal stavitelů rodila složitými cestami. Původně měla stát na dnešním Palackého náměstí, potom zase v Háječku. Od roku 1923, kdy sokolové koupili bažinatý Schnarcherův, dnešní Sokolský ostrov, se už počítalo pouze s touto lokalitou. Nejprve spolek postavil atletický stadion a v červnu 1928 položili jeho funkcionáři základní kameny budoucí tělocvičny. V době, kdy už více než 20 let střádali na investici pomocí sbírek, prodeje novoročenek a výtěžků z podnikání, jako byly plesy, zábavy nebo tržby ze sokolského biografu Hvězda, jenž stál v dnešní Jeronýmově ulici. Kasičky kolovaly i po restauracích. V lednu 1928 píší Jihočeské listy, že v restauraci U Havlíčka Borovského dali hosté do kasičky pět korun, U Zelené ratolesti 6,50 Kč, Na rychtě 55 Kč a v Besedě dokonce 1900 korun českých.

Základy upevnil bratr Žižka
Základní kameny nové sokolovny byly čtyři – z Husince, Trocnova, Chelčic a Budějovic, rodišť českých vlastenců včetně bratra Žižky. Jejich slavnostní položení bylo určeno na den 21. ledna 1928. Davové nadšení ovládlo celé město. Už v předvečer aktu vyšel od Besedy ohromný průvod, zábava v místě staveniště se protáhla až do rána. Další průvod následoval na druhý den, což byla neděle. Slavnostní akt položení základních kamenů zahájily fanfáry ze Smetanovy Libuše a po nich se vystřídalo mnoho řečníků.

Přijímací sokolský lístek

Na projektu sokolovny se podíleli pražští architekti Josef Šlégr a Jaroslav Stránský a také budějovický architekt Karel Chochola. Za zhotovitele stavby vybrala komise budějovickou firmu Bratři Petrášové. Projektanti navrhli na svou dobu unikátní objekt v moderním funkcionalistickém stylu tvořený z několika souměrných bloků a navazující výstupním schodištěm na sousední atletický stadion.
„Při sletech odtud nastupovali cvičenci na stadion. Samotný stavební pozemek vznikal i tím, že jednotliví členové sokola zakupovali sáhy půdy,“ připomíná Milada Pospíšilová, vzdělavatelka T. J. Sokol České Budějovice.

Rozestavěná sokolovna cca v roce 1940

Otevření v komorní atmosféře
Vlastní stavba sokolovny začala v roce 1939, mimo jiné ji zdržely práce na českobudějovickém letišti. Kvůli německé okupaci, kdy nacisté sokolské spolky zakázali, stihli dokončit pouze hrubý objekt se zastřešením, konečné práce pokračovaly až po válce. Samotné otevření sokolovny 14. června 1947 jako by předznamenala plíživá změna politiky, která sokolům nepřála. Zatímco o položení základů stavby psaly podrobně a s velkými titulky všechny regionální noviny, konečná slavnost dostala prostor pouze na jeden článek v Jihočeské pravdě a jeden menší v Jihočechovi. Nosnou informací byl v nich výčet jmen tehdejších potentátů, kteří u otevření díla asistovali. Skoro nepatrnou mediální pozornost věnovaly noviny navazujícímu sletu župy Husovy, na který se sjelo na pět tisíc účastníků. Poslední sokolskou slávu zažil ostrov v roce 1948. V červnu ji připomněl župní slet, ve stejném roce zde dokonce startoval v rámci Olympijského dne závodů Emil Zátopek. Po únorovém převratu je hnutí násilně potlačené a majetek budějovického sokola včetně sokolovny přebírá T.J. Slavoj.

Podoba Sokolovny kolem roku 2015 s klubem K2

Mládež říká sokolovně Ká dvojka
Na dlouhá desetiletí druhé poloviny 20. století zůstaly ze sokolské organizace v povědomí lidí jen pojmy jako sokolovna nebo cvičení v sokole. Restart sokolského hnutí, který přišel s rokem 1990, však oživil i jejich budějovickou tělovýchovnou jednotu. Sokolům se vrátila část majetku na ostrově včetně stadionu a tělocvičny. V 90. letech budovu rekonstruovali, i když podle některých odborníků stavebně nepříliš šťastně. Původní dřevěná okna nahradila plastová, změnila se barva fasády, a hlavně zmizelo vstupní propojení s atletickým stadionem. Po likvidaci škod způsobených na ostrově ničivými povodněmi v roce 2002 zapsalo ministerstvo kultury objekt spolu s tribunou atletického stadionu na seznam nemovitých kulturních památek. V roce 2019 dokončil spolek rekonstrukci tribuny stadionu. T. J. Sokol České Budějovice, který sokolovnu spravuje a vlastní, se může pochlubit neutuchajícím zájmem o členství zejména ze strany rodičů s dětmi a mladých sportovců. Mezi mládeží, a hlavně studenty, už ale slovo sokolovna pro tento objekt na Sokolském ostrově příliš nerezonuje – v jejich řeči začíná převládat označení pro sokolovnu pod názvem hudebního klubu K2. Ten funguje v suterénu budovy od roku 1997. „Ká dvojka“ spojila logo se stejnojmennou vysokoškolskou ubytovnou s klubem na kolejích Jihočeské univerzity a nabízí klasické Dj‘s i programy se živou hudbou.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 23.09. 2021