Cestovatel. Novinář. Barikádník. Objevitel. Ale také rváč nebo ukřivděnec. Ladislav Mikeš Pařízek si během života vysloužil řadu nálepek.

Malý syčák vychovávaný řemenem

Psal se podzim roku 1907. Ve světě vládly bezstarostné časy v budoucnu nazvané Belle Époque. Evropa tančila valčík. A v úterý 19. listopadu přišel na okraji Budějovic v rodině místního kováře Pařízka na svět chlapec Ladislav. Budoucí objevitel pramenů afrického veletoku Niger.  

Obr. 1) Ladislav Mikeš Pařízek na studiové fotografii jako 17-ti letý hoch

Dětství Ladislava Mikeše Pařízka, jak zní plné jméno onoho hošíka, bylo formováno koloritem proletářského Lineckého předměstí a dýmem parních lokomotiv projíždějících Jižní zastávkou. Přitažlivá síla centra jihočeské metropole doléhala na zdejší periferii jen vzdáleně. Místní kluky lákaly spíše divoké rokle a břehy Vltavy a Malše. Ani syn kováře nebyl výjimkou. Brzy se u něj projevila nejen touha po dětských hrách, ale i živelná povaha. Již ve věku osmi let se stal uznávaným vůdcem velké a bojovné party. Charismatickému kouzlu malého sígra nakonec propadli i kluci o hlavu větší a pod jeho velením vybojovali řadu klukovských bitev a rvaček. A že těch bitek bylo! „Parta Ládi Pařízků“ se stala postrachem okolí, dnešními slovy dětský gang, a její vůdce si záhy vysloužil pověst největšího rváče předměstí. Když si k tomu připočteme chlapcovy chabé školní výkony, je nabíledni, že Pařízek senior s potomkem spokojený rozhodně nebyl. Život malého Ládíka tak probíhal v zaběhnutém koloběhu: zameškané hodiny ve škole – pořádná rubanice s kamarády – tatínkův řemen. A znovu. A znovu. Jenže pak nastala velká změna.

Studentská léta
Rodina kováře Pařízka se roku 1917 přestěhovala na opačný konec města – do nájemního domu na Pražském předměstí. Zde bylo vše úplně jiné. Domy byly honosnější, obyvatelé bohatší. Klukovská parta z bývalé čtvrti zůstala náhle nekonečně daleko. Ladislav začal navštěvovat reálné gymnázium, stal se z něj pan student. Což byl kámen úrazu. Pro sebenevinnější rošťárny nebylo ve ctihodném c. k. vzdělávacím ústavu pochopení a ani usedlí spolužáci v ničem nepřipomínali jeho bývalou partu desperátů. Hoch se cítil osamělý. Volné chvíle trávil v knihovně paní domácí, plné cestovatelské literatury. Zde z nouze po skutečných dobrodružstvích unikal do světa exotických dálav. A po čase získal konečně přítele – chlapce ze sousedství Otu Krále. Tento nadšený experimentátor a vynálezce měl na budoucí osudy osiřelého rebela zásadní vliv. Zasvětil Ladislava do pokusů se sestrojováním papírových vzducholodí a dal mu i důležitý úkol: musil vést vzduchoplavecký deník. Byla to první Pařízkova reportážní „zakázka“. Sečtělý chlapec v sobě objevil literární talent. A ještě jedna zábava byla na obzoru: roku 1919 přišlo do Budějovic skautské hnutí. V něm Ladislav našel náhradu za ztracenou dětskou partu i prostor pro své vůdčí sklony. Stal se nadšeným skautem, a to tělem i duší. S překvapením poznal, že s kamarády nemusí jen bitkařit a mlátit konkurenční party, ale že je lepší společně podnikat dobrodružné výpravy po celém Československu, objevovat krásy přírody a tábořit na romantických místech. Jeho dny najednou dostaly nový smysl. Doba štěstí však trvala  krátce. Všude panovala poválečná bída a pak přišla rána největší – umírá maminka, jediný člen rodiny, kterého sebestředný hoch aspoň občas poslechl. Pařízkův otec přestal synovu výchovu zcela zvládat. Což kovář vyřešil rychle. Sečetl chlapcův nevalný školní prospěch, časté skautské výpravy a domácí neposlušnost a pak to šlo ajncvaj. Odhlásil Ladislava z gymnázia a ve třinácti letech mu zařídil práci ve velkoskladu papírenským zbožím. Ať si příliš živý mládeneček sám zakusí, že život nedává nic zadarmo!

Obr. 2) 1947 - expediční vozidlo Praga Piccolo

Cesta peklem
Jenže mistr kovář vůbec neodhadl synovo povahu. Dráha učedníka? Pracovní doba deset hodin? Šest dní práce a jeden volný den? Ani náhodou, věděl Ladislav již po prvních týdnech „spořádaného“ života. Zrovna teď, když se otevírá tolik možností! A mladý Pařízek se proto zamyslel. Své úvahy pochopitelně směřoval zcela mimo fantazii těžce pracujícího otce. Přemítal: válka je pryč, Evropa v troskách, avšak plná lákadel. Co tedy v nějakých Budějcích? Co na tuctovém učednickém místě? Měl jasno. Francie! Dálky! Svoboda! Ano, odjede a svět mu padne k nohám! Tato myšlenka se mu stala vizí. Při první příležitosti nasedl na vlak a sbohem rodné město! Vzhůru na západ!
Paříž mu však přichystala kruté prozření. Byla plná podobných chudáků jako on a na bezvýznamného českého chlapce opravdu nečekala.Peníze se mu brzy rozkutálely, nové nebylo kde vydělat. Pařízek začal hladovět, tělo bylo na pokraji kolapsu. Za této situace ho na ulici oslovil dobře oblečený muž a pozval na sklenku a jídlo. Verbíř cizinecké legie. O budoucnosti budějckého kluka ztraceného ve velkém světě tak bylo rozhodnuto. Bez sous v kapse, bez pracovního povolení a s mizernou znalostí jazyka byl ideálním rekrutem. V říjnu 1924 se ocitl v Marseille ve výcvikovém legionářském středisku. Již první třicetikilometrový přesun s plnou polní znamenal pro vyhladovělého Pařízka očistec – do cíle ho dovlekli kamarádi. A to byl jen začátek drsného života, který ho v legiích čekal. Následná mise do Alžírska poznamenala Pařízka na celý život. Poznal, že opravdu musí umět zatnout zuby.  V legiích nic neznamenala aura bývalého rváče, který kdysi dokázal zmlátit i ostré kluky ze Čtyřech Dvorů. Tady musel svou existenci obhajovat denně! Ale také podlehl magii Afriky. Očarovala jeho srdce. Při jedné bitvě byl vážně raněn a vrátil se do Evropy.

Obr. 3) Dobrodružné pózy mladý Pařízek miloval

Cestovatel
Bylo mu přes dvacet a najednou mu jeho život začal dávat smysl. Konečně začalo vše do sebe zapadat a obracet se k lepšímu. Zdraví se vracelo, zesílil a díky legionářské minulosti získal potvrzení pro legální pobyt ve Francii. Těch darů se Pařízek rozhodl maximálně využít. Byl rozhodnutý o své budoucí profesi – stane se novinářem. A bude se snažit vrátit do Afriky! Za svými cíli šel trpělivě a až nečekaně ukázněně. Seznámil se s čelními francouzskými novináři, byl přijat za člena Společnosti přátel Francouzské rovníkové Afriky. Začal publikovat první texty nyní již s charakteristickou zkratkou LMP. Nezkrotný rváč byl definitivně pryč a místo něj se z někdejšího dítěte budějcké ulice vyloupl nadaný a pilný žurnalista. V roce 1930 odjel jako člen topografické expedice k rovníku. Čekalo ho mnohaměsíční putování neprobádanými oblastmi Belgického Konga, kam možná ještě nevkročila noha bělocha. Stal se novinářem – cestovatelem! Expedice sice byla zoufale materiálně vybavena, ale seznámil se při ní například s nejznámějšími domorodými šamany této části Afriky. V mnohém ho inspirovali v jeho pozdějších dílech.

Obr. 4) Další stylový portrét, tentokrát z 50.let

Novinář, afrikanista, spisovatel
Topografická cesta tropickou Afrikou pasovala LMP mezi uznávané znalce dané oblasti. Po návratu do Francie absolvoval řadu přednášek. Jeho články začaly vycházet v respektovaných tiskovinách. Pro radu si k LMP chodili koloniální politici i obchodníci.Začal si pěstovat image znalce černého kontinentu. Několikrát se vrátil do Afriky. V její západní části se scházel s inženýry, které vyslal do Afriky magnát Baťa zakládat kaučukové plantáže. Inspirativní schůzky s těmito obchodníky dávaly LMP daleko více materiálu, než dokázal využít v novinových článcích. V hlavě se mu tak začal rodit první román. Vyšel pod titulem Bílé slzy. Avšak svět už začalo pomalu pohlcovat nové válečné šílenství. LMP se vrátil do Československa. Na základě dětských zážitků prožitých v chudé části města i afrických zkušeností s chováním koloniálních úředníků se začal věnovat angažované novinařině.

Válečná léta
Přišel březen 1939. Levicově orientovanému novináři přestaly být provinční Budějovice bezpečným místem. Nečekal na zatčení a zmizel do anonymní Prahy. Uchytil se na nenápadném místě účetního velké stavební firmy. Naplno se začal věnovat přednáškové činnosti. Cestoval po celém území protektorátu. A dal se odvážně do služeb podzemního odboje. Sloužil jako kurýr k přepravě protinacistické literatury a zbraní. K prozrazení LMP nikdy nedošlo, nacisté však za stejnou činnost popravili jeho sestru Janu. Pomalu se blížil konec války. Pražské povstání prožil LMP na barikádách jako aktivní bojovník skupiny Věrní psi. Své zážitky popsal v reportážní knize A lid povstal, jedné z prvních knih věnovaných událostem Květnového povstání. Při bojích se navíc seznámil s budoucí ženou Jaroslavou.

Obr. 6) V pokročilém věku

Jiná Afrika, jiná vlast
Událostmi těhotná poválečná léta přivítala Pařízka na vrcholu tvůrčích sil. Stal se členem redakce týdeníku Svět práce, jezdil po republice, psal reportáže o obnově vlasti. A opět ho lákala Afrika. V prosinci 1947 vyjel v patnáct let starém voze Praga Picolo. Našel však jinou Afriku, než si ji pamatoval. Tak odlišnou od té předválečné! Afriku dobývanou bohatými turisty s fotoaparáty, nikoliv cestovateli (před válkou cosi nemyslitelného). Afriku vzrušenou a na pokraji osvobozeneckého výbuchu. Afriku i nepřátelskou, plnou byrokratických překážek. Z cesty vytěžil LMP materiál pro dětský román K pralesům Libérie a dospělým čtenářům určený cestopis Afrika pod maskami. A sám sobě odhalil nečekané poznání. Že doba cestovatelů – objevovatelů, mezi které se počítal, nenávratně končí. Přicházel čas cestovatelů s geologickými, geografickými a komerčními zájmy. Ostatně ani ve vlasti nezůstal kámen na kameni. Zatímco LMP pobýval v Africe, provedli komunisté v Praze převrat. Cestovatel se tak vrátil z nové Afriky do nového Československa.  

Politická kariéra
Vadil Pařízkovi nový kurz, který Československo v roce 1948 nabralo? Nikoli. Levicový novinář byl celou svou dosavadní životní zkušeností připraven komunisty podporovat. A neotřáslo jím, ani když mu úřady bez vysvětlení znemožnily další cestu do rovníkové Afriky v roce 1953. Ani když mu zrušily  expedici do Latinské Ameriky v roce 1956, kvůli které opustil místo šéfredaktora magazínu Lidé a země. LMP neobviňoval z těchto podrazů systém, ale nepružný aparát jednotlivých firem, které měly cesty (dnešními slovy) sponzorovat. Režim pak cestovatele odměnil jedinečnou příležitostí. Když byli vyhnáni v září 1958 koloniální úředníci z Guineje, přišlo komunistům vhod poslat do této chudé země levicového novináře. A vzpomněli si na loajálního Pařízka. LMP byl  na prahu své nejslavnější cesty.       

Obr.7) Před odjezdem do Guiney mu popřál hodně štěstí kolemjdoucí kominík. A štěstí na LMP v Africe opravdu čekalo.

Cestovatelský triumf
V květnu 1959 dorazila Pařízkova expedice po cestě Guinejí k prameni řeky Niger. V těch místech stanulo zatím jen sedm bělochů a LMP zde proto chtěl natočit záběr do filmového deníku. Pěkný, ale nijak zásadní filmový záběr studánky kdesi v nitru Afriky. Jenže cestovatel byl zklamaný. Našel pouze vyschlou jámu, v období sucha bez kapky vody. Mrzelo ho to. V tu chvíli si ale uvědomil, že něco nehraje. Domorodí nosiči na sebe hlasitě pokřikovali, zcela bez respektu z kouzla pramene. Pařízkovi rázem došlo, že byl oklamán! On i ti předcházející cestovatelé, kteří zde stáli v minulosti. Skutečný pramen Nigeru musí ležet jinde! Uhodil na průvodce a dozvěděl se pravdu – sto metrů od nich začínal posvátný háj. Teprve v něm Niger opravdu pramení! LMP neváhal. Konečně cestovatelský objev, o kterém v dětství snil! Vytáhl revolver a vykročil do háje, následován kameramanem Lubomírem Mikulou. Nevěděl, zda jej v příštím okamžiku nenapadnou strážci tajemství, zda neuvede do chodu samostříly s otrávenými šípy. Ale tušil, že přichází největší chvíle jeho života. Dne 21. května 1959 krátce před polednem pronikl posvátným hájem a pod shlukem kapradí objevil dvě malé tůňky – skutečný pramen afrického veletoku Niger. Byl prvním bělochem, který se na pramen díval! On, potomek chudého budějckého kováře, bude od nynějška uváděn po boku slavných cestovatelů, jako byli David Livingstone nebo Emil Holub! Kameraman Mikula tyto chvíle zvěčnil v exkluzivní reportáži.  

Všechna sláva polní tráva
Po návratu z Guineje si LMP užíval pocitu cestovatelské celebrity. Měl plný diář termínů. Reportáže, besedy. Uvádění filmových týdeníků. Jen v roce 1962 absolvoval 257 přednášek po celé ČSR! Ale byla to v jistém slova smyslu jeho labutí píseň. Knihy vydané po cestě do Guineje si publikum příliš nezískaly. Jako by doba čtení cestopisů z exotických zemí byla pryč. Nebylo to však pravda. To jen čtenáři neměli potřebu kupovat knížky, ve kterých LMP psal to samé, co mnohokrát publikoval v časopisech. Tento princip vykrádání sama sebe a popisný autorův styl zkrátka netáhl. V jakém protikladu zářila novinka jiných cestovatelských hvězd – dvojice Zikmunda + Hanzelky s názvem Afrika snů! Svěží, vždy na správném místě humornou příhodou odlehčený pohled tandemu Z+H dokonale kontrastoval s nepřekvapivou kompozicí knih LMP. Besed a přednášek ubývalo, náklady knih klesaly. V polovině 60. let Pařízek svou prohru přijímá a věnuje se výhradně dětské literatuře. Vychází jeho zřejmě nejlepší dětský román Songaré, téměř detektivní vyprávění o chudém africkém chlapci.

Zapomenutý afrikanista
Poslední léta svého života strávil LMP ve finanční tísni. Jako spisovatel na volné noze měl nevelký důchod, k tomu se ohlásily choroby získané během pobytů v tropech. Do Afriky se vrátil na skok ještě jednou, koncem 70. let, jako účastník novinářské cesty do Tunisu. Po roce 1980 vychází již jen jeho starší práce. Umírá v březnu 1988 v Praze. Pomalu se na něj zapomnělo. V Českých Budějovicích byla po cestovateli aspoň pojmenována jedna krátká ulice, jinak se nad životním příběhem LMP zavřela voda. Nastala éra pohyblivých obrázků, diashow a „tajtrdlíkování před publikem“, jak sám cestovatel jednou ironicky pronesl o svých   nástupcích. Ale Budějčáci by si Pařízkovo jméno i činy měli v povědomí ponechat. Vždyť v osobě našeho rodáka měl český cestovatelský svět posledního cestovatele starého střihu a LMP byl také dost možná posledním afrikanistou – objevitelem vůbec. 

Autor čerpal podklady k textu především z pozůstalosti LMP v Památníku národního písemnictví a z diplomové práce studentky Magdy Peterkové z budějovické pedagogické fakulty (které tímto upřímně děkuje :-) )

Kovář Pařízek by se za břicho popadal smíchy, kdyby mu někdo před sto lety řekl, že jméno jeho syna Ladislava ponese budějovická ulice nedaleko Jižní zastávky.

"Cože, oni v budoucnu pojmenují ulici po našem zlobivém Láďovi?  Po  tom vejlupkovi a rváči, na kterého platí jen můj řemen? Jémináčku, co je to za hloupý špás! "

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.09. 2022